Humna

I Brod má svou mizející „periferii,“ hlavně pak na okraji Těšova, Havřic, Maršova.
Mně osobně se vzpomínky na minulost líbí…
J.Slavíček

Za humny
Chodíme ulicemi měst i uličkami vesnic a svým zrakem obdivujeme výstavné rodinné domy, někdy téměř vzhledu malých zámků, před nimiž stojí naleštěné „bouráky“.
Tento běžný obraz mnohých dnešních sídel doplňují k domům přiléhající menší či větší zahrady s pečlivě šlechtěnými kytkami a kvalitně udržovaným anglickým trávníkem.
Kolem nás se silnicí míhá jedno auto za druhým…
No, není ten současný svět svým vzhledem krásný?
Je, to nepopírám, ale přesto si občas člověk posteskne po časech, ve kterých toho civilizačního ruchu kolem nás nebylo až tolik..
Zatouží po klidnějších místech, ve kterých by se mohl nerušeně zabývat svými myšlenkami, aniž by byl obtěžován hlukem na něho dotírajícím.
Někdo si za tím účelem vyjede do ticha hor, jiný se vydá s rybářským náčiním k vodní nádrži, aby si posezením u ní pohledem na vodní hladinu vychutnal vytoužený klid.
Ale co tak se za „tišinou“ vydat za humna?
Tímto pojmem jsou označovány stodoly, z nichž některé se už jenom „silou vůle“ drží pohromadě, snažíce se odolat povětrnostním vlivům.
Nejenom ty zachovalé, ale i ty s trouchnivějícími trámy či vydrolenými kotovicemi ve stěnách nás v našich představách navrací do dob, ve kterých plnily funkce mlatů, tedy míst určených k mlácení obilí.
Ale i v současnosti si mnohé z nich udržují svůj význam, neboť je v nich mimo sklizených plodin uchováváno i zemědělské nářadí, které nezřídka pamatuje předválečnou dobu.
Různé ty mlátičky, pluhy, obraceče sena, přičemž rez na nich spočívající je dokladem neúprosně plynoucího času.
Na hliněné, plevami promísené a udusané zemi se povalují stébla slámy a všude lze vnímat typický pach minulosti, romantickými dušemi vnímaný spíše jako vůně.
Za stodolami, tedy za humny, se rozprostírají ovocné sady, osázené trnkami, jabloněmi a pokryté trávníkem, někdy udržovaným, jindy pozvolna zarůstající plevelem.
Batolí se po něm husy nebo krůty a pobíhají hejna drůbeže, u kterých má kohout má pořád co dělat, aby své družky udržel jakž takž pohromadě.
Sem tam přiběhne k plotu pes, opře se o něj předními tlapkami a naznačí svým štěkotem kolem jdoucímu rušiteli, kdo je na pozemku pánem.
Samotné oplocení bývá z dřevěných, mnohdy už do různých stran vybočených a zchátralých latěk.
Člověk si nejednou říká, jak může něco takového ještě držet pohromadě, zejména když vidí, jak z oporných kůlů trčí zrezavělé hřebíky anebo dráty.
Do plotů se mnohdy již „zakously“ i dřevokazné houby, pokud je už dříve nenarušily bujně rostoucí keře bezů či ptačího zobu.
Všude kolem se rozprostírá až po kolena sahající plevel s převládajícími kopřivami, ale i kostivaly, kakosty a rozmanitými jinými bylinami.
Nikdo plevelnou vegetaci neodstraňuje, a to je v těchto místech docela oku přirozené, zde se totiž neporoučí přírodě, co zde má růst a co ne.
Nedaleko ovocných sadů nevelkými zákrutami protéká vesnický potůček, k jehož klidné hladině se pokorně sklánějí stébla rákosin a další vlhkomilné vegetace.
Popis záhumení byl nebyl úplný bez zmínky o kolem něho vinoucích se cestách..
Většinou mají charakter cest úvozových, hodně narušených vodní erozí, ale i provozem dřívějších „žebřináků“, dnes i hlučnějších povozů.
Jejich povrch je tvořen směsicí hlíny, kamení, škváry, zbytků cihel a doplněn přečetnými, chůzi ztěžujícími výmoly.
Cesty často po stranách lemují již prosychající ovocné stromy, o které kdosi dávno pečoval, ale které dnes působí dojmem stromů opuštěných, takže se do mysli vkrádá otázka, jestli vůbec mají svého majitele.
Kolem jdoucí člověk si z nich někdy ze zvědavosti utrhne švestečku, vsune ji do úst, aby pak v proudu ubíhajících myšlenek své kroky nasměroval dále.
V těchto zákoutích zapomenutého klidu všude dýchá na procházejícího poutníka doba minulá, citlivě oslovující naši duši připomenutím života a práce našich předků.
Zbývá si tedy jen přát, aby tato často opomíjená místa i nadále zůstávala opředena klidem a zjevnou harmonií člověka s přírodou.
Jaromír Slavíček

Za humny
Chodíme ulicemi měst i uličkami vesnic a svým zrakem obdivujeme výstavné rodinné domy, někdy téměř vzhledu malých zámků, před nimiž stojí naleštěné „bouráky“.Tento běžný obraz mnohých dnešních sídel doplňují k domům přiléhající menší či větší zahrady s pečlivě šlechtěnými kytkami a kvalitně udržovaným anglickým trávníkem.Kolem nás se silnicí míhá jedno auto za druhým…No, není ten současný svět svým vzhledem krásný?Je, to nepopírám, ale přesto si občas člověk posteskne po časech, ve kterých toho civilizačního ruchu kolem nás nebylo až tolik..Zatouží po klidnějších místech, ve kterých by se mohl nerušeně zabývat svými myšlenkami, aniž by byl obtěžován hlukem na něho dotírajícím.Někdo si za tím účelem vyjede do ticha hor, jiný se vydá s rybářským náčiním k vodní nádrži, aby si posezením u ní pohledem na vodní hladinu vychutnal vytoužený klid.Ale co tak se za „tišinou“ vydat za humna? Tímto pojmem jsou označovány stodoly, z nichž některé se už jenom „silou vůle“ drží pohromadě, snažíce se odolat povětrnostním vlivům. Nejenom ty zachovalé, ale i ty s trouchnivějícími trámy či vydrolenými kotovicemi ve stěnách nás v našich představách navrací do dob, ve kterých plnily funkce mlatů, tedy míst určených k mlácení obilí.Ale i v současnosti si mnohé z nich udržují svůj význam, neboť je v nich mimo sklizených plodin uchováváno i zemědělské nářadí, které nezřídka pamatuje předválečnou dobu.Různé ty mlátičky, pluhy, obraceče sena, přičemž rez na nich spočívající je dokladem neúprosně plynoucího času. Na hliněné, plevami promísené a udusané zemi se povalují stébla slámy a všude lze vnímat typický pach minulosti, romantickými dušemi vnímaný spíše jako vůně.Za stodolami, tedy za humny, se rozprostírají ovocné sady, osázené trnkami, jabloněmi a pokryté trávníkem, někdy udržovaným, jindy pozvolna zarůstající plevelem.Batolí se po něm husy nebo krůty a pobíhají hejna drůbeže, u kterých má kohout má pořád co dělat, aby své družky udržel jakž takž pohromadě.Sem tam přiběhne k plotu pes, opře se o něj předními tlapkami a naznačí svým štěkotem kolem jdoucímu rušiteli, kdo je na pozemku pánem.Samotné oplocení bývá z dřevěných, mnohdy už do různých stran vybočených a zchátralých latěk.Člověk si nejednou říká, jak může něco takového ještě držet pohromadě, zejména když vidí, jak z oporných kůlů trčí zrezavělé hřebíky anebo dráty.Do plotů se mnohdy již „zakously“ i dřevokazné houby, pokud je už dříve nenarušily bujně rostoucí keře bezů či ptačího zobu. Všude kolem se rozprostírá až po kolena sahající plevel s převládajícími kopřivami, ale i kostivaly, kakosty a rozmanitými jinými bylinami. Nikdo plevelnou vegetaci neodstraňuje, a to je v těchto místech docela oku přirozené, zde se totiž neporoučí přírodě, co zde má růst a co ne.Nedaleko ovocných sadů nevelkými zákrutami protéká vesnický potůček, k jehož klidné hladině se pokorně sklánějí stébla rákosin a další vlhkomilné vegetace.Popis záhumení byl nebyl úplný bez zmínky o kolem něho vinoucích se cestách..Většinou mají charakter cest úvozových, hodně narušených vodní erozí, ale i provozem dřívějších „žebřináků“, dnes i hlučnějších povozů.Jejich povrch je tvořen směsicí hlíny, kamení, škváry, zbytků cihel a doplněn přečetnými, chůzi ztěžujícími výmoly.Cesty často po stranách lemují již prosychající ovocné stromy, o které kdosi dávno pečoval, ale které dnes působí dojmem stromů opuštěných, takže se do mysli vkrádá otázka, jestli vůbec mají svého majitele. Kolem jdoucí člověk si z nich někdy ze zvědavosti utrhne švestečku, vsune ji do úst, aby pak v proudu ubíhajících myšlenek své kroky nasměroval dále.V těchto zákoutích zapomenutého klidu všude dýchá na procházejícího poutníka doba minulá, citlivě oslovující naši duši připomenutím života a práce našich předků.Zbývá si tedy jen přát, aby tato často opomíjená místa i nadále zůstávala opředena klidem a zjevnou harmonií člověka s přírodou. Jaromír Slavíček

Humna

Příspěvek byl publikován v rubrice Publikační činnost, Uherskobrodští autoři píší se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář