Modrá voda očima J.Slavíčka.

„Ohnivou“ stezkou

Zvláštní název úvahy, ale určitě srozumitelný pro ty, co se alespoň trochu vyznají v geologických dějinách našeho kraje.
Před několika desítkami milionů let se země v této krajině otevřela, aby dala vznik sopečným horninám, konkrétně pak andesitu.
Kdo by chtěl jít po stopách těchto pradávných dějů, měl by se vydat stezkou od motorestu Rasová kolem velkolomu Bučník, přes známou Modrou vodu, Valy až k Novému Světlovu nad Bojkovicemi.
Absolvovat tuto trasu se pokusili minulou sobotu i uherskobrodští turisté.
Po vystoupení z autobusu kousek od Rasové jsme se v nevelkém počtu vydali horkým dopolednem prašnou cestou k Bučníku.
Pohled na něj však byl našim očím z větší části odepřen, neboť i v sobotu tam probíhala těžba uvedeného kvalitního kameniva.
Alespoň přes vstupní bránu byly vidět rozlehlé masivy této horniny, obklopené neméně mohutnými vrstvami pískovců.
Dříve se v těchto místech dařilo nacházet i porcelanit, „zmučené“ to kamení, které vznikalo přetavením jílovců z nitra země deroucí se lávou.
Měl na svých plochách kresbičku ze solí manganu, takže ho místní obyvatelé používali jako originální obkladový materiál.
My však pokračovali lesními stezkami dál a dál.
Nedaleko naší trasy se nacházely zbytky středověkého hradu Zuvačova, který však nebyl naším vyhlédnutým cílem.
Tím byla v kraji známá, turisty často navštěvovaná Modrá voda, bývalý to v dvacátých letech minulého století kamenolom.
Jde o nevelké jezírko obklopené andesitovými skalami. Mělo a má i dnes svůj romantický nádech, i když jeho voda zdaleka už modrou barvou neoplývá.
I tak jsme se mohli kochat krásou okolní vegetace, přičemž pozoruhodný byl zrcadlový obraz sklánějících se stromů na vodní hladině.
Na ní se svižně proháněly vodoměrky a bruslařky, nad ní zase kroužily směr rychle měnící pestrobarevné motýlice a vážky.
A všude kolem ten prostírající se klid, to ticho, které  v urbanizovaných a dopravou přesycených oblastech už citelně postrádáme.
Posvačilo se na nedalekém rozlehlém palouku a ve skupinkách pokračovalo v cestě dál.
Někteří z turistů se vydali cestou k Záhorovicím, my však upřednostnili cestu po zelené značce směrem na Nový Světlov.
Jen málokdo si všiml na této trase nedalekých Valů, vyvýšeniny, která je poněkud opomíjeným bodem této sopečné krajiny na naší „ohnivé stezce.“
Měl zde původně stát hrad Nový Světlov. Na místě jsou ještě i v současnosti patrné valy, které lemovaly pevnůstku, která chránila kraj před nájezdy z Uher.
V tomto místě se kdysi údajně našly i měděné a stříbrné mince z doby císaře Trajána,což samo o sobě svědčí o tehdejším významu této lokality.
My však pokračovali v cestě, ale to už netrvalo dlouho a naší skupince se otevřel pohled na bělostné kontury Nového Světlova.
Procházeli jsem jeho anglickým parkem směrem k bojkovickému nádraží…
Zámecká zahrada upoutává zájem lidí mnoha běžnými, ale i vzácnějšímu druhy dřevin.
A tak jsme v ní již při vstupu mohli obdivovat jemnými jehlicemi obdařenou borovici vejmutovku, kousek dál majestátné červenolisté buky, u sochy římské bohyně lovu Diany pak známý a obsahem látek léčivý jinan dvoulaločný.
Obdiv si vyžadoval i vzácný, zvláštním tvarem listů charakteristický, liliovník tulipánokvětý.
Pak už jenom sešup strmou strání k nádraží, nasednutí do autobusu kvůli výluce železniční dopravy s následným přesednutím na vlak v Nezdenicích.
Byl ale nejvyšší čas vrátit se domů..
Sloupec teploměru se totiž nemilosrdně blížil ke třicítce. Ještě štěstí, že jsme většinu naší  trasy absolvovali zastíněnými lesními stezkami.
To aby v následující neděli člověk dal přednost slavnostem bratrství na Velké Javořině.
Na jejím vrcholu by mělo být přece jenom chladněji, ale to se jistě netýká tam přítomných horoucích duší česko-slovenské vzájemnosti.

Jaromír Slavíček.

                                                              Modrá voda

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené, Publicistika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář