Jak se žije Broďance ve Slovinsku (6)

Slovinci a Chorvatsko
Dnes, když už žiju ve Slovinsku 10 let, mohu klidně říct, že se pustím s Vámi na cestu do Chorvatska, přestože dlouho jsem sluchem nepoznala, zda se jedná o Slovince nebo Chorvata.
Správně si kladete otázku, proč právě budu mluvit či psát o Chorvatsku? Vždyť Chorvatsko je blízké už i Čechům, kteří každoročně okupují pláže Jadranu od Istrie až po Dubrovník.
No, právě.
Já Vás zavedu na místa, která nejsou až tak Čechy navštěvovaná, ale přitom se to tam hemží jak událostmi tak významnými lidmi, úzce spojenými s těmito místy.
Víte, Slovinci a Chorvati žili dlouhé roky ve společném státě, a proto jet do Chorvatska a ještě k moři, jim nepřipadá nějak zvláštní,ba ani cizokrajné. Ale nebudeme už dlouho povídat o všeobecnostech, jedeme do Chorvatska!
Vyjedeme z Lubljany, hlavního města. To jsem Vám zapomněla říct, že jsme se letos, za prací, přestěhovali s rodinou do Lubljany.
Takže vyjedeme z Lubljany a náš první cíl bude Opatija. Lázeňské město na východním pobřeží Istrijského poloostrova. Než tam však dorazíme, uděláme zastávku ještě ve Slovinsku, a to v malé obci
Kobarid.
Slyšeli jste už tento název někdy? Já se přiznám, že ne, a Vy asi taky ne. Takže Kobarid je malé městečko na úpatí slovinský Alp a v blízkosti horské říčky Soči. V roce 1917 se tu odehrála druhá největší útočná operace 1.světové války. V místě je hojně navštěvované muzeum, oceněné v roce 2003 UNESCO jako nejlépe pojaté a řešené muzeum svého druhu ve střední Evropě. Bitvy se na straně Rakouska-Uherska zúčastnilo i řada dodnes známých osobností. Fotograf Josef Sudek tu přišel o ruku, pozdější německý maršál Ervin Rommel, známý jako liška pouště, si zde mimořádně vedl.
Jako zdravotnický dobrovolník se na italské frontě vyskytoval i mladičký Ernest Hemingway, jež své dojmy a zážitky zpracoval ve světoznámém románu Sbohem, armádo. Taky jeho portréty, z té doby, zdobí stěny muzea. Naleznete zde i fotografii Václava Havla, který se tu v devadesátých letech zúčastnil schůzky středoevropských prezidentů.
Hned kousek za muzeem začíná serpentinami vedená cesta na vrchol kopce, kde je péčí italské vlády vybudován památník padlým italským vojákům.
-2-
Pokud jsme se zmiňovali o řece Soča, tak dnes je centrem adrenalinového raftingu, kde nejpočetnější zastoupenou skupinou jsou Češi a Slováci.
Nasedáme do auta a přes Rijeku vjíždíme do již zmiňované Opatije.
Zmíníme se jen o jednom jménu, italský obchodník Scarpo zde nechal před 150 lety pro svoji manželku postavit letní vilu Angiolinu. Určitě ho nenapadlo, že za pár let se stane Opatije místem odpočinku rakouské šlechty a samotné císařské rodiny z Vídně. Ne nadarmo se jí říká paní dáma chorvatské turistiky. Na okraji města jsou udržované lesoparky s exotickými dřevinami a květinami. Středem města probíhá promenáda, kde jsou luxusní hotely, obchody a restaurace. Některé hotely mají vlastní pláže, kde je neubytovaným zamezen přístup. No řeknu Vám, je to pastva pro oči, ráj pro duši, takové rakouské (dnes chorvatské) NICE. Ale čas nás nemilosrdně tlačí sedáme do vozu a jedeme ne příliš daleko, do malého přístavu Fažan. Fažan je zajímavý pouze tím, že od jeho břehů odplouvají výletní lodě obsypané turisty z celého světa. Jejich cíl je jediný.
Ostrov Brioni, chorvatsky Velký Brijun.
Čímpak přitahuje tento ostrov tolik turistů? Dozajista je to spojení jména Brioni se jménem bývalého prezidenta Jugoslávie Josipa Broze Tita. Ten v roce 1947 rozhodl o obnově zašlých turistických zařízení. Několik desítek let, až do roku 1983 byl ostrov i další okolí pro běžného návštěvníka nepřístupný a sloužily pouze pro rekreaci vrcholových politiků a přijímání zahraničních návštěv.
Po smrti Tita byla část ostrovů zpřístupněna veřejnosti, ale za silně omezujících podmínek.
Na ostrovech, píši ostrovech, ale byla jsem jen na Velkém Brijunu, je bujná vegetace, cedry, bambusy, sekvoje, eukalypty a mnohé další exotické rostliny, které Tito obdržel darem od státníků z nejrůznějších zemí.
Vše je upraveno v krásný park, aleje, zákoutí, odpočívadla.
Automobily nemají na Briony přístup, dopravu návštěvníků po ostrově zajišťují autovláčky. Mají 3-4 vagóny a každý vagón je z reproduktoru doprovázen průvodcem v jiné řeči. V 1. vagónu chorvatsky, ve 2. vagónu italsky, ve 3. vagónu německy, pokud je čtvrtý, tak anglicky. Záleží na Vás, který si vyberete, lépe, kam se vejdete, kde je místo. Vláček  projíždí kolem zajímavých míst, rezidenci Tita – vila Brijanka, Bílá víla, obě jsou obrostlé vegetací, vláček nezastaví, pozdější prohlídka narychlo pořízených fotografií Vás utvrdí v tom, že jste nic nepřehlédli zkrátka proto, že jste nic neviděli. A tak jen z reproduktoru se dovídáme, jaké celebrity navštívily Tita v té, či oné vile. Z filmových  hvězd připomeňme
-3-
Sofii Lorenovou, Josefinu Bakerovou nebo slavný pár Richard Burton a Elisabeth Taylor. Ze státníků stojí za zmínku velké postavy své doby jako Néhrú – indický minist. předseda, president Egypta Násir, předseda Chrusčev a mnoho jiných.
Vláček končí svou pouť u budovy, která dnes slouží jako presidentovo museum. Expozici tvoří převážně dary, které Tito, během svého presidentování obdržel. Jsou to jak obrazy, zbraně, tak vycpané zvířata, darovaná Titovi, nebo i lovecké trofeje. Expozice darů střídají fotografie presidenta vypouštějící holuby, presidenta hrajícího si s dětmi, presidenta v bílém obleku obklopeného filmovými hvězdami. Stánku, vedle muzea, vévodí velký plakát, na němž si charizmatický, opálený Tito s přimhouřenýma očima zapaluje doutník. V hotelu Neptun se turisté předhánějí v líčení dojmů, jaké na ně fotografie udělala.
Jo, doutníky si můžete samozřejmě koupit.
V onom stánku.
Jakýkoli hluk, včetně diskoték, zakázán.
Prostě ráj ticha.
Takže potichu nastupme do lodi se zpáteční jízdenkou a po hodině si řekneme, kam dál autem. Protože je to naplánované, tak dlouho tápat  nemusíme. Čeká nás poslední zastávka na cestě Chorvatskem. Pojedeme z Rijeky po jadranské magistrále na jih asi 100 km.až narazíme na směrovou tabuli označující odbočku vpravo jako Ferry boat – Jablanac. Zejména Němcům a Rakušanům je tato odbočka důvěrně známá, neboť 5 km dlouhá silnice zasekaná do skály vede k moři, jak jinak, že?
Končí v Jablanacu, malinké osadě, ale významné tím, že odsud odjíždí trajekt na nedaleký ostrov Rab. My, překvapivě, nepojedeme trajektem na ostrov, ale po jiné, ale stejně krkolomné cestě se vrátíme nahoru, téměř na magistrálu, abychom kousek pod ní odbočili, podle směrníku, do osady STINICA. Na mořském břehu, pod štíty hor, zvedající své ruce až do výše 1700 m nad mořem, leží letovisko, skryté před zraky turistických kanceláří. Je to asi 600 apartmánů vybudovaných Slovinci, jako rekreační středisko různých slovinských závodů. Slovinci v Chorvatsku. Tehdy je určitě nenapadlo, že se budou někdy přít s Chorvaty, čí že vlastně středisko je. Nechme je, ať si to vyřeší a my se porozhlédneme kolem. Převažují auta se slovinskou značkou, ale Zagreb dává o sobě taky znát. Dětské hřiště, prolézačky, houpačky, kousek dál 6 betonových pinpongových stolů. Vše propojeno betonovými chodníky, schodišti. Každý dům má svou architekturu, okenice září každá jinou barvou. Názvy ulic jako SCORPIO vyvolávají příjemnou atmosféru středomoří. Cestou k molu, kam míří rybářské čluny i větší
-4-
lodě, není možné si nevšimnout polozbořených kamenných budov, a zejména rezavých stožárů mířících kamsi do hory. Na bývalou lanovku to vypadá i nevypadá, poletující racky to netíží a jako místo výhledu a odpočinku to bohatě využívají. Téměř u vody, na kamenné pláži stojí starší muž. Za ním volkswagen-transportér se ženou mezi otevřenými dveřmi. Vycítil intuitivně, že se k němu přibližuje někdo zezadu a prudce se otočil.
- Byli jsme tady se ženou před čtyřiceti lety – spustil německy.
- Na motorce.
- Přijeli jsme se po těch letech podívat, jak to dnes vypadá. No musím Vám, říct, že to vůbec není k poznání. My jsme tady byli v campu, byl čerstvě otevřen, vše bylo nové, krásné, my byli mladí, však víte.
- Nevím, jsem tady poprvé.
- A víte, co tady bylo do roku 1960?-
- Nevím-
- Nevíte!?, ty budovy kolem vidíte? Ty stožáry?-
- To ano, ale….
- Tak tady byl tábor nucených prací. Za Tita.
Sem vozili z nedalekého ostrova, podívejte se, teď ho osvítilo slunce, vidíte?, samá skála. Tak ten ostrov se jmenuje GOLI OTOK – Holý ostrov. Tam byli deportováni političtí odpůrci Tita, tam bydleli nebo chcete-li vězněni a odsud, za prací odváženi sem.-
- A co tady dělali-
- Těžili v horách dřevo, lanovkou dopravovali sem. Tady, v těch budovách se hrubě opracovalo a tam v té budově se sušilo. Pak se ukládalo na loď a vezlo k dalšímu zpracování. Dobré, že!?
- No to jsem nevěděla. Shodou okolností jsme dnes přijeli, ale včera jsme byli na Brioni, kde Tito se topil v luxusu.-
- Tak to je druhá strana mince. Každá mince má dvě strany -
- A v tom zachovalém baráku bylo co?
- Tady přespávali dozorci. Vězně vozili večer zpět na ostrov. Není to daleko. Dnes tam jezdí výletní lodě.
- Vy byste mohl dělat průvodce turistům, tak to dobře znáte. -
- To víte, prožil jsem tady se svou ženou líbánky a teď jsem tady už 14 dní. Spíme v autě, vaříme v autě, všechno na kolech. Zajímá mě to, takže i zmiňovaný GOLI OTOK jsme už navštívili. A byli jsme i na sousedním ostrově – Velký Grguň Víte, co tam bylo, to Vás, jako ženu, určitě bude zajímat. -
- No povídejte.
-5-
- Jak jsem říkal, muži – vězni, byli na GOLEM OTOKU, ale byly i ženy – vězenkyně. A ty byly právě na sousedním ostrově – Velký Grguň .
- Děkuji moc, co já se ještě nedozvím! Jak dlouho říkáte, byly ty tábory, ty nucené práce tady.
- Asi do roku 1960. Od roku 1948 do roku 1960. Ale zpřístupněné byly ostrovy vězňů až po roce 1989.
- Smutné, že. Takový krásný kraj. -
- Ještě, že je už za námi, tak se mějte a děkuji za výklad. Zadívala jsem se ještě jednou na GOLI OTOK, když muž – průvodce mě ještě dostihl.
- Zapomněl jsem Vám říct, jak pojedete po magistrále zpět, tak asi po 2 km projedete nepřehlédnutelnou kamennou branou s rezavou pamětní deskou. Brána je ve tvaru velkého A byla postavena na paměť všech lidí, kteří nedobrovolně trávili léta nucenými pracemi v této, tak krásné krajině. -
Na shledanou madam,
Na shledanou.
Dle vyprávění své dcery zpracoval
Jan Kment
Příspěvek byl publikován v rubrice Publicistika, Uherskobrodští autoři píší se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>