Vzpomínky rosničky.

Napsal Jaromír Slavíček.
Rosnička
je žabka, která svou reakcí na změny atmosférického tlaku, vlhkost a teplotu naznačuje vývoj počasí.
Spolehlivým ukazatelem počasí samozřejmě být nemůže, ale i tak je sympatickým tvorem, který umí svým způsobem reagovat na povětrnostní děje.
Ale i člověk, který si v přiměřeném rozsahu pozorně všímá přírody, je schopen tyto rozdíly vnímat a podle svého založení i komentovat.
Pokusil jsem se o to i já, přičemž jsem se snažil populární formou vyhmátnout charakteristické klimatické rysy toho kterého ročního období.
Nejednou jsem si vypomohl i vlastní meteorologickou pozorovací technikou, vyčtenými zkušenostmi našich předků i využitím  moderní techniky a radarových a družicových snímků.
Nakolik se mně to podařilo, to ať následně posoudí čtenáři sami.
Vnímání přírodních jevů je však natolik osobité, že můj názor na děje v atmosféře probíhající nemusí korelovat s pocity jiných pozorovatelů.
V jednom se ale shodneme.
Kdo má cit pro přírodu, a tím nemyslím jenom posuzování počasí, ten je oproti jiným obohacen prožíváním nevšedních zážitků naší kouzelné přírody.
Mám tedy zájem být jakousi brodskou rosničkou s upřímnou  snahou alespoň částečně proniknout do tajů universa, nás obklopujícího.
Začínám tedy své putování kalendářním rokem lednovými dny, které, jak známo, oplývají chladem a někdy i velmi nízkými teplotami.
Doba ledová
Píše se konec ledna a do Uherského Brodu přichází doba ledová.
„Ledová? To snad, pane, nemyslíte vážně, nyní v době globálního oteplování?“
Nedá se nic dělat, je to tady.
Pravda, námraza na větvích stromů má z hlediska krásy něco do sebe, ale led je ke spatření všude kolem.
A k své zlosti a jako naschvál především v místech, kudy den co den chodím.
Mám pocit, že nám může být vcelku jedno, jestli se jedná o náledí nebo o ledovku, člověk si příležitostně natříská zadek na tom či onom.
Ta poloprůsvitná vrstvička ledu na chodnících či silnici, čert aby ji vzal!
Na druhé straně nás, světaobčany, tato situace pocitově a chováním srovnává do jedné řady.
Ať je člověk ministr nebo bezdomovec, mladý nebo starý, levicově nebo pravicově zaměřený, všichni s příkladnou pokorou a zrakem u země hledí tam, kam šlápnou a prozíravě váží každý krok své chůze.                                                                                                                                       Stejně tak i já jen zřídka po cestě do města pozvednu své oči od země, abych se utvrdil, že mířím správným směrem.
Někdy raději sejdu z chodníku a vydám se cestou necestou po ulehlém či čerstvém sněhu, anebo přes nemalé nebezpečí volím cestu po silnici, která je ošetřena solí a ledu většinou zbavená.
Ale ať už jsem obezřetný více nebo méně, stejně se mně občas stane, že po předcházejícím úlekovém prohnutí svého těla přistanu svým pozadím na zemském povrchu.
Je ale docela zajímavé pozorovat, jak se při tomto nemilém aktu zachovávají jiní.
Nejlépe jsou na tom asi ti naši nejmenší, myslím drobotinu z mateřské školky, která se i v méně příznivých podmínkách vydává na procházky městem.
U nich, když někdo spadne, tak to vyvolá v ploužícím se průvodu nemalé a škodolibé veselí, samozřejmě s výjimkou paní učitelky.                                                                                                  Ta když neudrží rovnováhu a přistane zadečkem na zemi, tak to se pobaví úplně všichni, včetně náhodně kolemjdoucích.
„Ale záviďme těm malým! Ono také padat ani ne z metrové výšky, kdo by to nebral, viďte?“
U „dospěláků“ jsou jejich reakce na seznámení se s ledovou krustou odlišnější.                                                                                                              Uklouznuvší slečna se po prvním úleku, syknutí a opětovném postavení spíše stará, jestli neutrpěla její vizáž, a proto bleskovým pohledem kontroluje grimasy kolemjdoucích.
Jednoznačný projev mají i pády jinak bystře se pohybujících teenagerů.                                   Jejich přistání na ledě se nemusí ani pozorovat, jejich jadrnou ústní nadávku z nepříliš velké slovní zásoby je slyšet široko daleko.
U starších lidí už ale nejde o legraci. Jejich kosti jsou křehké a takové uklouznutí může skončit fatálně. Zlomeniny se v jejich věku léčí obtížně a nejednou zůstanou trvalé následky.
Co tedy poradit?                                                                                                                                                          No, asi nejmoudřejší bude při takových zapeklitých situacích raději nevycházet z domova, pokud to není bezprostředně nutné, to platí i pro mě!
A když už  musím, tak volím drobnější kroky, dbám na patřičnou obuv, no a doufám ve svědomí těch, co mají chodníky na starosti.
Vím, město je za úpravu chodníků odpovědné, ale i tak by v blízkosti bydlící lidé neměli litovat lopatek písku, štěrku, popele, nebo jiného posypového materiálu a přiložit ruku k dílu.
Takže sypejme ptáčkům, potřebují to v tomto studeném ročním období, ale stejně tak i chodníky, kostrče opeřenců i naše nám budou jistě vděčné!
Dá se tím zabránit mnohé bolesti, a navíc bude mít člověk pocit, že v dnešní době i takové maličkostí může přispět k navození lepší nálady.
V těchto dnech člověka kromě náledí provází i chřipková epidemie a pochopitelně volby.
U posledně jmenovaného také hrozí uklouznutí a pád.
Kdy, kam, a v jakém rozsahu, to se ale asi pozná až po čase.
Třeskuté mrazy
„Bože, co to na venkovním teploměru toto únorové ráno vidím?“
Mnu si oči.
Osmnáct stupňů pod nulou!
A včera jen o něco méně.
Kde se, hrome, tyto mrazy v Uherském Brodě berou?
Vždyť ještě nedávno byly teploty jen těsně pod nulou. No a teď…
Opravdu hrůza.
Člověk aby nevystrčil nos z domu.
Ale do města musím jít nějaké to jídlo koupit. A do drogerie zamířit taky.
Co si ale mám vzít do té sibérie na sebe?
Svetr zajisté a asi už i péřovou zimní bundu.
Nerad ji nosím, člověk v ní vypadá jak balon.
A k tomu prstové rukavice. Ne, tyto prstové ne! V nich prsty zebou o sto šest. Raději palčáky. Ale jimi něco uchopit do ruky, to také není snadné.
Co to ta Taťána Míková v televizi vykládá?
Prý tlaková výše na centrální částí Ruska nám posílá arktický vzduch. No potěš Bože! Taková zima tím pádem potrvá asi ještě hodně dlouho.
Otáčím kohoutkem, Ježíši, neteče voda, jak je to vůbec možné? Zkouším vodu ve sprše. Také nic.
Zlá předtucha naplňuje moje nitro. Vodní potrubí ve stěně domu zamrzlo. Ty staré vilky nemají zaizolované trubky, a pak stačí několik dnů takových mrazů a je zle.
Co teď?
Snažím se do vodovodního potrubí nalít horkou vodu. Je to o ničem. Co tak použít solný roztok?
Ne a ne! Marná snaha. Ani kapka.
Obnažuji ve zdi kousek potrubí a zkouším na ně působit fénem. Ztráta času, zrovna teď.
Nezbývá než odnášet použitou vodu z umyvadla na toaletu.
A co když zamrzne i ta?
Jednou se to stalo. To aby člověk pak chodil na WC do města
Vycházím ven na dvůr a obkládám stěnu molitanem, později i polystyrénem. Přihrnují k ní sníh. Ale marnost nad marnost. Sevření ledu v potrubí nepovoluje.
Několik dnů takto hygienicky živořím.
Konečně se pohnula výše nad Moskvou jinam a začíná převládat vzdušné proudění od Atlantiku. Sníh postupně odtává a nastává obleva.
No a jednoho dne se voda napuštěná do umyvadla ztrácí. Hurá! Je vyhráno. No, ale na jakou dobu?
Mám proklínat mráz?
Ale vůbec ne. On měl a má docela slušné úmysly. Problémy, které u mě nastaly, za ty si mohu svou špatnou předvídavostí sám.
Venku svítí ostré studené zimní slunce, prosvítající mezi větvemi. Ledové krystaly jsou okrasou stromů v parku.
Vzduch se zbavuje sněžením nečistot z teplejších letních období.
Zima je vlastně krásná, jen objevit svým zrakem její půvab.
A že trošku mráz zebe. I to je milé…
Vždy to všechno k zimě neodbytně patří.
Byl jednou jeden sníh, synku…
„A babičko, jak ten sníh v našem městě kdysi vlastně vypadal?“                                                                                       „No, synku, jednou přicházel jako mladý jinoch v bělostném hávu, jindy zase byl na první pohled poněkud starší, už ne tak jiskřivý, snad i trochu znečistěný tím, co nám civilizace nadělila. Když se mezi nás snášel, jeho sněhové vločky navzájem tančily a chladily, když jsme je brali do dlaní. Ozábly naše prsty, které jsme proto raději schovávali do teplých rukavic.“
„A byl hodný nebo zlý ten sníh, babičko?“
„Jak kdy, synku. Děti ho měly rády, stavěly z něho sněhuláky, sáňkovaly na něm a navzájem se jím koulovaly. Ale i dospělým přinášel radost.
Sjížděli po něm na lyžích a jiné moderní sporty na něm provozovali, například jakýsi snowboarding. Je ale pravdou, že jiní „dospělci“ se na něj zase zlobili. Bránil v cestě autům, ztěžoval chůzi starším a nemocným lidem. Neměla ho v lásce ani zvířata, zejména pak na horách. Svým bělostným závojem zakryl veškerou vegetaci a ztížil tak zvířátkům přístup k potravě.“
„Ale, babičko, ty jsi ho přesto měla jenom ráda, viď?“
„Ano, to je pravda, když jeho bílá peřina pokryla náš kraj, byl to pohádkový pohled.                                        Větve stromů se obdaly oděly bílým šatem, vesničky se ukryly do jeho náruče, večer blikala světýlka vesnických stavení a pouze z komínů stoupal dým z hořících polínek v kachlových kamnech. Z nebe se snášely ve svém něžném objetí sněhové krystalky, zavátými cestami projížděly sáně, tažené koňmi s cinkajícími zvonečky.
A když se rozezněly zvony vesnických kostelíčků, byla to kouzelná podívaná na tu bílou krásu všude kolem, taková, že až oči obdivem přecházely. Sníh byl často provázen navíc svým přítelem mrazíkem a ten se nejednou chlubíval svou velkou silou… Lidem z něho červenaly tváře, ale to tehdejším dětem tak moc nevadilo, nebály se ho, nebyly zchoulostivělé jako dnes, neboť tehdy neseděly u počítačů, nedívaly se na televizi a raději vybíhaly ven hrát si s bohatou sněhovou nadílkou.“
„A babičko, to je jistě asi dávno, když jsi ten sníh viděla?“
„Ano, ano, je to už dávno, dítě moje. Sníh přichází mezi nás stále méně. Nemá rád vyšší teploty, bojí se jich, a právě toho tepla stále v naší krajině přibývá.
Nikdo neví proč. Sníh proto raději odchází do hor, ale ani tam mu není do smíchu. Ukrývá se v úžlabinách, na severních svazích kopců a je stále méně k zastižení.“
„A přijde ještě někdy k nám dolů do nížin, babičko?“                                                                                                        „Ano, určitě ještě přijde, ale nevím, nevím, asi to ještě nějakou dobu potrvá. Musíme mu držet palce, synáčku!“
O čem si dvě sněhové vločky povídaly…
„Kam, paní, dnes tak zhurta?“
„Ale padám, padám za svým cílem, nemám stání. Tady nahoře to není k vydržení. Něco dole mně přitahuje, a taky je tu až příliš velká zima.“
„Já mám tytéž pocity. Jestli dovolíte, budu vás doprovázet. Bude nám spolu postupně příjemněji, a snad i tepleji.“
„Podívejte, paní, je nás kolem víc a více. A všechny směřujeme  k matičce Zemi.“
„Tak tak, nezbývá, než vám dát za pravdu!“
„Když se tak na vás dívám, paní, dnes vám to opravdu sluší. Ten sněhobílý šat, jiskřivá barva, křišťálový vzhled, doslova se vznášíte.
Kde jste tu krásu vzala? Asi vás to muselo hodně stát.“
„Děkuji vám, paní, za uznání, k mé róbě stačilo trochu vodních par, teplota pod bodem mrazu  a bylo to! A kompliment vám obratem vracím. I vám to dneska padne! Tak trochu se sobě podobáme, vy jste ale přece jenom o něco mladší.
Víte, co vám ještě závidím? Tu vaši symetrií tvarů, jste opravdu krásná, doslova  k zulíbání.“
„Děkuji za vaše upřímná slova. Já zase na vás obdivuji, jak si držíte váhu.“
„Mýlíte se, nedávno jsem něco přibyla, ale jak se neustále pohybuji, tak váha jde dolů. Naštěstí! A hned to pociťuji, doslova ve vzduchu tančím.“
„Podejte mně ruku, prosím! Máte ji hodně studenou, nemáte něco s oběhem?“
„Máte pravdu, donedávna jsem kroužila ve spirále, ale dnes to se mnou jde rychle dolů, nerada to přiznávám.
Podívejte, blížíme se k cíli! Pěkná krajina, což o to, ale ten kouř z komínů se mně vůbec nelíbí.“
„Musím s vámi souhlasit, ušpiníme se, přijdeme obě o svůj krásný šat. A co na to řekne pak naše okolí?
Nebylo nám tam nahoře nakonec přece jenom lépe? Čistý vzduch, nad námi modrá obloha, kdežto nyní první šediny, no darmo mluvit.
Nevidím naši budoucnost vůbec růžově.“
„No, paní, všechno má svůj konec a my rozhodně nebudeme výjimkou.“
„Každý život skončí, i ten náš!
A co z nás zbude, paní? Jen kapka vzpomínek, ale i ta časem se ztratí v nenávratnu!
A budeme ještě rády vzpomínat na naše mládí. Na dobu, kdy jsme měly hlavu v oblacích a nedělaly si starosti s tím, co nás čeká.“
„Nebuďte, paní, zase tak pesimistická! Po nás přijdou další generace!“
„Přijdou, přijdou, jistě, ale do jakých poměrů, ptám se? Vždyť je to tady dole horší a horší, ani se ty mladší kolegyně neumí chovat. Nepozdraví, když letí kolem.“
Rozplývají se, když nás potkají, ale kloudná řeč s nimi není!“
„A znáte snad nějaké řešení?“
„Já bych je poslala k zaškolení do vysokých hor. Tam je podmínky naučí, jak se chovat ke starším. S nikým se tam nemazlí. A pak ať přijdou mezi nás dolů!“
„Myslíte, že opravdu přijdou?
Co když se jim tam nahoře tak zalíbí, že už je tady dole moc neuvidíme?“
„To je jejich problém. Mají svůj vlastní rozum, ale když vidím ty poměry na zemském povrchu, tak bych se jim ani moc nedivila.“
„Paní, jsme dole! Držme se, jinak to s námi špatně skončí!“
„Pravda pravdoucí. Tak nashle, doufám, že se zítra na zemi ještě uvidíme!“
Jinovatka
Ráno jsem uviděl první jinovatku na trsech řebříčku. U souseda.
Hned mě napadlo, že jde o bílý poprašek, který vzniká za mrazivého počasí na předmětech či
stéblech trav.
Ano, je tomu tak, fyzikálním procesem, tedy sublimací, se z vodních par vytváří tento poutavý přírodní úkaz.
Její sestřičkou je námraza, vznikající z přechlazených vodních kapiček při mlze a větru, které narážejí na předměty.
Jak je nádherné dívat se na to, co příroda vytvořila i na mojí zahradě v tomto jinak nepříznivém ročním období.
Pohled na překrásné jemné jehličky, ale i kouzelné trubičky, jindy zase drobné destičkovité útvary, vykloněné do různých světových stran, snad musí dojmout každého člověka, který se pozorně při svých procházkách rozhlíží kolem sebe.
Oprávněně si važme našich umělců, malířů, sochařů a mnoha jiných, jsou to jistě odborníci na slovo vzatí, ale musím se jim v tuto chvíli omluvit.
Oni jsou totiž pouze těmi, kteří přírodu ve svých dílech sice věrně, ale přesto jenom a jenom napodobují.
Umí to, jejich obrazy jsou téměř totožné s přírodními originály. Použil jsem však slovo téměř, originál zůstane originálem, a ten nalezneme pouze a pouze v přírodě.
Ale zpět k ledovým jevům!
Každý ledový krystalek na větvičkách, na plodech či uschlých rostlinách je sám o sobě velkým uměleckým dílem, podobně jako je tomu u sněhové vločky, je diamantem na náhrdelníku matky přírody, je něčím, co svou, byť chladnou krásou musí uchvátit srdce všech vnímavých lidí.
A co teprve když jinovatku ozáří podzimní nebo zimní slunce.
Jí tříštěné sluneční paprsky se rozprostřou do všech světových stran a vloží do našich duší pocity něčeho, co nemůžeme spatřit v sebelepších lidských výtvorech.
Říká se, že to, co je krásné, trvá pouze krátkou dobu.
Něco na tomto tvrzení asi bude, i jinovatka bude časem ovanuta teplým vánkem a bude nám doslova mizet před očima, aby se nám zase v jinou dobu opět představila ve svém nenapodobitelném bílém hávu
Jsem si naprosto jistý, že sebekrásnější šperky, které nosí naše neméně krásné ženy, nemohou nikdy být důstojným konkurentem tomuto přírodnímu představení, čas od času předkládanému, a to nejenom lidským očím.
Možná právě svým dočasným trváním nám dává ona jinovatka na vědomí, že jsme i my pomíjivými, avšak my lidé bychom si přece jenom měli uvědomit, že přírodní úkazy byly před existencí lidstva a budou, žel nebo bohudík, i po něm.
Co říct závěrem?
Jinovatka je jako sen, pomíjivý sen, ze kterého se probouzíme, ale který zůstává v naší paměti po dobu trvání našeho krátkého lidského bytí.
Vánice
No není to, lidé, krása?
S  nosem přitisknutým na sklo se dívám ven do zahrady. Sněží. No to je jistě pěkné, ale ono sněží tak nějak hustě, velmi hustě.
Padají velké vločky„sedláci“, tak jsme kdysi říkali takovým vločkám.
Asi je tam nahoře u jejich odesilatele teplo, jinak si nedovedu vysvětlit velikost těchto sněhobílých krasotinek.
Každá z nich má svoji trajektorii, tedy určitou dráhu, po které se snáší zemi. Jen pozvolna klesají, přičemž často mění směr svého pohybu.
Nespěchají, možná si dokonce to snášení se k matičce Zemi užívají.
V duchu si říkám, nebude to dlouho trvat a sněhobílá peřina pokryje celý kraj.
Já ale musím do města.
No přece něco nakoupit.
A opět tradiční otázka. Co si mám vlastně vzít na sebe.
Teplé oblečení, to je jasné, ale co proti těm vločkám?
Když vidím z okna venku některé osůbky s deštníkem, tak mně to připadá až trochu směšné.
Ten přece má chránit jen před kapkami deště, nebo ne?
Snad mně čepice postačí.
Vycházím ven a už slyším křupání sněhu pod mými botami.
Ano, ten sníh je vlhký, těžký.
To bude zase práce po mém návratu s jeho odklízením, už to tuším. Ale počkám, až ho napadne víc, a hlavně až přestane sněžit.
Procházím do města parkem.
Lidé se chrání zachumlaní do svých bund ne před chladem, ale právě před tou sněhovou záplavou.
Nezdá se ale, že by byli nějak roztrpčeni. Spíš naopak. Určitě se kochají pohledem na okolní vegetaci.
Ta bělost sněhové pokrývky dodává parkovým stromům a trávě nádech jisté nevinnosti.
Já se však krčím, vločky si naschvál vybírají jako místo svého dopadu moje oči.
Musím je neustále mhouřit, občas z nich sníh i rukama odstraňovat.
Ramena mám už pokryta bělavým pokryvem, začínám vypadat jako sněhulák.
Před obchodem musím tu sněhovou nádheru ze sebe setřít.
Ještě je třeba oklepat čepici a mohu vstoupit.
Zbývající vločky na mém těle uvnitř samoobsluhy rychle tají.
Za oknem obchodu pokračuje divadelní představení, ve kterém vločky plní každá svoji roli. Jistě si mezi sebou povídají.
Jsou ženského rodu, co by si nepokecaly.
Nějaké ty drby z nebe určitě znají.
Opět vycházím z obchodu ven, šlápota za šlápotou. Není to ale trestné, tímto způsobem ničit tu sněhovou bílou krásu?
Vracím se parkem domů, při cestě na tabulce čtu výzvu: „V zimě se chodníky neudržují.“
Tentokráte se ale na město nezlobím.
Skoro by mně vadilo, pokud by někdo sypal písek na parkové cestičky.
Samozřejmě se moje úvahy týkají čerstvě napadaného sněhu, pokud by se vytvořila ledovice, tak lopatky s posypovým materiálem se musí v rukou pověřených osob objevit.
Odklízení sněhu
Probouzím se, rozpažuji ruce, znechuceně vstávám a přistupuji k oknu. Vzdechnu překvapením.                                                                                                                                      Tak meteorologové měli zase pravdu, začalo sněžit, a přitom docela mohutně.
Takový povětrnostní jev je však nejenom výzvou pro cestáře, ale i pro majitele usedlostí, tedy i pro mě, byť povinnost uklidit  sníh z chodníků byla již přesunuta na město.                                                  Ihned mě napadá, že se něco přes noc s mým chodníkem stalo.
Konstatuji totiž, že je pokryt větší či menší sněhovou pokrývkou, kterou bude třeba co nejdříve, nejspíše vlastním úsilím odstranit.                                                                                            Za tím účelem se dobře oblékám, beru si rukavice, šálu a teplou čepici, odhrnovač sněhu a vyrážím před dům.                                                                                                                          Zrakem zprvu zkontroluji, jestli mě v mém plánovaném bohulibém úsilí sousedé nepředstihli, určitě by informaci o mém zpoždění předali jiným sousedům.                                                                                                                 Jde evidentně o jakousi uliční soutěž, kdo první se s daným problémem vyrovná. Ach ty sousedské vztahy, to by bylo na celý román…                                                                                                                                Že úklidová forma Rumpold mně už zrána nepřispěchala na pomoc, tomu jsem se nedivil. Nemůže být najednou všude, alespoň u mě ne…                                                                              Aspoň že kolem mě po silnici projíždějí mohutné sněhové pluhy a s větší či menší úspěšností odhrnují sníh ze silnice do stran.                                                                                                                                              Samotné ruční odstraňování prachového sněhu z chodníku je poměrně snadné, horší je, když je sníh navlhlý, to pak opravdu není žádná legrace, spíše obtížná fyzická práce.                                  Tuto skutečnost dokáží objektivně zhodnotit ti, co chodí kolem, a to zpravidla se slovy:                „To máme zase sněhového nadělení, viďte? To se nadřete!  Ale vy jste šikovný. Jde vám to od ruky!“
Nezbývá mně než s kyselým úsměvem těmto výrokům mých sympatizantů přitakat a dodat: „To víte, někdo to dělat musí!“                                                                                                        Jsem však vzteky bez sebe, když vidím, že to, co mám v nebližších minutách odklízet, bylo ušlapáváno právě těmi, co mě oblažují výše uvedenými poznámkami.                                                    A tak odhazuji z chodníku jednu porci sněhu za druhou, ale naštěstí mně zbývá i dost času na kochání se okolní zasněženou přírodu a na ptačí krmítko, kterému jsem předcházejícího dne přísunem slunečnicových semen dal přednost před odhrnováním sněhu.                                                                                           Když  konečně dokončuji své dílo, jsem hrdý na relativně čistý chodník. I nadále jsem však proklínal padající vločky sněhu.                                                                                               „Holky, nechte toho vašeho snášení se, mám vás dnes už po krk, nebo alespoň po kotníky!“ Sem tam opět projíždí po silnici pluh se zachmuřeným řidičem, který mně nahrnuje trošinku již odklizeného sněhu znovu na očištěný chodník                                                                                   No a když pak přece jenom přijeli pracovníci úklidové čety a začali uklízet sníh sousedovi, tak to už mě čerti brali.                                                                                                                                                 To nemohli přikvačit dříve?                                                                                                                    A to už nemluvím o situaci, když po mém skoro půlhodinovém úklidovém snažení přišla v dalších hodinách pořádná obleva, která si se sněhem i na dosud neuklizených chodnících snadno poradila.                                                                                                                                             No, když nic jiného, tak jsem se alespoň ráno nadýchal čerstvého vzduchu, pročištěného nočním sněžením, což bylo docela příjemné.                                                                                                                          A když  se pak vracím do teploučka své domácnosti a přes okno se dívám na vlastní rukou vyčištěný chodník, je mně u srdce docela blaho.                                                                                       Navíc mám pocit, že jsem udělal něco pro svoji fyzičku.                                                               Ale pozor, prý kdo není na takovou práci zvyklý, mohl by notně ublížit svému srdci.                      Takže všeho s mírou, to ale platí nejenom při úklidu sněhu…
Obleva
Konečně odměk v našem městě!
To je dost, že přichází obleva.
Skoro by se chtělo věřit, že bývá očekávaná. Jestli žádaná, nebo ne, to už je věc názoru každého z nás. Já jsem ji docela vítal.
Vystřídala totiž nepříjemné mrazivé období nízkých teplot, které nutilo téměř každého z nás zachumlat se do té své oděvem zateplené ulity, s obdobím, kdy si člověk na sebe může vzít přece jenom něco volnějšího.
Navíc si poradí i s těmi zavátými silnicemi a chodníky, které vyžadovaly neustálou úklidovou péči.
Nízké teploty předcházející oblevě měly i na svědomí nejeden zpožděný spoj, zamrzlé potrubí či jinou nepříjemnost.
Na druhé straně se ale po oblevě musíme obejít bez těch nádherných pohledů na jinovatkou obalené stromy, na bělostné jíní pokrývající trávníky, nebo dokonce na trsnatou ledovou námrazu na větvičkách keřů a stromů.                                                                                                                                                 Na okenních sklech někdy přírodou vykreslené ledové květy vyhlížejí mnohem přirozeněji než ty umělé.                                                                                                                                                    No, není to krása? To už si žádá běžet pro fotoaparát a zvěčnit uvedenou krásu.
Takový mírný mrazík do 5 stupňů při projasněné obloze, maličko štípající do tváře, ten docela bereme, nebo ne?
Ostatně na Sibiři nedělají vědu ani při minusových 40 – 50 stupních, náš člověk by při takových teplotách ven nos nevystrčil.                                                                                                                                     Něco „vody“ na pití a dřevo na otop si čas od času domorodci nařežou a mají s trochou sobího masa, co potřebují.                                                                                                                    Takový jakutský školák si asi ráno říká, ach jo, dnes je venku jenom méně čtyřicet a já musím do školy. Taky mohlo být aspoň minus pětapadesát, to bych už za těmi obtěžujícími učiteli nemusel….
V době silných mrazů paradoxně všeobecně ubývá i chřipek a nachlazení. Asi i viry  dostávají  tou dobou strach a raději čekají v koutku. Na koho?
No na oblevu přece!
Tato dáma, to je něco úplně jiného, pro někoho toužebné přání, pro jiného nemilá změna povětrnosti, třeba pro majitele vleků na horách.                                                                                                        Ale většina z nás si řekne: „Konečně sníh bude odtávat, oteplí se a přestane to klouzat.“
A že oslňující krása bílých ledových jehliček se ztratí jak pára nad hrncem, to přece nevadí. Však si najdeme na procházkách jiná místa k obdivu a můžeme si na sebe vzít už i něco lehčího.
Nějakou dobu sice bude při oblevě na chodnících marast, sem tam spatříme na silnicích i tekoucí stružky vody, místy už i bláto, ale to už nějak přečkáme.
Horší je, když se opět se našemu zraku zjeví místa divokých skládek a všeho toho, co milosrdně třeba celé týdny zakrýval jiskřivý sníh.
Že by bylo už na obzoru předjaří?
Ale nyní v lednu, respektive začátkem února, určitě ne!                                                                     Jde o pravidelné střídání vyšších a nižších teplot. Příroda je na takové výkyvy zvyklá a lidé nakonec taktéž.
Ostatně každé z popisovaných období má, jak jsem uvedl, své klady a zápory, je na nás, abychom vyhledali a ocenili právě ta jejich pozitiva.
Pokud přichází po oblevě opět zima, nikoho to asi nepřekvapí, zajisté teplé ošacení ještě nemáme definitivně odloženo v šatníku.
Mrzuté by však bylo, kdyby nastala po oblevě doba plískanic kolem nuly.
Takový stav povětří nemám rád, a myslím, že i ostatní.                                                                              Ani zima, ani teplo, zakaboněná obloha, takovou změnu by asi většina z nás nevítala.                                     Kupodivu v tomto případě jindy doporučovaný kompromis nezabírá, není nám příjemný. Buď chceme to, či no, ale něco mezi tím v zimních měsících málokdo.                                                                                                                                            Ať se konečně příroda jasně vyjádří!
Mráz s oblevou jsou jako manželé. Nemohou bez sebe být, žijí společně v dvojdomku naší Země, ale každý z nich chce být ve svém čase tím vůdčím elementem.
Kdo se ale v tom jejich vztahu má pak vyznat?
Jedno je jisté, po oblevě zase na čas přituhne. Sníh ještě určitě napadne. Tak tomu vždy bylo a i do budoucna bude. Takové jsou zákony přírody!
Předjaří
Myslím, že když říkám jako Broďan, že se těším na jaro, hovořím za většinu z nás.                                                                                                   Zima je sice teprve ve své polovině, má svá kouzla, ale už se mnohým zajídá, snad s výjimkou mládeže a těch, co se vyžívají v zimních sportech.
No, kdo by také toužil v ranním chladu  prodírat se závějemi, po pracném odklízení sněhu z chodníků, opatrné chůzi po náledí, a po vlezlé zimě, proti které často ani dobrý oděv neochrání.
Pravda, den se již citelně prodlužuje, ale příroda ještě spí bez sebemenší známky probouzení se. Ostatně koncem ledna je to zcela přirozené.
Bylo by tedy záhodno nás alespoň něčím povzbudit a pokusit se vnést trochu optimismu do našich znavených těl a duší.
Možná by v tomto směru mohly pomoct pranostiky, které vyjadřují zkušenosti našich předků z ročního chodu počasí.
Ty ale hovoří často protikladně…  čili navzájem se popírají, a to je problém.
Řešení by tady ale přece jenom bylo…                                                                                                      Prostě vynechejme ty z nich, které hovoří o pokračující, snad i sílící zimě, a ponechme si naopak optimistické, které přece jenom svým obsahem krůček po krůčku vlévají do našich duší kapku naděje, že sluníčka a vyšších teplot bude časem více.
Takže v dohlednu jsou 2. února známé Hromnice. Ano, „na Hromnice o hodinu více“, to každý ví, ale to by nám bylo už málo.                                                                                       Potřebujeme přece, třeba jenom očima, vytahovat sloupeček rtuti na stupnici teploměru co nejvýše.
Na globální oteplování se spoléhat nedá, takže musíme si připomenout hromniční pranostiku, ale tentokrát klimaticko-biologickou.
„Na Hromnice skřivánek přes hranice“, a kdyby k tomu ještě vrzl, tedy zazpíval, tak bychom už měli zpola vyhráno.
Ale pro jistotu raději vykročme dále do února!
Třetího února je totiž Blažeje.                                                                                                                       „Na sv. Blažeje, 3. února, slunce kamínek ohřeje a skřivan pije z koleje.“                                                      To už je vyloženě nadějné, takovou pranostiku rádi bereme!
Ale kamínek bude muset být přes poledne na slunci a pěkně tmavý, aby co nejvíce do sebe vstřebával sluneční paprsky.
Šestého února prý „o sv. Dorotě uschne košile na plotě“.
No nevím, já jsem to tento den neriskoval s tím vyvěšováním prádla na venkovní šňůru, abych se náhodou o tu košili neudeřil.
„Valentýnek je prý jara tatínek.“ Uprostřed února? No, možná na Krétě, ale u nás určitě ne.
„O sv. Šimoně schází sníh ze stráně“, tvrdili o 18. únoru naši předkové. Tuto pranostiku před lyžaři raději neříkejme, nechceme-li mít nepříjemnosti
Snad teprve sv. Matěj, 24. února, nás naladí na správnou strunu.
„Na svatého Matěje slunce pozře závěje, skřivan si vesele zapěje“.                                                                No budiž, ale schválně neuvádím pranostiky, které tyto jevy v tuto dobu popírají. Přece nebudu lidem kazit náladu na ledu.
V únoru mluvit o jaru je tedy pořád asi ještě nerozum.
Ale ostýchavě hovořit o předjaří, to se snad už s předstihem může, nebo ani to ne?
Koncem února začaly v mé zahradě z hlíny vykukovat sněženky a čemeřice. Pěkný pohled, opravdu, věřte mně!
čemeřice černá
A co na to březen?                                                                                                                                          V něm už jednoznačně převažují „proteplené“ pranostiky, mnozí z nás už vezmou koncem toho měsíce do rukou motyčku a hrábě, bez ohledu na občas se ještě snášející sněhové vločky.
V prodejnách zemědělského nářadí a osiv začíná už nyní přibývat zákazníků a možná právě tento ukazatel je nejlepším dokladem zanedlouho končící vlády zimy.
Hrome, zapomněl jsem, že je přelom ledna a února, myslet příliš dopředu se asi ani prostřednictvím pranostik nevyplácí!
Na teploměru mám ráno -9o, co mám dodat. Asi jenom: Brr!
Soumrak pranostik?
Snad každý ví, že pranostiky jsou lidovým ztvárněním ročního chodu počasí, chcete-li, povětrnosti.
Do jedné odborné publikace jsem jimi přispěl. A tak se k nim nyní vyjadřuji.
Vycházejí z letitých zkušeností našich předků a některé z nich jsou známé i širší veřejnosti.
Kdo by třeba neznal pranostiky o ledových mužích, o Medardu anebo tu svatomartinskou?
Pranostik je známo nepřehledné množství, některé nás upoutají svým vztahem k přírodě, pěkně se i rýmují, jiné zase člověka přinutí k hlubšímu zamyšlení.                                                                                                                      Téměř pro každý kalendářní den najdeme v literatuře připodobnění k nějaké povětrnostní situaci.
Je docela milé, že ani v dnešní době na ně lidé mnohdy nedají dopustit a dokonce plánují svoji činnost v návaznosti na tato lidová rčení.
Meteorologové se na pranostiky dívají už poněkud odměřeněji, neboť vědí, že zdaleka ne vždy odpovídají dané synoptické situaci, respektive dlouhodobým analýzám klimatu.
Velice si pranostik vážím, ale v poslední době mně něco s nimi, jak se říká, nehraje.
Co se to dnes děje s dříve tak oblíbenými pranostikami?
Jistě, i v minulosti sem tam některé z nich pokulhávaly svými předpověďmi počasí, ale proč se v současné sobě dá zpochybnit jejich nemalá část?.
Tak jenom pro ilustraci!
V polovině května byl všeobecně známý příchod „ledových“ mužů, Pankráce, Serváce a Bonifáce, tedy období po sobě následujících chladných tří dnů, respektive rán, které dokázalo nemilosrdně likvidovat květy mnohých ovocných dřevin.
Schválně říkám byl, neboť v letošním měsíci opojné květní krásy jsem se musel zvědavě ptát:                                                                                                          „Kam jste se jenom poděli, jarní mrazíci?
V minulých letech jsem vás očekával z rána pomalu s rukavicemi na rukou a s obavami vzhlížel ke květy obsypaným korunám meruněk.
Po několika hodinách vašeho účinkování květy zčernaly a posléze opadaly, ale i mnohá časná zelenina po vašem mrazivém úderu zesmutněla.
A letos?  Pravda, někde jste úřadovali, hlavně v nižších polohách, ale zdaleka ne tak masivně jako v minulosti. Alespoň v mé zahradě jsem žádné větší škody nezaregistroval.                                                                                                                           Nebo zase z jiného soudku, kdo z nás by neznal pranostiku ‘Medardova kápě, čtyřicet dní kape’?
A znovu je na místě můj nesmělý dotaz:
‘Medarde, kam ty ses nám letos svou předpovědí zatoulal?’                                                                                                                                                                                                                                      Kolikátý rok už tě čekám, a ty nikde. Máš být uplakaný a po tobě má přicházet skoro den co den déšť.                                                                                                                                                      Ale já marně ve svých vzpomínkách pátrám, kdy po osmém červnu naposled propršelo tebou avizovaných skoro 40 dnů?“                                                                                                                      Vždyť se stále více v uvedených červnových týdnech spíše potýkáme s obdobími sucha  a  nestačíme v tu dobu každou chvíli vybíhat s konví vody na zahradu.
„Svatá Anna, chladno z rána“, tak nás varuje další ze známých pranostik.                                                         Jde o dny, ve kterých se mají na loukách už koncem července válet první mlhy a člověk se má ráno v šatníku poohlížet po nějakém teplejším oblečení.                                                                                                                             „Ale Aničko, já jsem se letos na sklonku toho měsíce probouzel s přáním alespoň trošky chladu. Kde jsi se tehdy courala, no pověz!“
„A ty, svatý Václave, máš sklízet koncem září hady a houby zarazit ve jejich růstu.                                 Po tobě mají navíc přijít první mrazíky, máme se kochat tebou vytvořenou námrazou na oknech a o zmrzlé hroudy na polích nemá být nouze.“                                                                                                                                               No, ale máme závěr listopadu a houbaři ještě nedávno měli v lesích hody!?
Je to normální?
Jedenáctého listopadu měl k nám do města na návštěvu přijet Martin na bílém koni. Možná přijel, ale spíše na hnědáku, když se tak nějak člověk v ty dny poohlédl po krajině.
Sv. Kateřina už předem dala avízo, abychom se sněhem a mrazem nepočítali, takže ji budou stoprocentně proklínat provozovatelé lyžařských vleků na horách.
Pokud nebude mlhavo, tak to v příštích dnech vypadá spíše na procházky v příjemných, téměř desetistupňových teplotách.
A tak by se dalo pokračovat dál a dál.
Co pranostika, to zklamání!
Čím dál tím více lidé říkají, že se počasí zbláznilo, a v jejich slovech je hodně pravdy.
Něco se s atmosférou děje, to nepopře snad nikdo.
Někdo namítne, že se podobné klimatické nesrovnalosti děly i v minulosti.
Možná že ano, ale určitě ne v takovém rozsahu, stačí se podívat do klimatických záznamů.
Ty naše milé pranostiky tak nějak prostě přestávají platit.
A to je nemilé!
Přece jenom jejich čtením člověk přicházel na jiné myšlenky a obdivoval v nich sepětí myšlenek našich předků s přírodou.
Tak třeba alespoň bude platit sv. Tomáš 21.12.: „O svatém Tomáši meluzína postraší“.                   Ten den má být rovněž nejdelší noc, neboť se jedná o zimní slunovrat, takže tady by měla být alespoň v této prognóze jistota.
No a navíc kdosi na tento den předpověděl konec světa.
Tak tato poslední předpověď určitě nevyjde, to vím zcela určitě!
Ale kdybych se přece jenom v tomto ohledu zmýlil, nikdo mně ten případný omyl nevytkne!
„Viďte!“
Naši předkové věděli, že…
.
Při předpovídání počasí si můžeme pomoct i sledováním jistých přírodních úkazů.
Některé z nich se váží na chování živočichů v souvislosti s povětrností, jiné mají spíše fyzikální podstatu.
Mají svá odborná vysvětlení, která ovšem našim předkům v tehdejší době v plné míře známa nebyla.
Konkrétně některé jejich tehdejší postřehy, které jsem si mnohokráte taktéž ověřoval.
Třeba tvrdili, že při blížícím se ochlazení a zhoršení počasí dráty telefonního vedení hučí, hvězdy se při očekávání zhoršeného počasí neobyčejně třpytí, kolem měsíce nebo slunce vznikají barevná okruží – halové jevy a na kamenech se vyráží vlhkost.
Člověka asi nepotěší, když po dešti vystupují z lesů vodní páry, to má být i nadále nevlídně.
Na druhé straně si po takovém pohledu asi mnou ruce houbaři, vypadá to totiž na slušně houbami naplněné košíky.
Za těchto klimatických podmínek jsou rovněž ve zvýšené míře cítit kanály a septiky, mám podobné zkušenosti.
Údajně také před zhoršením počasí vlhne sůl, tak tu moc nepoužívám, tak nevím.
Je dobře slyšet i vidět na velkou vzdálenost, pachy jsou pocitově výraznější, pokud se „paří“ lesy, tak bylo podle našich předků možné očekávat i nadále deštivo.
Rovněž ke zhoršení počasí dochází, když zvířata bývají neklidná, konkrétně když koně ržou, kočky si myjí čenich a uši, krtci dělají větší krtince, dobytek lačně žere trávu, vrány a kavky létají pohromadě a drůbež se popelí.
Stejně tak musíme být ve střehu, když se husy a kachny koupají a silně ve vodě kejhají, když holubi neodlétají od holubníků a mravenci utíkají do mraveniště, anebo když kozy a ovce obracejí hlavu ve směru větru atd.
Na druhé straně nebude prý trvat déšť dlouho, když kapky padají kolmo k zemi.
No, nedá se říct, že bych zmoknutý zrovna chtěl měřit úhel dopadajících dešťových kapek.
Ale když prší a na hladině kaluží se u dopadajících kapek vody dělají bubliny, opravdu déšť nemusí trvat dlouho…
Naopak na zlepšení počasí se usuzovalo při následujících jevech, a sice: když v noci je tepleji v lese jak na poli, když kouř stoupá kolmo do výše a když se při výstupu do vyšších nadmořských výšek  znatelně otepluje.
Mělo být pěkně, když: skřivani a vlaštovky vysoko létají, hmyz po západu slunce neobtěžuje člověka, je patrna intenzivní činnost pavouků, žába je na povrchu těla vlhká, večer létají netopýři a je slyšet cvrkot cvrčků, motýli sedají na květy s rozevřenými křídly, rosnička vylézá na křovinách výše atd.
V zimě zase když padají velké vločky, blíží se obleva, stejně jako když sníh ve šlápotách černá.
No, jenom jestli to není tím, že soused topí nějakým svinstvem.
Těch znaků, podle kterých lze usuzovat na průběh nastávajícího počasí, je velké množství.
Člověk by mohl prognózovat počasí i podle směru a rychlosti větru, směru tahu vysokých oblaků, na mnohé může usuzovat i ze vzhledu oblaků všech typů, zajímat by ho mohly i výskyty mlhy a rosy, dohlednost a již zmíněné chování živočichů, ale i rostlin.
Samozřejmě, odborníci se dnes řídí při předpovědích počasí směrem a rychlostí větru, tvarem a polohou oblak, dohledností, změnami tlaku a teplot, družicovými snímky apod.                           Ale uznejte!
Nebylo pozorování naší přírody našimi předky kouzelné a v mnohém poučné i pro současnost. Dáte mně zajisté za pravdu. Jednoznačně bylo!!
Jako raritu dávám na závěr k dobru zajímavý pokus. Dáme-li prý do horké kávy cukr a mícháme-li jí, vystupují bubliny na povrch kávy, tvoří-li tyto pěnu a zůstávají-li ve středu koflíku, pak prý najisto můžeme očekávat pěkné počasí.
Zůstanou-li bubliny mezi okrajem a středem koflíku, bude počasí proměnlivé, usadí-li se pěna  okolo kraje nádoby, prý přijdou veliké lijáky, teče-li, aniž by se rozdělila, k jednomu místu na okraji koflíku, bude pouze mírný déšť.
Tak nevím, ještě jsem to nezkoušel…Tady fyzikální podstatu netuším…
Summa summarum: Jsme dnes vědeckými poznatky oproti minulosti o mnoho dále, ale poněkud jsme se přírodě něčím vzdálili, co myslíte?
Meteorologická pozorování
Asi je přece jenom lepší se spolehnout na současnou přístrojovou techniku. Avšak být amatérským meteorologem, a to je i můj případ, není jenom tak.
Člověk by měl mít kromě pozorovacího talentu k dispozici i určité přístrojové vybavení.
Nemusí ho mít přímo v meteorologické budce, i když to by bylo nesporně výhodou.
Do základního příslušenství takové stanice patří pochopitelně teploměr, ať už starší rtuťový, anebo lihový.
Je třeba si však uvědomit, že takový teploměr musí být umístěn na severní straně  nemovitosti, a to ve výši 2 metrů. Jiné umístění by znamenalo, že naměřené hodnoty by byly nevěrohodné.
K dispozici jsou přirozeně i digitální teploměry, ty ovšem, podobně jako lékařské, nemusí vždy přesně ukazovat skutečnou teplotu.
Kromě naměřené teploty je možné si vypočítat i průměrnou denní teplotu, musel by se však zjišťovat teplotní číselný údaj v 7,14 a 21 hodin, přičemž poslední hodnotu by měl dotyčný započítat dvakrát, aby pak vydělil vzniklý součet čtyřmi.
Na škodu není ani mít vlhkoměr.
Dříve jsem běžně používal jednoduchý přístroj s vloženým lidským vlasem, jehož délka se měnila právě v závislosti na vlhkosti okolního prostředí.
Jeho změna se pak přenášela na číselnou stupnici.
Velmi důležitou součástí domácí meteorologické stanice je tlakoměr, tedy barometr, přičemž není až tak důležité vědět, jakou hodnotu ukazuje, významnější je znalost tendence změn tlaku.
Jeho specifická podoba, zvaná aneroid, disponuje schránečkou, na kterou se doporučuje jemně poťukat prstem k eliminaci tření součástek, aby se mohlo z pohybu ručičky, umístěné uvnitř, usuzovat na průběh počasí.
Pakliže se tato ručička vychyluje směrem k vyššímu tlaku, můžeme usuzovat na vylepšování počasí, to  snad  nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat.
Další přístrojovou techniku, tedy srážkoměry, přístroje na měření slunečního svitu, případně anemometry, které registrují směr a sílu větru, ty už můžeme už přenechat profesionálům.
Meteorolog amatér by se též měl vyznat v oblačnosti, tedy jednotlivých typech oblaků, protože právě ty nám mohou do značné míry napovědět, jakým směrem se bude povětrnost ubírat.
Takže všechny ty cirry, straty, cumuly, ty je nutné vzhledově nastudovat, ale podle atlasu oblaků to není až tak obtížné.
Má-li se zhoršovat počasí, pak na obloze nejdříve spatříme právě ty vláskovité řasy, kterým se také říká cirry, po nich přicházejí na řadu níže položené vrstevnaté slohy, neboli straty, no a na konec v létě se můžeme pokochat třeba cumulonimby, tedy bouřkovými mračny, které nejednou avizují bohaté srážky.
No a když ke všemu výše uvedenému připočteme i sledování družicových a radarových snímků, případně si poslechneme hlášení „rosniček“, pak už budeme blízko svému cíli, kdy odhadneme, nakolik se můžeme dočkat sluníčka či deště.
Teploměry vědí svoje
Podle Wikipedie je to zařízení na měření teploty.
To dá rozum.Vlastně nééé.
Prý by se takový předmět měl jmenovat spíše teplotoměr, protože neměří teplo, ale teplotu.                Tak nevím.
Jedno je ale jisté, máme ho téměř každý ve svém domě, na chatě, v autě, já nejsem výjimkou.
Teploměry jsou nejrůznějších druhů, ať už rtuťové, lihové, bimetalické, přičemž známe ještě mnoho jiných.
Uvnitř je většinou kapalina, která se teplem roztahuje, a podle výšky jejího sloupce na stupnici pak usuzujeme, jaká je v daném prostoru teplota.
Se rtutí jsem měl ale problém. Když se mně teploměr jednou rozbil, těch kuliček rtuti, které se rozsypaly na podlahu, bylo nepočítaně…
Ne každý ví, že na jejich sesbírání je dobrý zinkový plech, k jejich likvidaci pak poprášení sirným prachem, využil jsem tedy tuto radu.
Ale dost už popisování technických záležitostí.
Je to prostě zařízení, které někdy velebíme, ale mnohem častěji proklínáme.                                   Je jen málo takových přístrojů, kterým během dne věnujeme takovou pozornost s pečlivým vyhodnocováním naměřených hodnot.
Lékařské teploměry jsou dobrým ukazatelem našeho zdraví.
Kolikrát se „modlíme“, aby jejich hodnoty nepřekročily obávanou osmatřicítku.
Jo v době školního roku, třeba před písemkami, to bývalo jiné. Tam bylo někdy i přáním „delikventa“, aby rtuťový sloupeček byl trošinku výše a matka hříšníka  nechala v domácí péči.
U běžných venkovních teploměrů máme my Středoevropané rádi teploty kolem 20 stupňů, každé větší vybočení teploty od tohoto stavu přijímáme většinou s nevolí, i když jsou mezi námi poměrně dost velké individuální pocitové rozdíly.                                                                                      A to nemluvím o rozdílném vnímání teploty v různých zeměpisných šířkách.
Zimní teploty  kolem dvaceti stupňů pod nulou u nás považujeme již za vražedné, na Sibiři ale tyto hodnoty s nadsázkou vybízejí  k procházkám po zasněžené tajze nebo tundře, nemluvě o otužilcích, pro které není problémem v těchto podmínkách vysekat díru v ledu a…
Teprve teploty pod padesát prý vedou v Jakutsku k pozastavení školní docházky a pneumatiky se chovají jako by byly ze skla.
Nakolik je pravdivý rádoby vtip, že při těchto teplotách nesmějí lidé po sobě plivat, aby si nevyrazili oko, to nevím.
Stejně tak vykonávání malé nebo velké potřeby může být v těchto tepelných poměrech docela problém, který nechci do detailů pochopitelně podrobně popisovat.
Současné letní plusové třicítky jsou běžné kolem obratníků a domorodci při nich provádějí běžné své práce.
Ale proč tam na Sahaře nosí domorodci černé hábity? Uvádí se, že k odpařování potu je důležitý průvan pod oděvem. A ten je prý pod černou látkou větší než pod světlou.                Zajímavé, pokud je to ovšem pravda.
Jak vidno, jiná země jiný mrav!
Teploměry nebývají až na výjimky drahé, ale s jejich přesností to nemusí být vždy nejlepší.
Dříve lidé teploměry neznali a řídili se při určování teploty svými tělesnými pocity, případně zabarvením ohřívaných předmětů.
Mám dojem, že v současnosti lze rovněž těchto úkazů použít.
Zeptat se ale lidí v našem zeměpisném pásmu, zmořených nynějším vedrem, na jejich současné pocity, to by mohlo být provokující a celkem zbytečné, stačí se totiž podívat do jejich obličejů a vše je nám jasné.                                                                                                                                      K polednímu se procházet, případně sednout si do odstaveného rozpáleného auta mluví vzezřením tváře „postiženého“ samo za sebe, na to není třeba pohledu na teploměr.
Co tedy popřát našim teploměrům? Asi věrohodnost, která je ovšem dána mimo jiné i optimálním umístěním těchto měřidel do prostoru.                                                                          A mezi námi vedry trpícími, trocha ohleduplnosti vůči našim tělům by jim rovněž prospěla….
Rtuťový sloupče, měj tedy konečně rozum!
Co se to děje s naší Zemí?
Kladu si v těchto týdnech otázku.
Co měla tak špatného naše Zemička provést?
„No to současné počasí, to snad není normální,“ říká si přece nejeden z nás, včetně mě.                                                     A „matička“ Země snad za svoji atmosféru nese odpovědnost, nebo ne?
Taktak jsem nedávno došel za sněhové vánice z města domů.                                                                         Dívám se koncem března do městského parku a nevěřím svým očím, postupně se za sněhové vánice jeden strom za druhým odívá do bílého hávu.                                                                                                           No, v lednu, v únoru bych to bral všemi deseti, ale začátkem jara, koncem března?
Ptáci na krmítku se také nestačí divit tomu, co vidí kolem sebe. Pomalu už zvažovali založení rodiny a nyní tohle, takové nadělení.
Mám pocit, že i vracející se tažné ptactvo se v letu nad Alpami obrací a míří zpět do Středomoří.
A přitom naši předkové ve svých březnových pranostikách uváděli následující. :
„Na sv. Řehoře, 12. 3., líný sedlák, který neoře.“
Viděl jsem už vůbec nějaký traktor na poli? Nebo že by ubylo sedláků?
„Na sv. Josefa, 19. 3., má vyskočit beránek na kopeček a poděkovat hospodáři“, praví další z dřívějších a moudrých pranostik.
No i kdyby to riskl a vyskočil tam, tak nevím, čím by se kopečku živil.
Ale poděkovat hospodáři za zimní krmení, to může, to může, to mu neberu.
„O sv. Balbínu, 30. 3., má být prý teplo už i ve stínu.“ No, to jsem teda zvědavý, je to za pár dnů, já jsem dosud nezaregistroval teplo ani na slunci, natož ve stínu. Tak nevím.
Ano, naopak je mně známo, že se říká: „Vánoce na blátě, bílé Velikonoce.“
Ale jestli se nepletu, tak jakýsi sněhový poprašek byl kolem Vánoc, není tedy té chladivé běli už přece nějak moc?
Ale buďme objektivní, letošní Velikonoce jsou kalendářně přece jenom poměrně časné.
Také bychom neměli zapomenout na přísloví: „Ať si duben sebelepší bývá, ovčákovi se hůl zasněžívá“, a ten aprílový měsíc nás teprve čeká.
Takže současná studená teplotní anomálie by pro nás neměla být až tak zase velkým překvapením.
Ale pravdou je, že neobvykle nízké ranní teploty v minulých dnech byly přece jenom něčím hodně nečekaným  a hlavně nežádoucím.
Plno sněhu je i v západní Evropě, nebo v Coloradu v Americe.
Ovšem na druhé straně prý mají teploučko Eskymáci v Grónsku a v Izraeli údajně bylo podle nedělního meteorologického pořadu Turbulence 35 stupňů nad nulou.
Co říct tedy na závěr? Změny klimatu vždy byly a budou.
Země určitě neblázní, jenom trochu zkouší naši trpělivost.
No a jak bude v příštích týdnech a měsících, ptají se mnozí?                                                               To už se neodvažují předpovídat v dlouhodobém výhledu ani naši odborníci, meteorologové.
V poslední době jsou v posuzování klimatu nápadně slovně opatrnější.                                                           Prý ani nejvýkonnější počítače, které mají k dispozici, nedokáží věrně simulovat stav atmosféry, proměnlivých prvků je v ní až příliš mnoho…
Možná bude rozumnější podívat se na teplotní křivky extrémně klimaticky probíhajících let v minulosti a pokusit se o porovnání s nimi.
V roce 1925, já vím, je to už hodně dávno, byl po vcelku normální zimě mimořádně studený březen.
Příroda ale ráda kompenzuje, čili nahrazuje jeden extrém druhým.                                                  V ten rok přišlo po tom „ledovém“ březnu neobvykle teplé jaro a léto.
Třeba tomu bude tak i letos.                                                                                                         Brali bychom, nebo ne?
Poslové jara
Kdo mezi námi by nevítal příchod prvních teplejších dnů, prozářených jásavými slunečními paprsky.
Já nejsem výjimkou.
Po dlouhé, teplotami nevyzpytatelné zimě působí přicházející změna počasí na naše tělo a především duši téměř omlazující způsobem.
A právě hřejivé sluneční paprsky s projasněnou oblohou vedou k tomu, že se pozvolna, velmi zvolna začne co nevidět probouzet i naše příroda.
Na svazích hor jsou ještě zrakem patrny ostrůvky mizejícího sněhu, ale zurčící potůčky stékající ze strání jsou neklamným znamením, že se krajina pomalu, ale jistě připravuje na svou pravidelnou roční změnu.
Předjaří ještě zvědavě oťukává dění v přírodě a jako kdyby váhalo, jestli se má či nemá vracet k doznívající zimě anebo raději přece už  nastavovat své ruce blížícímu se jaru.
Přes doznívající sněhové přeháňky se na mezích, v parcích i lesích  začínají objevovat první známky rodícího se života a je jenom na nás, zdali je svým zrakem dokážeme náležitě ocenit.                                                                                                                                            Netrvalo dlouho a po definitivním zmizení sněhové pokrývky jsem u svého domu zaregistroval zvonečky krásných bílých sněženek, které si mnohý neznalý plete s přísně chráněnými bledulemi, jež mají zelenožluté konce okvětních lístků.
Bledule jarní se spolu se sněženkami objevují jako jedny z prvních kvítků, často ještě v objetí sněhu. V přírodě rostou na vlhčích místech v listnatých lesích, v křovinách a na jejich okrajích.
V našem brodském parku zase orsej jarní vytvořila celé rozsáhlé žlutavé plochy.
U souseda se ve spadaném loňském listí rozzářily fialové květy jaterníků podléšek, takže zima by měla být definitivně na odchodu.
Ví se, že brzy na jaře vyrážejí u jaterníků z podzemních oddenků nejprve květy, obdařené starými listy.
Nové listy pak vyraší až po odkvětu.
Typickou jarní květinou teplých listnatých lesů a hájů se stane bíle kvetoucí sasanka hajní, k zastižení  je místy v lesích nad Brodem.
O něco méně častější a známá je žlutá sasanka pryskyřníkovitá. Té jsou doslova celá kola v brodských parcích.
Za devětsily vyrážím do Bílých Karpat, kde na vlhkých místech podél cest či potoků jsou k vidění dočasně bezlistá narůžovělá květenství devětsilu potočního s mnohomanželnými květy, což znamená, že v květenství jsou zastoupeny oboupohlavné i jednopohlavné květy.
Později nás u Olšavy, ale i jinde neopomene oslovit s velkými lesklými zlatavými květy  blatouch bahenní.                                                                                                                                                                                             Žlutě kvetoucí podběl lékařský rovněž nelze přehlédnout, je užitečnou bylinou, neboť jeho sušené květy a podzemní oddenky jsou v přiměřené míře účinnou součástí bylinných čajů proti kašli.
Samotná rostlina je jednou z prvních, která se objevuje na člověkem uměle vytvořených pustých stanovištích – náspech a zplanýrovaných skládkách.                                                                                                                                                      Mám už na zahradě rozkvetlý i prudce jedovatý lýkovec,
lýkovec jedovatý
babičkami zvaný vlčím býlím, a při trošce štěstí na vycházce objevuji i první žluté střapce květů stromkovitého dřínu.
Ostatní stromy si probuzením dávají koncem února a začátkem března ještě na čas, prozatím jenom baculatí jejich pupeny, které se však taktéž za nějaký čas změní ve svěží zeleň listů a později i pestře zbarvených květů.
S blížícím se jarem  bude procitat i svět živočichů.                                                                 Hlasitými projevy nás v parcích a remízcích upoutají především ptáci.                                          Jednak ti, kteří prožívali zimu spolu s námi, tedy sympatické sýkory, zvonci, masivním zobákem vybavení dlaskové a nebojácní kosi.                                                                                   Zpěvem se nám odmění za zimní přikrmování a zanedlouho nedočkavě přilétnou z jižních krajin další známí pěvci.
Koncem února můžeme občas uslyšet nad polnostmi v letu zpívajícího skřivana polního, kterého poznáme mimo jiné i po0dle toho, že se třepotavě a poměrně dlouho vznáší  nad jedním a tímtéž místem.
Údajně prý skřivani vyzpěvují v různých nářečích, dialektech a pak aby se mezi sebou domluvili…Jsou konzumenty i chlupatých housenek, což je docela přírodní rarita.
Poměrně brzy přilétají v celých hejnech bíle kropenatí ukřičení špačci, které ovšem v sezóně nebudeme už tak rádi vidět v našich ovocných sadech.                                                                                  Na loukách se zase začne majestátně procházet konipas bílý, známý kouzelnou přezdívkou třasořitka, no a krásným zpěvem nás bude stále více a více oblažovat do pozdního večera hnědě kropenatý drozd zpěvný.                                                                                                                                                        Zima nám sice ještě z posledních svých sil mává z hřebenů Bílých Karpat, ale jistě už ví, že její vláda nad krajem pozvolna končí a že bude muset předat své žezlo svého panování lidem daleko bližšímu, toužebně očekávanému jaru.
Ranní zpěv ptáků
Že nesouvisí zpěv ptáků s počasím?
Právě naopak. Když předá tmavá noc svou vládu modré obloze nastávajícího jitra, nemůže být probuzení každého z nás krásnější.
Když si totiž po spánku protřeme své oči a protáhneme tělo, prvními zvuky, které zpravidla uslyšíme, budou ranní kouzelné zpěvy ptáků.
Zejména když má nastat pěkný, sluncem prozářený den, tak se v našich městských zahradách před rozbřeskem přímo rozezvučí nádherná ptačí symfonie.                                                                                                                       Ti malí koncertní mistři, sedící na vyvýšených místech, tedy na vrcholcích stromů a keřů, ale také na hřebenech střech a televizních anténách, spustí své neodolatelné melodie a rozehrají přírody sonátu, obdoby nemající…                                                                                                                 Samečkové se tímto způsobem snaží přesvědčit partnerky o své neodolatelnosti a schopnosti založit a uživit ptačí rodinu.                                                                                                         Současně však takto vymezují i svá teritoria, přičemž musí překonávat v tuto časnou ranní dobu i nemalé překážky ve své hudební produkci, spočívající v prázdném žaludku                           a dotírajícím nepříjemném ranním chladu.
To je však nemůže odradit, a tak ještě před vykouknutím prvních slunečních paprsků zpoza obzoru rozehrají v našich zahradách těžko někým jiným napodobitelné pěvecké vystoupení.
Jednotlivé ptačí druhy mají ale své specifické notové předpisy.
Jinak prozpěvují samečkové kosů, jinak pějí do prostoru zahrad a lesů zástupci drozdů, pěnkav, červenek a mnohých dalších ptáků.
Odborníci tvrdí, že v posledních letech ptačí opeřenci začínají svoji uměleckou ouverturu poněkud dříve než v minulosti a vysvětlují tuto skutečnost přítomností hlukového smogu v našich městech.                                                                                                                                  A tak ptáci, aby nebyli rušeni ranní rozmáhající se dopravou, vyzpěvují nezřídka v době, kdy tma se ještě nevzdala své moci.
Vezmeme-li v úvahu lidské biorytmy, někteří ze „skřivánků,“ tedy těch nás, kteří se probouzejí časně ráno, vnímají tento zpěv jako svérázný, přírodě blízký budíček, jiní, takzvané „sovy“, si naopak ucpávají uši před ptačími tirádami, neboť si přirozeně chtějí ještě trošinku přispat.
Zdá se rovněž, že jednotlivé ptačí druhy mají i nastavenou různou dobu počátku svého náročného představení.
Nejdříve nás oblaží jasnými flétnovým nápěvy kosi, zanedlouho, jen o pár minut později, je začnou doprovázet zvukově pestrými hlasovými strofami drozdi.
Drobní pěvci si dávají tak trochu na čas, zpěvem na předcházející druhy navazují sýkory, pak pěnkavy a snad nejpozději se pouštějí do krásných trylků strnadi.
Bylo rovněž zjištěno, že zpěv městských ptáků je svou kvalitou, pestrostí a výškou tónů poněkud jiný nežli u venkovských zástupců téhož druhu, je o něco hlučnější, snad aby ptáci překřičeli stále se zvětšující hřmot městských sídel.
Někteří ptáci zůstávají u svých zažitých tonů, jiní je dokáží  pozměňovat. Tvrdí se, že druhy  s jednoduchými, ale silnějšími trylky mají větší šanci  na přežití v hlukem zatížených oblastech.
Málokdo ví, že 2. května se slaví Mezinárodní den ptačího zpěvu, který je velice uznáván v západních zemích, žel u nás se ještě příliš neujal.
Jen v některých našich oblastech v těchto dnech vycházejí milovníci přírody do ranních, rosami obdařených luhů a hájů, aby citlivě vnímali krásné ptačí melodie.
Takže i my ostatní využijme šancí těchto dnů, pootevřeme časně ráno naše okna a zaposlouchejme se do zvuků koncertních sálů naší krásné, květy se rozvíjející jarní přírody!
Velikonoce
I do našeho města přicházejí Velikonoce, pro křesťany největší svátky v roce.
Jsou to současně svátky, kdy jarní období nabývá na síle, naše mysl se obohacuje zážitky z probouzející se přírody, a tím i optimismem.
Velikonoce našich předků byly vždy provázány spoustou zvyků, ale také pověr.
Dnes se jim vesměs jenom usmíváme, nemají totiž racionální jádro.
Sotva někdo hází jehnědy do studánek, aby měl dobrý zrak, sotva někdo stoupá na Velký pátek brzy ráno na podkovu, aby ho v nastávajícím období nebolely nohy.
Ale kdo ví?
Poněkud jiná je situace u velikonočních pranostik, které se nám snaží svým obsahem napovědět, jaké bude počasí v následujících týdnech a měsících.
Pranostiky, jak už jsem výše naznačil, jsou výrazem nejenom lidové tvořivosti, ale i zkušeností našich předků při pozorování povětrnostních dějů.                                                                          Zcela se jich ani v současnosti nezříkáme, i když nevycházejí úplně podle našich představ. Pranostiky se váží i na velikonoční období, ale má to jeden velký háček.                                  Velikonoce jsou totiž svátky pohyblivými.                                                                                     Slaví se první neděli po prvním jarním úplňku.
Neděle velikonoční je základem pro výpočet ostatních návazných dnů, obecně pak může Velikonoční neděle připadnout na období od 22. března do 25. dubna, takže posouzení pranostik, vážících se k Zelenému čtvrtku, Velkému pátku, Bílé sobotě atd. nemůže být příliš reálným podkladem pro předpověď počasí.
Letos, tedy v roce 2013, ale nastává poněkud zvláštní situace.
Období 5.- 8. dubna, tedy začátek dubna, je průměrnou, fiktivní dobou Velikonoc, a tím nabývají letošní sváteční dny provázané pranostikami našich předků alespoň pro tentokrát jisté věrohodnosti.
Tak na 5. dubna, tedy na Zelený čtvrtek, pranostika říká, že je-li „Zelený čtvrtek bílý, tak léto přichází teplé.“
Čili mělo by platit, chladné Velikonoce navodí v přírodě teplé, možná dokonce horké léto.
Na Velký pátek – 6. dubna, opět pranostika předvídá: „Velký Pátek deštivý – dělá  rok žíznivý.“
Znovu tedy varování. Prší-li zvýšenou měrou na Velikonoce, mohou nastat velká letní sucha.
Stejně tak hovoří pranostika na Hod Boží velikonoční – 8. dubna: „Prší-li o velikonočním hodu, bude v létě nouze o vodu“ nebo také „Na velikonoční Boží hod prší, sucho úrodu poruší.“
Obdobných „varovných“ pranostik je celá řada. Víceméně se shodují v tom, že příliš vlhký počátek dubna může vést k nedostatku vody v letním období.
Na druhé straně, který zemědělec by nyní nebyl vděčný za nezbytné kapky vláhy, aby mohlo vzejít pracně zaseté osivo a byla dobrá úroda.
Zatím to vypadá, že letošní Velikonoce budou spíše chladné a vlhčí. Je to tedy i dobrá zpráva pro naše národohospodáře.
Doufejme ale, že příroda nebude kompenzovat počasí těchto dnů nadměrným suchem v letních měsících.
I pranostiky se mohou mýlit, proč by tomu nemohlo být právě letos!
Přijdou nebo nepřijdou?
Kdo? No přece „ledoví muži!“ Pankrác, Servác a Bonifác – 12.,13.,14. května.
Dost se jich obávám.
Kdo by je v minulosti ze starší generace neznal?                                                                                                          Téměř v polovině května se rázně ochlazovalo a zejména ranní mrazíky leckoho v ty dny překvapily.
Příčiny tohoto jevu byly a jsou vysvětlovány různě.                                                                                           Nejpravděpodobnější je názor, že při tání arktických ledů jsou jím vzniklé ledové kry zanášeny vodními proudy do nižších zeměpisných šířek, ochlazují nad nimi ležící vzduch a ten se pak dostává i do našich končin.
Nejvíce ranní mrazíky páchaly škody na ovocných stromech a vinné révě.                                                            Ráno totiž nezřídka klesaly teploty i hluboce pod nulu, na což doplácely především citlivější ovocné dřeviny.
Zvláště náchylné na poškození byly nejen květy meruněk, ale následně i mladé plůdky tohoto žádoucího ovoce.
Broskvoně a zejména jabloně byly a jsou naštěstí přece jenom o něco mrazuvzdornější, takže jim větší nebezpečí nehrozí.
Vzpomínám si, jak můj otec kdysi dávno před rozedněním topil pod meruňkou, respektive se spíše snažil pálením starého listí o vytváření dýmu, který napomáhal vertikálnímu proudění vzduchové hmoty, což rozrušovalo nebezpečnou inverzi s přechlazeným vzduchem při zemi.
Od tohoto způsobu ochrany před ledovými muži se již ustupuje, kouř není zrovna libý našemu čichu a účinek takového opatření je stejně problematický.
Někdo zase doporučuje brzy zrána v mrazových kotlinách, kdy je nebezpečí mrazíku největší, postříkat kvetoucí stromy jemnou vodní mlhou.
Tímto způsobem na květech vznikající ledová vrstvička je přibližně do dvou stupňů mrazu kuriózně jejich dostatečnou ochranou.
Taktéž se doporučují postřiky kvetoucí nádhery speciálními měďnatými  přípravky proti mrazu, Holanďané několik dnů  před očekávanými mrazíky prý zase stříkají stromy málo procentním roztokem močoviny.
Těch domácích rad je jistě víc – doporučuje se například mulčování půdy pod stromem posečenou trávou, anebo zvečera důkladné provlhčení téhož prostoru vodou.
Ale nejsou tato opatření v současnosti už trochu zbytečná?                                                        Vždyť v posledních letech „ledoví muži“ tak nějak do našich zeměpisných šířek nepřicházejí.                                                        Někam se nám zatoulali.
Že by to souviselo s klimatickými změnami, anebo jde jen o jejich několikaletý odpočinek?
Jedná se totiž o tradiční květnovou singularitu, tedy jev v minulosti dosti běžný v tomto ročním období, mimochodem často prezentovaný v mnoha lidových pranostikách.                                                             Jedna z nich třeba říká: „Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta.“                                                                                                           No, ale my v těchto dnech, tedy na přelomu dubna a května, léto s teplotami blížícími se 30 stupňům už máme.
Tak teda nevím!
Pokud se letos ti „ledoví mužíci“ přece jenom dostaví, přejme si raději jejich mírnější formu, anebo úplnou absenci!
Už také proto, že v současnosti stromy rozkvetly obdivuhodným způsobem, člověk přemítá, na který kvetoucí strom se má podívat dříve a na který později, takže by bylo zajisté škoda, když by tento vizuální příslib úrody našeho oblíbeného ovoce přišel obávanými mrazíky nazmar!
Raději mezi námi uvítejme 15. 5. Žofii, neboť pranostika uvádí, že „sv. Žofie políčko zalije“!                                                Kéž by se tak stalo, vody je v krajině pořád málo!
Uherský Brod rozkvetl…
Letošní jaro přišlo do našeho kraje a do našeho města v plné síle rázným krokem.
Dubnové teploty jsou nečekaně vysoké, sluníčko pálí do tváří jako počátkem léta.                                                           Na obloze v době Velikonoc není prozatím vidět mnoho mráčků, ty však k jarnímu období jinak běžně patří.                                                                                                                                              Aprílový měsíc má být podle tradičního ročního chodu počasí spíše měsícem vlhčím, obdobím s dostatečným přísunem vláhy, aby to, co se již zaselo, mohlo vzejít a dát bohatou úrodu.
Na kapky deště jistě čekají i okrasné trávníky, aby nám svou zelení zdůraznily půvab jarní přírody.
Stromy se sice zvolna, ale plynule obalují plejádami květů různých barev, takže skutečně je na co se dívat a zároveň co obdivovat.
Stráně nad obcemi jsou už doslova pokryty závoji bílých květů trnek, naplno již rozkvetly i slivoně v našich sadech včetně meruněk a broskvoní.
Kvetou nebo se k rozkvětu chystají přečetné další druhy známých i neznámých stromů, keřů a bylin.
Pozorovat v současné době aleje okrasných japonských slivoní – sakur, to je požitek nejenom pro naše oko, ale i nedávnou zimou deptané lidské nitro.
sakura
Sakury jsou velmi uctívány v dalekém Japonsku, klaní se jim mniši, nazývají se po nich buddhistické chrámy. Jsou i symbolem lásky, zalíbení, jara, žel i
pomíjivosti bytí pro svou krátkou dobu květu.
Místy jsou vystaveny našim obdivným pohledům i latnatá květenství různobarevných vonných šeříků a obdobně vzhlížející „svíčky“ jírovců maďalů, kterým se lidově běžně říká „koňské“ kaštany.                                                                                                                                                    A pokud pohlédneme k zemi, téměř všude v městském parku jsou k vidění celé koberce žluti smetánek lékařských, ale i sasanek pryskyřníkovitých a orsejí jarních, které jsou promíseny modrými kvítky rozrazilů, zběhovců i o něco tmavšími nafialovělými odstíny květů popenců. Svou početností se nedají zahanbit ani nesčetné drobné kvítky bělostných sedmikrás.
Je opravdu na co se dívat…                                                                                                                                                                                                                       Vím, hovořím o vnímání něčeho, co všeobecně ze svého okolí známe, ale je tomu tak doopravdy?
Ne každý totiž dokáže „číst“ v korunách méně známých stromů, které kvetou poměrně nenápadně žlutozelenými kvítky, seskupenými v přebohatých vrcholičnatých, hroznovitých či jehnědovitých květenstvích.
Mám na mysli kvetoucí rozmanité druhy javorů či běžně se i v parcích vyskytující habry, duby, buky, břízy a mnoho dalších.
I ty mají svoji nenapodobitelnou krásu, krásu, kterou dokáže ocenit jen duše vnímavá, citlivá, tedy taková, která dokáže číst v knize přírody a vážit si jejich darů.                                                                                                                                                                                                         Při toulkách přírodou nelze opomenout ani současně kvetoucí naše známé i méně známé jehličnany s drobnými, nažloutlými samčími šištičkami a poněkud většími, tentokráte načervenalými šišticemi samičími, ze kterých postupným vývojem vznikají známé dřevnaté šišky.                                                                                                                                                                                                        Takže, při procházkách parky a lesy, pozvedněme hlavu a pokochejme se krásou, kterou nám neodolatelně nabízejí dnešní, na pestrost barev tak bohaté dny!
Letní slunovrat – 21. červen
Uplynulo jen několik dnů od svátku astronomů, zatmění Měsíce, a už zde máme další významný den, zasluhující pozornost i širší veřejnosti, a to i brodské!
21. června totiž nastává letní slunovrat.
Kolmé sluneční paprsky tento den dopadají na obratník Raka, severní  polokoule dostává největší přísun sluneční energie a na severním polárním kruhu, stejně jako v celé oblasti mezi ním a pólem, slunce tento den nezapadne.
Je mnoho těch, kteří se vydávají v těchto hodinách k severnímu polárnímu  kruhu, aby zde viděli nezapomenutelný úkaz, kouzelné půlnoční slunce.
Ale i v blízkosti polárního kruhu, poněkud však v nižších zeměpisných šířkách, lze prožít tzv. „bílé noci“, kdy je možné  kolem půlnoci bez problémů venku číst noviny.
U nás tento den bude Slunce nejvýše na obloze, ale na teplotní vyvrcholení léta si budeme muset počkat asi až do červencových dnů.
Jak říká jedna z pranostik, od tohoto dne běží Slunce k zimě a léto k horku.
Uváděný den je tedy svátkem oslavujícím vrcholící sílu Slunce – zdroje energie, bez kterého by život na Zemi nebyl možný.
Letní slunovrat je však současně dnem mystickým, naplněným řadou magických obřadů, které křesťané přebírali z pohanského období.
Tyto obřady jsou typické právě pro severské země, které prožívají tuhou a na slunce chudou zimu, takže si příchodu maxima slunečních paprsků dokáží plně vážit.
Zvyky, vážící se k tomuto dni, se liší v jednotlivých zemích.
Co mají ale společného, je to, že jsou propojeny úctou k matičce Zemi a její přírodě.
V noci letního slunovratu se sbírají léčivé byliny, přičemž se věří, že mají neobyčejnou moc.
Tato víra se ovšem váže i na jiné noci, například na noc svatojánskou o dva dny později.
Stavějí se a zapalují mohutné vatry, přes které se skáče za účelem očistění těla i duše, tančí se kolem ohně atd.
Bohyně se v této době obvykle manifestuje jako Matka Země, Bůh jako Sluneční král.
V Pobaltí si dívky uvíjejí věnečky z polního kvítí a chlapci si pokrývají hlavu korunou                        z dubového listí.
Ráno mají muži naskákat do nejbližšího jezera či řeky. Poté, co oslavující přivítají východ Slunce, skropí si tvář ranní rosou.
Letní slunovrat je mimo jiné také svátkem přírodních bytostí.
Možná tedy na svých nočních toulkách narazíte na reje víl, hejkalů, bludiček nebo jiných lesních duchů.
Podle pověstí v této noci také rozkvétá zlaté kapradí a otevírají se skryté poklady.
Pokud půjdete v noci na louku a natřete si oči rosou, uvidíte prý všechny poklady světa. Jediný háček je v tom, že je prý hlídají psi s ohnivýma očima.
Ať už věříme těmto křesťansko-pohanským zvykům nebo ne, je v nich opět patrno sepětí mezi člověkem a přírodním prostředím, ve kterém on žije.                                                                         A kdyby jenom tato skutečnost byla realitou, stojí za to brát dny slunovratu jako jedinečné  a hodné obdivu a úcty.
Medardova kápě…
No už aby se tato pranostika v našem kraji vyplnila.
Vždyť kam se dívám kolem města, tam krajina žízní.
Na poli každá hrouda žaluje, odnožujíc obilniny prosí o vodu, prosí o třeba jen kapku deště. Ale obloha je pořád nesmlouvavě modrá.
Sem tam  propluje nějaký mráček, zamává nám svým okrajem a už se zase ztrácí v dáli.
Kam se schovat před tím horkem, do vody?
Ale ty přemnožené řasy ke koupání příliš nezvou. Tak alespoň pod stromy, tam je jakýs takýs stín.
Listí má daleko k zeleni předcházejícího měsíce, je našedlé, takové nějaké zvadlé.
Tak kde jsi, Medarde?
Přece se říká „Medardova kápě, 40 dní kape“, nebo snad ne?
Počuraná Žofka, pro jistotu to říkám ve slušnější podobě, v polovině května zklamala, a tak člověk už  může doufat jenom v tebe.
Nemusíš krápat podle pranostiky celých 40 dnů, stačí, když jeden nebo dva dny po sobě
pokropíš naše pole a zahrady, a bude nám všem dobře.
Ale ne více, prosím. Těžko by se pak sušila sena, a navíc se říká „jaké počasí na Medarda, takové bude léto“. A to bychom si deštivé určitě nepřáli.
Naštěstí historické prameny uvádějí, že v minulosti někdy nepršelo 40 dnů, rekordem je dnů pouze 22. Toliko na uklidnění.
Naši předkové říkali, že pokud jsou Medard a následující dny deštivé, pohanka hartuje.
To dnes už nikdo neví, že hartování znamená zpomalení růstu, a u pohanky, která bývala v minulosti v našich zemích naprosto běžnou plodinou, by to vadilo.
Prý jsi, Medarde, podle klimatologů jakýmsi evropským monsunem, kdy do střední Evropy začne ve zvýšené míře proudit vlhký oceánický vzduch.
Ale to je jedno, hlavně když se ukážeš v plné své kráse, no a  pak nech zase sluníčko vnášet svoje paprsky do našich srdcí.
Já vím, hodně lidí tě bude proklínat, ono nosit v krásném v jarním období deštník nad hlavou, setřásat z něho vodu při vcházení do obchodu, to není žádná velká radost.
No ale bez vody není života, to by si ti tvoji nactiutrhači měli uvědomit.
A navíc se tvrdí, že po sv. Medardu už žádný mrazík nemůže ohrozit úrodu. Čili má i dobré vlastnosti.
Takže, Medarde, nezlob, přitáhni od Atlantiku nějaká ta temnější mračna a nechej svými slzami skrápět žíznící krajinu!
Dodej vláhu i našim lesům, neboť tisíce houbařů se každým rokem těší na první vlnu úrody těchto plodů našich hvozdů. Mají už košíky připraveny, nožíky rovněž.
Samozřejmě mají zmapovaná místa pečlivě tajená, kam vyrazí na přelomu června a července.
A takový košík plný hřibů pravých, kozáků, klouzků, bedel, no to je už na pohled pastva pro oči.
Takže vidíš, Medarde, že tvoje úsilí může přinést do naší krajiny i hodně spokojeností a radosti.
Jen to nesmíš, znovu připomínám, přehnat!
Všeho moc škodí, to ví přece každý…
Letní vedra
Skoro každý je očekával, a přesto nás ve městě zaskočila. Už zrána je dusno, člověku se nedaří vyvětrat ani při otevřených oknech a dveřích.                                                                                          Zoufale hledím na pokojový teploměr, který se i po tmavé noci svými teplotami blíží 25 stupňům Celsia.
A tak mě čeká ranní hygiena, musím se chvatně obléct a ještě před osmou rychle do města něco nakoupit, abych pak mohl urychleně vyhledat stín domova, nejlépe v severně položené místnosti.
Pro někoho jiného zase následuje odchod do práce, nebo povinnost domácího úklidu.
Mladí asi vyrážejí k vodě, ale i u ní pod korunami stromů je mnohdy nesnesitelně horko.
Dívám se, stejně jako každý den v počítači na radar, na kterém se začínají k polednímu
v západních Čechách objevovat typické žlutočervené kontury bouřek.
Přeji si, aby co nejdříve přišly i k nám.
Ale jsou teprve nad Čechami, Morava i nadále hrozí odpolední „rozpálenou pecí“.
Těšit se na bouře, no nevím…
Jistě by se po nich ochladilo, ale co ty přívaly deště, lámající se větve stromů, kvílení vichřice.
Takové kulisy ochlazení si přát?
Člověk je na rozpacích, jestli by to bylo lepší, než to dosavadní teplotní martyrium.
Přemýšlím a bezútěšně hledím z okna do prosluněné zahrady.                                                                                                      Zdá se mně, že i příroda zmrtvěla horkým dechem léta, ne nepodobným klimatu Sahary.
Lidé se zmátořeni trousí ulicemi, přičemž vyhledávají alespoň trochu stínu na slunci nedostupných místech, anebo se snaží schovat před pálivými paprsky v parcích a parčících.
I ptáci tak nějak omezili své hlasové projevy, ba i pestrobarevní motýlci šetří třepotem svých křídel.
A slunce pálí a pálí…
Voda! Kde je voda? Tentokráte na pití. Aspoň ty doporučované 2 litry musím do sebe dostat stůj co stůj!
A co tak studená sprcha? To není věru špatný nápad.
Fakt, po ní jako kdyby se člověk znovu narodil. Ale bohužel zase jenom na chvilku.
Ani ta televize mě nebaví.
V tom horku se člověk nemůže na nic pořádně soustředit, natož na průběh nějakého romantického děje.
Večer bude třeba zalévat, ale vždyť ta půda je za chvíli po svlažení zase znovu suchá!
A proč vlastně to slunce tak pozdě zapadá? „No prosím vás, vždyť je teprve několik dnů po letním slunovratu, copak to nevíte?“
Konečně šero…
No ale co s takovou nocí? Vždyť spát se téměř nedá.
Člověk se převaluje z boku na bok, dívá na hodinky, odskakuje se něčeho napít, někdy jenom bezcílně popochází po místnosti.
Jak to vlastně ti domorodci v Africe dělají? Nebo jsou na taková vedra zvyklí?
Čert ví….
Že bych si ustlal ve sklepě? I takové myšlenky mě občas napadají.                                                       Znovu na krátko usínám.
Čtyři hodiny ráno a světlo.
Ach jo, o něco později vstávám a otevírám okno. Trošinku chladněji je, pravda, ale zase ta jasná obloha. Bože můj, to bude zase den!
Ale jakže to bylo na přelomu ledna a února?….tuším 25 stupňů pod nulou, jestli se nemýlím.
Ano, vzpomínám si, říkal jsem si tehdy: „Můj Bože, kdy už se konečně oteplí? Vždyť ta zima není k vydržení.“
To jsme my lidé, každou chvíli chceme něco jiného… a příroda se usmívá, nebo že bychom jí přestali rozumět?
Co já vím?
Prométheovy ohně
No přece letní bouři mám na mysli.
Neminul tyto týdny snad den, aby lidé nepohlédli ke sluncem zalité obloze a hlasitě nebo alespoň ve svém duchu ji toužebně neprosili o déšť.
Každou chvilku jsem i já odbíhal k teploměru a se znepokojením sledoval neustále stoupající sloupeček rtuti.
Po čtrnácté hodině dosáhla jeho hladina maximální výše a zjištěný teplotní údaj byl krajně znepokojivý.
Třicet čtyři stupňů…
Ale podobné teploty jsem zaznamenával téměř den co den, takže až tak překvapený jsem nebyl.
Tyto téměř každodenní třicítky musely fyzicky i  psychicky negativně poznamenávat tělo i duši snad každého z nás, mě nevyjímaje.
Raději jsem proto nevystrkoval hlavu z domu, neboť jsem nechtěl být zaplaven sálavými slunečními paprsky.
Tuto možnost však neměla příroda, ta musela snášet přívaly horka po celý světelný den, v noci to nebylo o moc lepší.
Vadnoucí listy stromů a keřů v zahradách a parcích svým vzhledem žalovaly kolemjdoucím a jakoby prosily:
„Lidé, dopřejte nám aspoň trochu stínu a vodu!“
Velice rád bych jim vyšel vstříc, ale, žel, nebylo to v mé moci.
Jak to vypadalo v tyto dny v okolí města, nebylo těžké si domyslet. Úroda napolo zničená, výnosy za moc stát nebudou, zvažoval jsem blízkou budoucnost.
Zemědělcům asi zůstanou po sklizni jen oči pro pláč.
Časné odrůdy ovoce svou velikostí rovněž nevybízely ke sběru, o zasychající listové zelenině raději nemluvit.
Už proto jsem tedy nesledoval předpověď počasí tak pozorně jako v ty dny.
Doufal jsem, že meteoroložka – rosnička vnese svými předpověďmi alespoň trochu naděje do našeho nitra.
Nestalo se tak a ani obrazovka radaru nedávala velkou naději na brzkou změnu počasí.
Frontální poruchy slibující déšť sice procházely naší republikou, ale Slovácku se jako kdyby záměrně obloukem vyhýbaly.
Mezi Broďany se často říká, že město leží nad peklem, myslím, že s tímto porovnáním by mnozí z nás v těch dnech jistě souhlasili.
K večeru se sice přece jenom trochu ochladilo, ale i tak jsem tušil, že mě čeká bezesná noc plná převalování na lůžku.
Otevřít okno nepřicházelo v úvahu. Teplota v mém pokoji by se „větráním“  příliš nesnížila, no a ti přilétnuvší komáři, to by byl asi můj konec.
Ale po půlnoci se z ničeho nic z velké dálky ozvalo zadunění.
Konečně je to tady, přichází bouře, prolétlo mně hlavou.
Vyšel jsem na balkon a po chvilce čekání jsem uviděl na západě typický záblesk bouře kdesi nad Pálavou.
Obloha se prosvěcovala stále častěji a já už tušil, že se schyluje k velkolepému nočnímu představení.
Postupně zesiloval vítr, což mě donutilo zavřít dveře na balkon a zahájit za pokojovým oknem pozorování nastupujícího dění.
Stromy v parku se začaly pod náporem větru s hukotem stále více a více ohýbat.
Stržené listy z nedalekých javorů a jasanů vířily kolem venkovních luceren.
Prométheovy „ohně“ různými směry protínaly oblohu a svými klikatými drahami hledaly na zemi svůj nejvhodnější cíl, snad vrcholy stromů nebo stožáry, kdo ví…
Dunění hromů sílilo a postupně se slévalo v souvislý hřmot, který začal vzbuzovat strach a obavy.
„Co střecha, vydrží?“ pomyslel jsem si. Není už, stejně jako já, nejmladší…
V současných klimatických podmínkách však byly uvedené zvuky pro krajinu předzvěstí tolik a tolik potřebných dešťových srážek, a tedy pravého pro vegetaci požehnání.
Mé přání příchodu vláhonosných srážek bylo vyslyšeno, netrvalo dlouho a z potemnělé oblohy se spustil blahodárný liják.
Snažil jsem se vžít do „pocitů“ žíznícího trávníku, jistě děkoval blahodárným kapkám stejně jako já.
Koruny stromů zašuměly a s otevřenou náručí dychtivě nastavily své listy dopadajícím vlahým krůpějím.
Povrch blízké silnice se začal po dešťovém přívalu ve světle uličních lamp lesknout jako zrcadlo.
Tentokrát se ochladilo zřetelně, člověku se chtělo hluboce nadechnout, neboť vzduch se ozonem pročistil a lidskému chřípí nabídl blažené pocity úlevy.
Bylo děsivě krásné, ale současně i povzbudivé  pozorovat za oknem tu zázračnou proměnu přírody a uvědomovat si, jak je voda důležitá pro život.
Ulicí Na Dlouhých stékaly větší a větší stružky vody, aby se posléze slily v jeden mohutný proud, který ani kanály nestačily pojmout.
Stěrače aut se marně snažily odstraňovat vodu z čelních skel aut, věru nebylo řidičům co závidět.
O hustotě deště jsem se mohl přesvědčit i pozorováním světelných kuželů z reflektorů aut, prorážejících dešťovou clonu.
Vodu tentokráte obloha přírodě nabídla v optimálním množství, prostě tak akorát.
Letošní úrodu noční přísun vláhy už zřejmě nezachrání, ale i tak mnohým organismům pomůže v jejich nelehkém přežívání.
Nám lidem se bude alespoň v následujících hodinách lépe dýchat, a tím přijatelněji snášet letní horka.
Důležitější je však skutečnost, že mystická noční bouře vlila opět do našich unavených duší naději na změnu k lepšímu, což je v současné hekticky probíhající době tolik a tolik potřebné!
Když den předal vládu noci
Procházet se v současných dnech po podzimem laděných parcích a lesích je pro nejednoho z nás nepochybně krásným zážitkem.
V přírodě se v tomto období odehrává velkolepé divadlo, spočívající v barevných proměnách listí v korunách stromů.
Ve světelném dni jsou však uvedené pocity více či méně narušovány hlukem dopravy,
a vůbec kypícím ruchem měst, ale i vesnic a vesniček.
Život v těchto sídlech neutichá ani v noci, i v ní „dýchá“ náš kraj svým pravidelným rytmem, ať už v barech, kavárničkách, restauracích, na divadelních podiích či v sálech kin.
Ale živo je v pozdních nočních hodinách také na mnoha pracovištích, tedy v místech, ve kterých se provoz ani v tom čase nesmí zastavit.
To vše je přirozeně známo, den má být přece obdobím pracovních aktivit, naplněných cílevědomým jednáním.
Se západem slunce však příroda nabídne našim očím poněkud jiný obraz, obraz zvolna se do spánku ukládající krajiny.
Chceme-li svými smysly porozumět převzetí vlády tmavou nocí, musíme jejím úvodem vážit cestu na nějaké blízké návrší s všestranným rozhledem, pokud možno co nejdále od rušivých civilizačních vlivů.
Pak teprve, máme-li štěstí a určitý cit pro romantiku, uslyšíme to, čeho je stále kolem nás méně a méně, „zaslechneme“ velebné, všeobjímající ticho.
Pocit ztišení, který se v těch chvílích přimkne ze všech stran k poetické duši nočního hosta a přihovoří se k němu nenapodobitelným způsobem.
Ticho promlouvá k našim myšlenkám, aby se od nich chvilkově vzdálilo, pozdravilo okraj blízkého potemnělého lesa a odezvou zase zpět přispěchalo.
A právě za takové až mystické atmosféry si pohledem můžeme vychutnat půvab noční krajiny a vidět, nebo spíše vytušit místa důvěrně nám známá.
Tam na východě si ve své představě nejspíše vybavíme hrdě stojící zámek Nový Světlov, obklopený zvlněnou, hojně zalesněnou krajinou.
Pohlédneme-li k jihu, zaujmou nás na obzoru obrysy hřebene Bílých Karpat s nepřehlédnutelným signalizačním světlem televizní věže, která dominuje vrcholu Velké Javořiny…
Podél pohraničních hor, všude tam, kam se náš zrak upře, vystupují z temnoty s nápovědou hvězdné oblohy, třpytivá světélka kopaničářských samot a rekreačních chat.
Ale i v jiných místech východního Slovácka je se z ptačího pohledu na co dívat.
Co vesnice, to jiný pro naše oči světelný vjem, daný velikostí obce a uspořádáním stavení v jejím půdorysu.
Hovořím sice o Uherskobrodsku, ale přirozeně nemohu opomenout i nedaleké  Pomoraví se sídly tak natěsnanými na sebe, že svým nočním vzezřením doslova vytvářejí světelný tok, připomínající už jen svou barvou nedaleko probíhající historickou Jantarovou stezku.
Ať se tedy podíváme kterýmkoliv směrem, tak se našemu zraku předestřou města a vesnice obdařené tisíci světel, z nichž některá jsou poslušně řazena podél ulic, jiná jen tak dovádivě a nepravidelně rozprostřená do romantické noci.
Jsou navzájem spojena stuhami silnic a silniček s pohybujícími se světluškami jedoucích vozidel.
Komunikace tím vytvářejí jakési náhrdelníky krajiny, na kterých jsou zavěšena v podobě zářících perel lidská sídla.
Při pohledu z větších výšek, třeba z letadla, by pak bylo možné v noci vidět s trochou fantazie v našem kraji i něco, co připomíná síť nervových buněk mozkové tkáně.
A tou krajina v přeneseném slova smyslu nesporně je!
Je tedy neobyčejně krásné pozorovat v tuto poklidnou noční dobu náš slovácký kraj, vnášející do našich duší noty tklivou píseň o klidu a pokoji.
A ticho je jejím hudebním nástrojem, který takovou poutavou noční scenérií provází…
…ticho…
duši konejším a rány zaceluji,
vlásky čechrám ve vlahém vánku,
jsem s vámi, vetknuto v teplo dlaní
něžnou vlnou sladkého spánku
ze souhvězdí snáším se mezi vás,                                                                   démanty slz v očích zahořím,                                                                                                    pohladím po tváři, přivřu víčka,
ač neslyšet, přec k vám hovořím
velebné jsem pak veršem samoty,
našlapuji lehounce pěšinkou přání,
čekám na pozvání tlukotů srdce,
vkládám tmavou nocí hezké snění
když přátelé odchází, já zůstávám
tam, kde láska končí, bolu chvění,
utěším, pak se vzdechem odcházím,
slyšíte ale… již zpěvu ptáků znění ?
Kroupy
Neuvěřitelné vedro, dnes v pátek.
Na teploměru mám sice „jenom“ 31 stupňů, ale i tak se přes den doma skrývám a jen občas vyrazím na zahradu pro pár dozrávajících švestek.
Jsou ještě nakyslé, ale když tak svou modrofialovou barvou lákají, kdo by po nich nesáhl.
Dívám se na monitoru počítače na radar.
V Čechách už podle něho prší, ti se mají. Jinak déšť nemusím, ale po týdnech úmorných veder, kdo by se na něj netěšil.
A hle, na severovýchodě, asi nad Beskydami, vidím ze dvora silné typické mraky- kumulonimby, tedy bouřky.
Ale odtamtud k nám asi nezamíří. Něco se ale klube na slovenské straně Bílých Karpat, a to by mohlo být pro Uherský Brod srážkami nadějnější.
S dalekohledem na očích z balkonu pátrám po jižním obzoru. Ano, spatřuji veliké bouřkové mračno, rychle se přibližuje.
Už slyším i burácející hrom.
A je to tady. První kapky uvítala žíznící zem.
Jak osvěžující. Hned se člověku dýchá o poznání lépe.
Určitě děkují dopadajícím dešťovým kapkám i nevzhledné, seschlé trávníky, ale přirozeně i keře a stromy.
Konečně i já mohu přestat se zaléváním broskvoně.
Jenom jestli těch srážek bude dostatek, zvažuji. Chtělo by to alespoň pár desítek milimetrů.
Uvidíme. Divné léto.
Ale co to?
Je slyšet jakýsi klapot.
Že by tak velké kapky dopadaly na nedaleký plechový přístavek?
Pohlédnu ven.
No, to snad není pravda. Kroupy. A jak veliké. Čím dál tím větší.
Bubnují jedna za druhou na okenní římsu. Odrážejí se a v obloučcích narážejí na vše kolem. Mám  pocit, že bijí i přímo do okenních skel.
Takový je to rámus.
Spěchám pro fotoaparát. No, ale zdálky toho asi moc nevyfotím.
Musím ven, i když jeden blesk střídá druhý a hrom mně duní přímo nad hlavou. Snad nebudu konkrétním předmětem jejich zájmu
Ze zápraží odvážně vyrážím několika kroky ven.
„Au, au,“ dostávám zásah za zásahem. Krčím se s bolestnou grimasou v obličeji.
Tisknu spoušť fotoaparátu a rychle se vracím do bezpečí domova.
Pohled z okna na příval snášejících se krup je ale pěkný, nebývá to úkaz až tak častý.
Sleduji, jak se při svém pádu navzájem křížem míjejí, nepadají tedy jen jedním směrem.
Zajímavé…
Rvou listí, pravděpodobně naruší i dozrávající plody, které následně budou podléhat hnilobě. No holt, taková je příroda. Krásná, ale někdy i krutá.
Snad dopadající kroupy nepoškodí lakování aut, ale myslím, že ne, nejsou zase až tak rozměrné.
Odhaduji jejich velikost tak do dvou centimetrů.
Rázně se ochlazuje. Z 31 stupňů na devatenáct.
Tuto změnu jsem si ještě před několika desítkami minut toužebně přál.
Ale nyní začínám mít pocit nezvyklého chladu, že by se mně začalo stýskat po teple?
Člověk neví, co vlastně chce, věčně je nespokojen.
Bouře se pomalu s dozvuky dunění vzdaluje.
Vyhlížím na obloze duhu, ne, ne, dnes ji nevidím, snad jindy.
Postupně se má zase oteplovat.
A znovu má naše tváře oblažovat sluníčko, tak jak to bývá v srpnu zvykem.
Proč ne, ale už jenom s rozumem, prosím…
K obloze, člověče, pozvedni své oči!
Většina z nás, lidí, pohlíží při své chůzi kupředu, což jistě nikoho nepřekvapuje.
Někteří upírají svůj zrak k zemi, pokud na ní něco nehledají, tak je to možná na pováženou.
A co tak se jednou podívat k „nebesům“?
„No, přece na oblohu, prosím!“
Pokud je zatažena oblačnou šedí, tak pochopitelně krásou neoplývá, ale jestliže se souvislá oblačnost časem protrhá, tak jako mávnutím kouzelného proutku je na ní hodně poutavého
k pozorování.
Nejenom blankytná modř oblohy, ale i jednotlivá oblaka mají našim pocitům co nabídnout.
Poutavé jsou už jejich obrysy, které nám při trochu větší fantazií mohou připomínat nejrozmanitější tvary.
Někomu hrady nebo zvířata, jinému třeba kouzelné pohádkové postavy, ale ani dalším našim bujným představám se meze nekladou.
Oblaka jsou však současně i jakousi nápovědou, jak se bude počasí v nejbližší době svým rázem vyvíjet.
Začněme ale po pořádku!
Poměrně často, a to i za pěkného počasí, můžeme vysoko na nebi pozorovat jemná vlákénka, mezi odborníky zvaná cirry neboli řasy.
Svým vzhledem opravdu připomínají obočí krásné ženy. Jejich půvab je dán jejich bělostným, jakoby nadýchaným „šatem“.
„Jen se podívejte, jak nám to sluší,“ nabízejí svoji krásu svým pozemským obdivovatelům.
Znalec počasí ale ví, že tato vlákenka plující vysoko na obloze jsou první známkou zhoršování počasí, zpravidla s předstihem mnoha desítek hodin.
Za nimi většinou následuje oblačný závoj, přičemž jeho název cirrostratus zní poněkud cize. Jde o takzvanou  řasoslohu.
Je tak tenká, že přes ni v zastřené podobě sluníčko ještě uvidíme. I tento druh oblak nám naznačuje blížící se změnu povětří k horšímu.
Někdy lze zase spatřit na obloze i řadu způsobně uspořádaných cirrokumulů-řasokup, širší veřejnosti známých jako „beránci“.
„Udržujte tvar, beránci, i na nebi musí být pořádek!“ jakoby člověk slyšel pomyslného organizátora.
Občas můžeme pozorovat poblíž horských hřebenů i oblak tvaru čočky, nebo ještě lépe vzhledu disku, pro někoho z nás v tvářnosti létajícího vesmírného talíře.
Pohled na něj může zmást hodně lidí, kteří pak volají do masmédií, že na obloze vidí přibližující se kosmickou loď.
Nelze ale v tuto chvíli vyjmenovat všechny ty druhy mračen, náš život provázející.
Jsou jich celé desítky.
Nelze však z nich přece jenom nevzpomenout obávaná bouřková mračna v podobě mohutných pyramid s tmavou, strach budící základnou.
Jejich přibližování pomalu zrychluje náš krok, protože od těchto mračen nemůžeme čekat zpravidla nic jiného než pohromu.
Co nevidět se v nich zpravidla objeví záblesky, doprovázené burácejícím hromem s následujícím pořádným lijákem.
„Vezměte nohy na ramena, máte nejvyšší čas!“ dávají blesky, protínající obzor, lidem na vědomí.
Ale ještě předtím, když slunce naposledy osvítí hrany těchto tmavých mračen, je na ně pohled, jak se také říká, pro Bohy.
No nádhera…
Ale nemusíme být zase až takovými znalci jednotlivých druhů oblaků.
Mnohdy stačí za letní pohody jenom tak si lehnout do trávy, vzít její stéblo do úst a pozorovat na nebeské klenbě zvolna plující neškodné mráčky.
Vnímat jejich pohyb, tvarové změny a opájet se představou, že putujeme spolu s nimi kamsi do dálav.
I nejvíce rozrušený člověk se v tu chvíli ve svém nitru utiší a uloží své roztěkané myšlenky do klidu a pohody. A když skloubí ve svém nitru uváděný vzhled oblohy s horami a lesy, pokrývajícími naši malebnou krajinu, je mu v tu chvíli nastolující se harmonie těla a ducha tou největší odměnou.
Pozměněným výrokem Jana Nerudy z „Písní kosmických“ se dá tedy říct: „Vzhůru k obloze, poutníče, pozvedni své oči, věz, jsou na ní oblaka, ke kterým  se i sluneční paprsky rády stočí.“
cirrus / řasa /
jemnými třásněmi kryjí oblohu
již na pohled mají  vysokou polohu
jsou z ledových kapiček tvořeny
počasí vyhlídky jimi ale zhoršeny
cirrocumulus /řasokupa /
drobounké obláčky nebem
v řadách se pěkně vedem
lidé říkají nám též beránci
jsme teplé fronty toulání
cumulus  / kupa /
zvolna plují po modré obloze
je jich tam naseto namnoze
jsou obláčky pěkného počasí
tyto peřinky se krásou honosí
cumulonimbus
jsou hrozivé svou mohutností
vzestupné proudy jejich ctností
procesem tvořena bouří mračna
země z nich provazy deště lačna
Föhn
Mnozí z občanů tohoto slováckého kraje asi tuší, o čem pojednávají následující řádky.                        Zvláštním klimatickým fenoménem Uherskobrodska jsou totiž relativně teplé padavé větry, tzv. föhny, které hlavně v chladných měsících roku vanou od jihovýchodu, tedy od Bílých Karpat,  a přispívají k vyšší průměrné teplotě na naší straně uvedeného pohoří.
Jsou rovněž příčinou značné větrné eroze, tedy odvívání půdních částic na nedalekém Bánovsku.
Rovněž se o těchto vzdušných prouděních soudí, že poměrně negativně ovlivňují lidské zdraví – údajně zvyšují nervozitu, nastolují migrenosní stavy, snad prý dokonce působí i na větší dopravní nehodovost…
föhn – schéma
Slovensko           Uherskobrodsko
Föhny vznikají  výstupným pohybem vzduchové hmoty na slovenské straně Bílých Karpat, jejím ochlazováním, spojeným s následným vysrážením vodních par, což vede k vytvoření nehybné hradby mračen, tzv. föhnové zdi nad hřebenem zmiňovaných hor.
Na naši stranu pohoří pak přichází sestupným prouděním teplejší vzduchová hmota.                                                                                                                                                                                                                                        A právě v těchto dnech se föhnový jev na Uherskobrodsku zcela markantně projevuje.                           Od západu se k nám totiž velmi pomalu nasouvá hluboká tlaková níže a na její přední straně zesiluje jihovýchodní vzdušné proudění, pro vznik föhnu nezbytné.                                                                                                                                                                                                                  Zesílený padavý vítr föhnu je však v těchto pozdně listopadových dnech poměrně chladný a pocitově spíše nepříjemný.
Bílé Karpaty nemají zřejmě až tak velkou nadmořskou výšku, aby se oteplující vliv těchto proudění v tomto ročním období nějak výrazněji projevil.
Na druhé straně nám však tato proudění rozpouštějí na naší straně pohoří nízkou inverzní oblačnost, které je v jiných částech republiky nadbytek.
Duha
Je mnoho krás na nebeské klenbě, které dokáží uchvátit prakticky každého člověka.
Můžeme nedlouhou dobu čekat na zářící sluníčko, oblaka mají též svůj půvab, ale taková duha je duha.
Mnohdy ji nezastihneme celé měsíce a vlastně na ni ani nemyslíme.
Když tu náhle, takřka jen po letmém pohledu na oblohu, po končícím dešti se nám zjeví. Napřed tak nějak ostýchavě, jako kdyby se nás ptala, jestli se může ukázat.
A pak… začne mohutnět, sílí stále více a více, její barvy se stávají zřetelnějšími, sytějšími,
a my už oči z ní nesejmeme.
Měl jsem tento zážitek na očích mnohokrát, stejně jako ostatní lidé, a vždy jsem jí byl uchvácen.
Naposledy jsem na ni upozorňoval své okolí, ale často kolemstojící děti ji uviděly dříve než já.
Nic nevadilo, že poslední kapky deště ještě smáčely trávník a nás.
Duha byla tady.
Stál jsem nad městem a všiml si místa, kde se duha dotýkala zemského povrchu.
No tam, tam za Záhorovicemi, v těch místech se chystala políbit horizont.
Podle pradávných pověstí, právě v těch místech by se měl nacházet poklad.
Pokladem pro naše oči je ale samotný obraz duhy.
Duhy mají u různých národů význam trochu záhadný, ba přímo mystický.
Nejčastěji  je pojímána jako most mezi nebem a zemí, jindy jako had.
Duze se obecně přisuzovaly vlastnosti, které mohly významným způsobem ovlivňovat život lidí.
Ale ať je to tak nebo jinak, duha je hříčkou přírody nesmírně krásnou a všemi obdivovanou. Ty barvy, od vnější červené až po fialovou vnitřní, musí naplňovat duši člověka obdivem a úctou k naší Zemi, k naší přírodě.
Možná, že tento obraz až trochu kazí vědecké vysvětlení tohoto úkazu, možná by bylo lepší, aby duha i nadále byla něčím nedosažitelným, tajemným.
Když duha po několika minutách ustupuje, mizí nám z očí, víme, že bude trvat velice dlouho, než ji znovu spatříme v divukrásném šatu, ve kterém se nám v tom kterém času představila.
„Tak sbohem, duho, ne, raději, duho, nashledanou!“
Když noc „zapláče“
Ale čím?
No přece kapkami rosy.
Po noci s jasnou noční oblohou  vyjdeme časně ráno domu a pohlédneme  mimoděk na okolní trávník, v mžiku se našemu zraku předestřou na okolní zeleni perličky rosy.
Vysvětlit jejich vznik není těžké, jedná se o vysráženou vodní páru, tvořící se na prochlazeném povrchu, nejčastěji na listech trav, ale třeba i na kovu.
Procházka podél takto zkrášleného oroseného trávníku může být pro některé z nás docela příjemným zážitkem.
Jsou dokonce takoví mezi námi, kteří chůzi bosou nohou po rosou obdařeném trávníku přímo vyhledávají, neboť považují takové počínání za osvěžující a ozdravující.
Odborníci, meteorologové, zase vědí, že když je ráno rosa, tak lze nejspíše očekávat v probouzejícím se dni slunečné počasí.
Pak už je asi zbytečné vysvětlovat následující pranostiku:
„Silná rosa, rozepěje kosa.“
Rosu rovněž vítají i ti, kteří mají v úmyslu požnout trávu.
Vycházejí proto už za časného rána do lučin, aby se kosami rázně vypořádali s přebujelým travním porostem.
Orosená stébla trav jsou totiž křehká a snadno podléhají sekáčově kose.
Z kapek rosy mají pochopitelně radost i romantikové, zdůvodňovat to snad nemusím, a rovněž umělečtí fotografové.
Ti svými fotoaparáty, vybavenými zoomem, dokáží vytvářet snímky, nad kterými nejeden z nás vzdechne údivem.
Vyfocené průzračné krůpěje vody na listech trav vedou člověka k zamyšlení nad tím, jaké úchvatné scenérie je příroda schopna během rozednění vykouzlit.
Přesto je nejlepší vidět na vlastní oči tu perleť vodních kapek, která nás nejednou vybídne k pozastavení a ocenění tohoto půvabného uměleckého díla přírody!
Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že kapky rosy jsou slzami tváře krajiny, která čas od čas volí tento osobitý šat.
Každá z nich má svoje kouzlo, svůj specifický lom paprsků, ať už pokrývá plochu listů, anebo stéká po jejich okraji.
Rosa je noci dcera, která nejvíce dává na odiv svoji krásu při východu Slunce, aby se jí pochlubila kolem pozorně procházejícím.
Její kapky jsou tiché, tichounké, ale přesto k nám hovoří svou tajemnou řečí.
S tím jak kotouč Slunce stoupá po obloze, rosa ustupuje a pozvolna se nám z očí ztrácí, aby za vhodných podmínek následujícího rána znovu předstoupila před lidský zrak.
Zkusme se tedy za časného rána bosky projít nebo proběhnou po trávníku, pokrytém stovkami chladných, a přece tak krásných vodních kapek!
Nebudeme litovat, neboť nás bude po tomto konání provázet pocit očisty a s ní souvisejícího blaha.
Jak je patrno, v každém ročním období je kolem nás co obdivovat a čím se v naší krásné přírodě pokochat.
Chce to jen mít v pravý čas a na pravém místě oči otevřené!
Povodňové stavy
Jestli se obyvatelé našich zemí něčeho z přírodních živlů bojí, tak jsou to povodně. Zemětřesení nám nehrozí, tornáda rovněž, tsunami v zemi bez moře je pochopitelně k smíchu.
Ale povodeň, to je o něčem jiném. Není snad v naší vlasti obec, která by něco podobného na „vlastní kůži“ nezažila.
Čas od času se sejdou meteorologické faktory v takové konstelaci, že zvýšený vodní stav je, jak se také říká, na spadnutí.
Když přechází nějaký ten frontální systém přes naše území zrychleným tempem, tak je pravděpodobnost povodně poměrně malá.
Nepočítám ovšem v těchto případech lokální povodeň po větší místní bouři.
Horší je, když prší a prší, a do toho ještě přijde třeba jarní tání. No to pak obyvatelé bydlící v blízkosti vodních toků nezavřou v noci oči.
My tady na Slovácku jsme tak trochu klimaticky raritní.
K nám si to totiž několikrát do roka namíří tlaková níže od Jadranu.
Prostě zlomyslní Italové ji k nám pošlou s plným vybavením, tedy deštěm obtíženými tmavými mračny.
Tato cyklona, zlomyslně podotýkám, že je ženského rodu, si to vezme cestou přes Maďarsko, Slovensko, a jenom aby se neřeklo, tak „štrejchne“ i východní Moravu.
Postupuje pomalu, nepřechází kolmo přes naše území jako jiné frontální systémy, ale tře se o naše pohraniční Bílé Karpaty celé dny a noci.
A leje a leje…
Valaši tomu říkají ještě jinak, ale to tady raději nebudu říkat.
Stružky vod se sbíhají ve větší a větší proudy, potoky se rozvodňují nejdříve, a pak to dostává místní hlavní tok, Olšava, v plné parádě.
Jen o něco později se rozvodní řeka. Morava.
To nám pak Broďanům Hradišťané poděkují, myslím to samozřejmě ironicky.
Zde na východní Moravě máme těžké, jílovité půdy, které nejsou příliš nasáklivé, no a jak jistě tušíte, co nebe spustí k zemi, to se řítí  Bečvou, Dřevnicí a uherskobrodskou Olšavou k řece Moravě korytem nekorytem.
A to se naplní vodou doslova přes noc, hladina prudce stoupne, a nejednou se říčky a řeky vylévají ze svých břehů.
V roce 1997 jsem povodeň zažil v plné síle.
Okolní pole kolem Olšavy byla vodními spoustami vbrzku zaplavena a člověku se naskytl smutný pohled na políčka a pole s bramborami, cibulí, řepou pod vodní hladinou.
Své si schytaly i chaty v okolí řeky a nejednou i domy, postavené v blízkosti tohoto našeho vodního toku.
Stál jsem spolu s ostatními lidmi na šumickém mostě a s obavami sledoval, jak voda po decimetrech rychle stoupala.
Kalná voda unášela vše možné, vyvrácené stromy, břevna, různé harampádí, které se často zablokovalo u pilířů řeky, o vzruch mezi námi bylo v tom případě následně postaráno.
Spatřil jsem v řece i uhynulé zvíře, nevím, co to bylo, snad nějaká drůbež, nebo co.
No člověk by zaplakal.
Přijížděli hasiči, bylo slyšet houkání sirén, obyvatelstvo varoval městský rozhlas.
Regulace řek by měly zabránit povodním.
Ne vždy se tak i děje, ale člověk znalý přírody ví, že povodně byly a jsou součástí života krajiny, takže vylití vody v okolí zákrutů, meandrů mně paradoxně připadá tak nějak přirozenější, než vody  tekoucí v betonových korytech řek.
Asi se mnou nebude mnohý souhlasit, ale proti pocitům člověka těžko něco naděláme.
A ty bývají při povodňových stech velmi silné!
Stává se Slovácko v těchto červencových dnech archou Noemovou?
No asi ano, vypadá to tak.
Nad Čechami i větší částí Moravy se nebesa otevřela a proudy vod se nezadržitelně valí ze šedivé oblohy.
Moravští Slováci sedí v těchto dnech u televize a nevěří svým kukadlům, co se to děje na západě naší vlasti.
Vlastně by se divit ani neměli, mnozí z nich přece pamatují událostí v roce1997, kdy se při vysokém vodním stavu protrhl v Mařaticích břeh řeky Moravy a pak velmi rychle byla její vodou zaplavena centrální část města.
Kdo by si nepamatoval fotografii plovoucího psíka, tuším, Prostřední ulicí…
No a nyní taková hrůza postihuje českou kotlinu.
Ze Šumavy, Krkonoš, Krušných hor se nezadržitelně řítí přívaly vod, které více a více zaplňují koryta řek.
Ohroženy jsou už nejenom vísky v horních úsecích vodních toků, ale i města v blízkosti českých „veletoků“, Vltavy a Labe.
Rybníky, ba už i přehrady nestačí zadržovat nápory řítícího se vodního živlu a popouštějí vodu dále k našemu hlavnímu městu, ve kterém jsou již některá nábřeží zaplavena.
Není tedy divu, že tisíce občanů naší metropole trnou v těchto hodinách očekáváním věcí příštích.
Nejenom Vltava, ale i pražské říčky, například Botič, v těchto hodinách překvapivě zahrozily, zaplnily se vodou doslova přes noc a počaly se vylévat ze svých břehů.
Krajina v bezprostřední blízkosti vodních toků byla zanedlouho zaplavena a člověku se naskytl smutný pohled nejenom na „utopené“ osady zahrádkářů, ale i na políčka a pole s bramborami, cibulí, řepou, která se rovněž ocitla pod vodou.
Své „dostaly“ ale už i domy, postavené v blízkosti vody, dopravní cesty, a vůbec celá infrastruktura krajiny.
Lidé stojí na mostech a s obavami sledovali, jak voda v řekách  po decimetrech rychle stoupala a stoupala…
Kalná voda vzedmutých řek unášela vše možné, vyvrácené stromy, břevna, různé harampádí, které se často zablokuje u pilířů řek, a pak je teprve o strach zaděláno.
Byly hlášeny už i první lidské oběti, no, člověk by zaplakal.
Všude bylo vidět plno hasičů i dobrovolníků, ale voda, jak se alespoň zdá, je silnější hodinu za hodinou, takže bylo často slyšet houkání sirén a obyvatelstvo se varuje rozhlasem.
Čas od času se prostě sejdou meteorologické faktory v takové konstelaci, že zvýšený vodní stav je, jak se také říká, na spadnutí.
Ale tentokráte Moravským Slovákům nebezpečí nehrozí. Deště do Čech totiž přicházely od severu a našemu kraji, vinnou révou opředenému, se zatím přívaly vod ve větší míře vyhnuly.
Jsme však součástí celku, celé této naší krásné země.
Držme tedy  palce těm, kteří nyní tak trpí přírodním živlem, a poskytněme pomoc tam, kde bude nejvíce třeba!
Buďme tímto konáním pro postižené záplavami archou Noemovou!
A doufejme, že počasí, tak zvláštní v letošním roce, se přece jenom časem umoudří…
Dvě holky – Vltava a Morava si volají mobilem přes Českomoravskou vysočinu.
„Jak se, holka, máš, no povídej, Vltavo!“
„No přece snad nejsi slepá. Nevidíš, co se se mnou děje? Nevím, kam mám dřív své břehy složit.  Navíc mě pořád pomlouvají v tisku a televizi. Už je mně to, fakt, nepříjemné.“
„No tak se trochu zklidni, dopřej si oddechu!“
„Copak můžu?
Každou chvilku otravuje nějaká návštěva, kamarádky mně pořád něco nosí.
Prý to dostaly seshora.
Včera byla u mě Lužnice, pak zvonila Sázava, teď zase Berounka vyhrožuje návštěvou.
Mám se prý na co těšit.
Ty přítelkyně jsou opravdu hrozné. Kdyby alespoň daly předem vědět, kdy zaklepají na moje břehy.
Taky už nevím, kam ty jejich mokré dary přírody mám ukládat. Všude už mám plno.
Přes den musím ještě seběhnout do Prahy, tam bude zase na mě zvědavo lidí.
Znám je dobře, budou mě pomlouvat, ale ještě nedávno jsem jim byla dobrá, asi netušili, co jsem zač.
A co ty, Moravo, jak ty žiješ?“
„Díky za optání. Vcelku v klidu. Někdy si i schrupnu.
Nedávno za mnou byla Bečva, v klidu jsme si popovídaly a měly věru o čem.
Prý kanál Dunaj – Labe. Přes moji hladinu se zelení kolem. To se mně snad jenom zdá.
Ještě že mám dcerunky Olšavu s Dřevnicí, ty mně dělají radost.
Moc toho sice do mé domácnosti nepřinesou, ale lidé na  ně v těchto dnech pějí chválu.
Občas se i sluní, kdo by to tomu mládí nepřál.
Poslyš, Vltavo, nepřebrala jsi trochu v poslední době? Zdáš se mně být v těchto dnech taková nějaká divná. Kam přijdeš, tam je o „vzrušo“ postaráno.
I Labe si na tebe stěžuje.
Klídek, klídek! Co máš z těch mračen, rozplynou se a zase bude dobře, stav se také na Orlíku a na Slapech, pokecej s nimi, nespěchej!.
Co z toho uspěchaného života máš, Vltavo?“
„Máš pravdu, Moravo.
Ale ty jsi také vypěnila v tom roce 1997, jenom si vzpomeň! Hradiště pod vodou, v Ostrožské Nové Vsi tě také bylo plno. Roztočila jsi to tam tehdy hodně.“
„Ale tak nechme vzájemných výčitek, Vltavo!
Shodneme se v jednom. Lidé se bez nás neobejdou. Ale jak nás chytne rapl, pak politují a dívají se na nás s obavami.
To jsou, holt, lidé. Nevědí, co chtějí.
Voda je náš živel, jednou jí máme po kolena, jindy zase nad hlavu.
V létě zase budou ti človíčci křičet, že jsme líné, že se sotva vlečeme…
Nikdy se jim nastálo nezavděčíme, to si piš!“
Rosnička
narodila se „rosnička“, zájem otcem od mala,
milující matkou se jí atmosféra pak stala,
všichni kolem se oné události ze srdce radovali,
oblohou vzešly hvězdy, jež nebesům kralovaly
nad kolébkou se 12 sudiček a mudrců sklonilo
a dítku budoucnost projevy svých úkazů věštilo
byli to teplota, tlaková níže, atmosféry tlak, deštík
sníh, tlaková výše, inverze, jinovatka, ba i větřík
jako první k dítku promluvil Větřík slovy lásky,
„Chci ovívat tvé tváře a načechrávat tvé vlásky
chci být v krajině prohánějícím se vánkem,
který bude bdít nad tvým sladkým  spánkem,“
na to pravila Teplota takto „Budu tě zahřívat
někdy více, někdy méně a se rtutí si pohrávat,
ponechám tedy něco rozmarů živelné náhodě
napomohu však svou mocí velebné to přírodě,“
usmál se Atmosférický tlak a k dítěti zašeptal,
„Tvou spokojenost se mnou bych raději uvítal,
jsem atmosféry neustálých změn průvodcem
a tvých rozborů mé povahy, rosničko, ctitelem.“
„Neměj ze mě obavy, Dešťík se nesměle ozval
ne mou vinou, že zlé úmysly mně člověk připsal
svlažuji přec tvé skráně a polím dávám vláhu,
pravdou též, že tmavé obloze vnáším respektu váhu.
Sníh k tomu zaveršoval strohým svým hlasem
„Zakryji bělostí krajinu, tvé ruce ovinu chladem
jedněm přinesu žal, jiným pak snesu nůši radosti,
dopřeji kraji zimního klidu, pak úrody hojnosti.“
Mlha zasněně zašeptala: „Neuvidíš vždy pokojem,
co chtěl bys vidět, neboť skryji vše svým závojem,
zakalím tvůj zrak, leč bude to jen vláhy změny lež,
nebude dlouho trvat a z onoho mámení procitneš.“
Tlaková níže na to špitla, „Jestli budu vše stačit,
budu kol všech vírem a frontami tvé mapy značit,
však poznáš, co dít se bude krokem, jindy během,
tak to vždy bylo a bude širo širým našim světem.“
Tlaková výše obkroužila tanečkem kolébku a hlesla:
„Já zase blankytnou oblohu coby dárek tobě přinesla,
otevři svá očka, na mou oslnivou sluneční zář pohlédni,
létem tě zahřeji, zimou se však převelice dobře oblékni!“
Po těch slovech rozzářil se i Sluneční svit,                    „Toť pravda, když i mě spatříš, náladu budeš mít,
s rozumem nastav mně svoji zvídavou  tvář,
v nedlouhé chvilce vitamin D ode mě máš!“
Jinovatka nechtěla svou věštbou zůstat stranou,
„Co na tom, že jsem jen mrazu doby královnou,
třpyt mých jehliček tě často ke vzdechu vybudí
a tvůj zrak krystalky zimy něžně pohladí.“
„Věz,“ věštila Inverze, „ne vždy je chlad  nahoře,
i u nás je možno někdy ve výškách spatřit oblaků moře,
až dospěješ a vystoupíš v zimě do vysokých hor,
pak teprve zaslechneš naší krajiny velebný  chór.“
Mapa, „Já jsem z vás asi nejmladší,“ pravila
a k tomu všem přítomným skromně sdělila,
„věštěné jsem si psala a činím tak závěru krátce,
budeš den co den, milá rosničko, se mnou na obrazovce.“
Pak  se všechny sudičky a mudrcové  znovu nad kolébkou rosničky naklonili a sborově řekli:
Den co den se budou k tobě, milá rosničko, lidé obracet s tajenou prosbou, budou blahořečit tvým vizím, ale bude i hodně těch, co nikdy si neuvědomí, jak nesnadné je poznávání sudiček duší.
Věřit nebo nevěřit meteorologům?
Mám věřit našim meteorologům? No, jak se to vezme.
Sotva ráno otevřu své oči, tak už slyším z Radiožurnálu hlas pomalu, snad i smutně hovořícího meteorologa.
„Bude jasno až polojasno, místy oblačno, nejsou vyloučeny ani přeháňky a bouřky.“
„Takže, člověče, vyber si!“
Přibližně v tomtéž čase zopakují totéž v televizi sličné „rosničky“ Taťána Míková a Alena. Zárybnická, přičemž svoji předpověď doplní radarovými a družicovými snímky, respektive modelem Aladin, kterými přesvědčivým způsobem doloží vyřčené.
To mně ale někdy nestačí.
A tak rozhrnu záclony a podívám se na oblohu.
„Hrome, venku zase leje jak z konve,“ nejednou konstatuji.
Poté přichází na řadu teploměr a otevřu okno a chřípím nasaju vzduch , což by mělo mé mysli definitivně naznačit, jak bude v průběhu dne
Život je ale neustále tokem paradoxů.
Když se obleču do venkovního chladu, jako naschvál se zanedlouho oteplí a pak sundávám ze svého těla jeden svršek za druhým.
Jindy vyjdu do města jen tak nalehko, a co čert nechtěl, začne se mně brzy stýskat po teplém oblečení.
Ani polojasná obloha nemusí moc znamenat.
Z ničeho nic se přižene tmavý oblak a pak hledám nejbližší místo k úkrytu, ve kterém začnu proklínám ranní meteorologické zprávy.
Možná že by nám všem mohlo pomoct pečlivé pozorování přírody.
Aha, vlaštovky létají nízko, blíží se déšť. Houkání vlaku znamená totéž, naopak ranní rosa by měla znamenat docela pěkný den.
No, ale kdo v dnešní ukoptěné době má čas na sledování chování vlaštovek!
Ale zpět k rosničkám. Určitě to s námi myslí dobře.
Není ovšem jejich vinou, že se ovzduší někdy chová jinak, než by mělo.
Povětrnostní děje jsou velmi složité, ani matematické modely nedokáží přesně určit, jak se bude  počasí během dne vyvíjet.
Přesto je rozumné si ráno znovu vyhledat na Internetu radarové snímky, což pravidelně činím, a posoudit, za jak dlouho ta obávaná, nebo naopak toužebně očekávaná zeleň, případně žluť, přinese srážky do našeho kraje.
Dá se to dost dobře odhadnout, a podle toho pak naplánovat svoji denní aktivitu. Ne vždy se náš úsudek vyplní, ale holt, Praha je od nás hodně daleko.
Je rovněž moudré mít doma aneroid a podle jeho pohybující se ručičky, která naznačuje tlakovou tendenci, usoudit na následný průběh počasí.
Chci i nadále v předpovědích počasí. preferovat naše milé rosničky.
Jsou hezké, výřečné, pěkně oblečené. V mnohém mají pravdu, anebo se k ní blíží.
Ale doplňujme jejich předpovědi občas i vlastním pozorováním, tedy sledováním oblohy nad naším „královským“ městem, a podle toho si plánujme denní program!
No a když to nevyjde, tak dávejme vinu sami sobě!
Odpověď na název úvahy by tedy mohla znít:
Vezměme v úvahu, co nám rosničky a rosničáci v průběhu dne říkají, ale současně vyhodnocujme vlastní rozvahou kolem nás probíhající povětrnostní děje!
Tak mě v tuto chvíli napadá, neplatí výše uvedené i v jiných souvislostech?
Opalovat se, nebo ne?
Asi ano.
Vždyť přece opálená kůže je daleko krásnější než bledá, neduživá. Těla obdařená bronzem budí většinou mezi „bledulemi“ nemalou závist.
Závidím i já, někteří lidé na městském koupališti, nebo ti, co se vracejí od Jadranu, mají těla hnědí nádherně vymodelovaná.
No jo, ale lékaři již dlouhou dobu varují.
V posledních letech totiž nebývalou měrou přibývá zhoubných nádorů kůže, od relativně neškodných bazaliomů – tak zvaně hodné rakoviny, až po smrtící melanomy.
Takže se raději vyhýbat slunci?
Samozřejmě že ne, ale je třeba dodržovat určitá pravidla.
S pobytem na sluníčku se to nemá přehánět, stačí pár desítek minut, a to ještě v dopoledních nebo pozdně odpoledních hodinách.
Důkladně se namazat, samozřejmě nemám na mysli alkohol, vhodnými opalovacími krémy s vysokým ochranným filtrem proti nežádoucímu spektru UV paprsků.
V posledních letech jsme navíc ohrožováni ozonovou dírou, která propouští k zemskému povrchu daleko větší množství tohoto záření než dříve.
Je zesílená hlavně nad Antarktidou a Austrálií. A snad proto jsou Australané opatrnější než my v nabývání bronzu.
V poledních hodinách prý u nich nesmí žactvo cvičit venku. V tu dobu také mnoho Australanů nosí klobouky se širokým okrajem.
Přesto se u nich rakovina kůže vyskytuje více než u nás.
Důvodem tohoto znepokojivého stavu může být odolnost kůže proti spálení.
Každý by měl vědět, jaký je jeho fototyp z hlediska možné absorpce záření.
Obezřetní musí být zejména ti, kteří mají jeho nízký stupeň, to znamená lidé rusovlasí, ale i ti, co mají blond vlasy a jsou modroocí.
Ti by měli pobývat na slunci co nejmenší možnou dobu.
No a Australané jsou vesměs potomci přistěhovalců z anglosaského světa, a právě tam je jedinců se světlou barvou kůže hodně; mám na mysli Angličany, Skoty apod.
To jsou všechno známé věci, já vím.
Ale stejně jako kdyby tato varování byla jenom házením hrachu proti zdi.
Někteří z nás se v poledních hodinách na slunci doslova opékají, podobně jako je opékáno maso na rožni, aniž by si uvědomují, že lidské kůže má paměť.
Na druhé straně právě ty výše zavrhované sluneční paprsky jsou důležité pro tvorbu vitaminu D, o kterém se  objevují čím dál tím pozitivnější zprávy.
Takže zpět k opalování!
Co dělat, když se kůže přece jenom spálí?
Z lidových prostředků se doporučuje postižená místa omývat slabým odvarem čaje, někdo radí použít jogurtové mléko.
Jiní dávají přednost oficiálním medikamentům, dostupným v lékárnách.
Spáleniny od slunce pálí, bolí, v těžších případech hrozí i vznik na kůži puchýřů.
Není tedy lepší přece jenom preferovat bledou barvu kůže?
Snad ano, ale kdo zastává opačný názor, tak ať dá raději přednost samoopalovacím krémům.
Je jich na našem trhu dostatečné množství.
Přes veškerá varování, která touto úvahou dávám k dispozici čtenářům, i já jsem se několikrát životě na slunci spálil.
Mohu jen doufat, že moje kůže trpí sklerózou a na nadměrné dávky dříve tělem absorbovaného záření snad už zapomněla.
Jestli ne, Bůh mě opatruj!
Sucho
Nepršelo, ani nepamatuji.
Modrá obloha, kterou jinak mám rád, je mně tentokrát už hodně nepříjemná.
Kdyby alespoň nějaká přeháňka nebo „bouřička“ přišla.
Vždyť když se do okolí města podívám, vidím neutěšený obraz zoufalé krajiny, po doušku vody toužící.
Půda je proschlá, všude prach, který se s pohybem neustále zvedá.
Když po polní cestě projede auto, aby si člověk kapesníkem zakrýval tvář a hlavně nosní průduchy, jinak se zvednutými kotouči prachu vzápětí zahltí.
I na zahradě je smutné kamkoliv pohledět.
Všude trhliny tak veliké, že by do nich člověk ruku strčil.
Zalévání záhonů moc nepomáhá, pukliny v půdě jsou stále větší a větší.
Kosit za těchto podmínek trávu?
To ani náhodou.
Stébla trav jsou povislá, takže by kosa po nich sjížděla a výsledek kosení by byl žalostný.
Ještě tak vyčíhat si ranní rosu, ale i ta za proteplených nocí v současné době za moc nestojí.
Výhodu jistě mají ti, co mají pozemky blízko Olšavy.
Mají od řeky natažené hadice a funkční čerpadla.
Ti zavlažovat i ve velkém mohou, otázka je, jestli ta voda při nízkém stavu je pro zalévání vhodná.
Smutný je pohled i na stromy.
Jejich listí visí, je šedivé, nevzhledné, jaký je to rozdíl oproti jarnímu období.
Když jde člověk kolem řeky, ani to není pro jeho oči příjemný pohled.
Vodní stav je už na první pohled nízký, obnažené kameny na dně ležící, pokryté žabím vlasem nepůsobí dobrým dojmem.
Voda hnilobně páchne, patrně i ryby v ní trpí nedostatkem kyslíku.
A chodit na procházky v tomto čase?
No kolem poledne určitě ne, silnice i cyklostezky jsou žárem doslova rozpálené.
Až si člověk říká, je ten asfalt k něčemu dobrý, nemohly v krajině zůstat ty tradiční polní cesty?
A co tak jít do města?
Do rozpálených ulic?
To by se člověk musel plížit podél zastíněných zdí, případně se alespoň na chvíli schovat do klimatizovaných obchodů.
Stejně tak návštěva lesa by byla asi utrpením.
Kromě několika zaschlých holubinek, nikde po houbách není ani stopy.
Zato obtěžujícího hmyzu je všude plno.
Kde se vlastně tento množí?
Možná zůstaly v nějakých prohlubeninách kalužky vody, kde nachází hmyz možnost svého vývoje.
Já vím, mnohý s mými postřehy nesouhlasí, ale jde pouze o můj názor, tak co.
Sucho je prostě dalším klimatickým extrémem, ať se nám to líbí nebo ne.
Když jsou povodně, tak nadáváme.
Když přijdou období sucha, zase pro ně nemáme dobrého slova.
Co ti lidé vlastně od přírody chtějí?
Svatá Anna, chladno zrána
„No to snad, předkové, svými pranostikami nemyslíte vážně?“
Uprostřed léta, a vy hovoříte o chladnech.
Nad městem vidím pole pokryta zlatavými lány obilovin, žně v tuto dobu vrcholí
V zahradách většina jabloní ještě nedala svým plodům typickou červenavou barvu,
a „vy, svatá Anno, takto“?
Co je to za nesmyslnou pranostiku? Vždyť máme teprve červenec, i když už nastupuje jeho závěr.
No, ale změna se blíží! Od letního slunovratu přece už nějaký ten týden uplynul a denní oblouk slunce putujícího na obloze je kratší a kratší.
No, a když se usídlí na střední Evropou tlaková výše, projasní se obloha a po takové chladnější noci může to být zrána na těle k dobru i nějaký ten svetříček.
Jistě, po několika následných hodinách opět nastane horký den, ale marná sláva, první připomínka blížícího se podzim je tady.
Ale i za těchto okolností nám může přece jenom příroda ukázat svoji kouzelnou tvář.
Nad prochladlou hladinou rybníků a vůbec vodních nádrží se objeví první chomáčky mlhy, ba i rákosiny se na chvilku schovají to tohoto chladivého závoje.
Všechen ten romantický náhled umocňují kapičky ranní rosy na stéblech trav, které svým třpytem upoutávají kolemjdoucí.
Krajina se v těchto dnech zklidňuje, zemědělských, půdu po sklizni upravujících strojů bude vidět stále více, a třeba zanedlouho spatříme nad nimi i zvolna poletující pavoučí vlákna.
Hory nabudou v dálce modravě pastelových odstínů, tak zajímavých pro malíře.
Turisty už většinou přestanou trápit mimořádně velká horka, ale s opalováním i nadále by měli být lidé opatrní.
Tvrdí se, že moudří lidé si vybírají dovolenou právě v tomto měsíci, snad proto, že v něm ubývá bouří a teploty přes den přece jen klesají pozvolna.
Srpen patří ještě k létu a nejednou bývá označován za nejkrásnější měsíc v roce.
Přesto se srpnovému slunci nedá už úplně věřit.
Já mu však, alespoň zpočátku, důvěru dávám.
Úrodou se plní stodoly, zemědělci si začínají mnout ruce, a tak proč se neradovat.
Školáci sice s obavami sledují kalendář, ale pár týdnů do zahájení školního roku ještě přece jenom zbývá.
Naproti tomu vinaři již častěji budou vcházet do vinic a s radostí pozorovat na objemu nabývání vinných bobulí.
Holt sv. Vavřinec je na dosah a v tuto dobu se už dost dobře dá odhadnout budoucí úroda. Pochopitelně pokud nepřiletí do uvedených míst hejna špačků.
Takže není na místě rezignující tón.
I nadále budou koupaliště plná křiku mládeže a ovocné sady se teprve začnou prohýbat svou úrodou.
Obecně je srpen označován jako měsíc vznešený, se stabilizovaným, docela hezkým počasím.
Nevadí, že začíná foukat ze strnišť, kraj alespoň nabude jiného rázu, lidským očím poutavého…
Takže buďme rádi, že tento sympatický měsíc máme.
Bez něho by přechod léta do prvních zářijových mrazíků byl příliš náhlý.
Pozdní léto
Všimli jste si?
Čeho zase proboha, člověk v současnosti neví, co ho má upoutat dříve a co později?
No přece těch nenápadných změn v tvářnosti krajiny.
Měsíc srpen je odborníky považován za období, které je svým klimatickým průběhem z celého kalendářního roku nejklidnější, za dobu, kdy ničivé bouře s kroupami už nejsou tak pravděpodobné a svými důsledky pro zemědělství a ovocnářství osudové.
Atmosféra se stává za jasných srpnových dnů tak nějak průzračnější, a tím i naše Bílé Karpaty a Buchlovské kopce dostávají svým zabarvením na obzoru uklidňující, modravě pastelový tón, tak oblíbený u malířů krajinek.
Rána jsou již ale citelně chladnější, člověk musí nejednou v tento čas i vytáhnout mikinu ze svého šatníku.
K poledni, pravda, nás slunce ještě hodně ohřeje, ale z večera už zase možná přemýšlíme o nějakém teplejším přehozu.
Ostatně lidová přísloví směrem k nám již kynou varovným prstem:
„Koncem srpna dopoledne léto, odpoledne podzim“,
což poznáme už třeba i při sušení prádla venku, neboť si musíme na žádoucí výsledek přece jenom   o něco déle počkat.
Kolem vod a na vlhkých loukách se už z rána nezřídka, zejména pak v údolích, prostírají mlžné závoje, které navozují v našich duších svým romantickým obrazem nepochybně melancholickou náladu.
Šeří se také daleko dříve než před několika týdny, už krátce po večerních zprávách aby člověk sahal po spínači osvětlení.
A co celkový vzhled krajiny?                                                                                                                          Lesům prokazatelně ubylo zpěvu ptáků, hostem se v nich stále více zabydluje kouzelné
a upokojující ticho, na větvích některých stromů nás zase upoutají první zežloutlé listy, ale ty jakoby se ještě styděly za své předčasné podzimní zabarvení.                                                                                                                                       Sice ve vzhledu lesního porostu i nadále převládá zeleň, ale už to není ta svěží barva z jarních měsíců, ta nynější tvář lesa je evidentně znavena letními horky spolu s nedávnými suchými týdny.
Za to pod stromy je možné spatřit mezi listím plno napadaných lesních plodů, nejenom nám všem známých žaludů a bukvic, ale i méně nápadných nažek habrů a jasanů.
Tato skutečnost nepochybně potěší zvěř, která se konzumací těchto plodů musí připravit na blížící se nevlídné zimní období.
Ale i pole se jakoby mávnutím bičíku barevně mění a odívá se tím do nového, decentního šatu.                                                                                                                                                                        Kam se jenom poděl ten ještě nedávno běžný „medový“ obraz dozrávajících a vlnících se lánů obilovin?
Holt je již většinou po sklizni, vše je v našem pohledu do krajiny střídáno jemnými odstíny okru a hnědi vzniklých strnišť, po kterých zvolna popojíždějí sběrače slámy nebo dokonce už i traktory s bránami a pluhy.
Občas z těchto „holin“ zafouká i chladnější větřík, který s nastupujícím šerem některé z nás možná donutí dopnout si i nejhořejší knoflík na košili.
A tak už snad jenom zlatavé úbory slunečnic a vzrostlá kukuřice na polích dávají nám na vědomí blížící se „babí léto“ s ladně se vznášejícími pavoučími vlákny nad loukami.
I u vodních nádrží je náhle klidněji, ubylo zde křiku a dovádění bujarého mládí, voda, po nocích zřetelně chladnější, už přece jenom není pro koupající tak lákavá jako v horoucím létě.
Ostatně pranostika ke sv. Bartoloměji,  24. 8., zvedá varovně prst:
„Na sv. Bartoloměje naplije jelen do vody a nemělo by se už více koupat!“
Výše uváděné klimatické změny však nesporně vítají rybáři, kterým poklesem teplot ubylo v těchto místech rušivých lidských vlivů a kteří si tedy mohou plně vychutnávat pohled na zklidněnou či jen mírně zčeřenou hladinu vodních nádrží, občas narušovanou plesknutím ocasní ploutve rozdováděné ryby.
Na druhé straně jsou však právě tyto týdny z celého roku asi nevhodnější pro vycházky do oblíbené přírody, do našich blízkých i vzdálenějších hor, a to nejenom kvůli sběru hub a lesních plodů, ale také pro nezapomenutelné výhledy do okolní krajiny, zejména pak z vyšších krajinných poloh.
Ruce si mnou jistě i vinaři, zarážení hory máme již za sebou, ale ne všude to vypadá na slibnou úrodu, o tu budou muset ještě vinaři svést boj s nenechavým ptactvem a možná i lidmi.                                                                                                                                              Zahrádkáři si zase pečlivě připravují lísky, do kterých budou ukládat dozrávající ovoce.                       Zdaleka však ještě nemají vyhráno, vegetaci i nadále chybí dešťové srážky, a tak prosba k vláhonosné obloze je zajisté na místě.                                                                                                                                                 Tak vlastně už jenom školáci začínají být zjevně neklidní a s nemalými obavami sledují blížící se začátek školního roku.
Snad jim alespoň v paměti zůstanou vzpomínky na proběhlé letní radovánky, hezkými zážitky naplněný pobyt v přírodě a právě jimi se budou nepochybně chlubit svým spolužákům i učitelům
Tak tomu ale vždy bylo a bude. Cyklus přírody je neměnný a je pouze na nás, jestli  se mu
dokážeme co nevhodnějším způsobem přizpůsobit.
Čarování podzimu…
První podzimní mrazík nepřišel pro mě neočekávaně.
V polovině října se tento klimatický jev objevuje zcela běžně, někdy i dříve.
Snad jenom tím, že letošní „babí léto“ bylo teplotně nadprůměrné, nás mohl překvapit uvedený nástup nízkých ranních teplot.
A tak v těchto dnech, záhy po probuzení, jsme mohli i v našich zahradách a parcích na přízemní vegetaci pozorovat drobné ledové krystalky.
Někteří automobilisté museli zase škrabkami pracně odstraňovat ledové vrstvičky z oken svých aut, někde i okna domácností měla na svých sklech ledovou kresbu, neboť sv. Terezie podle známé pranostiky by měla zasazovat „zimní okna“.                                                                                                                                            Namrzlé kapky vody na stéblech usychajících trav působily taktéž neobyčejně romanticky, ale tou největší změnou je zcela jiný, co se alespoň týče barevnosti, vzhled našich listnatých lesů.
Ano, jako kdyby mávnutím čarovného proutku se ze dne na den pestře zabarvily listy stromů, jejich nastupující žluť se zkombinovala s červení a někdy již i s neodbytnou hnědou barvou.                                                             Hezky se tento přírodní úkaz pozoruje v současné době na javorech – ať už klenech nebo babykách.
Na některých stromech, třeba jasanech, dosud zeleň listů náporu nízkých teplot odolala, ale tito „otužilci“ shazují listí po silnějším mrazíku bez barevných změn pak naráz.
Krajina v těchto nádherných dnech dostává kouzelný, takřka melancholický ráz, který člověka nutí k nejenom k procházkám a vyjížďkám na kole, ale k hloubavému zamýšlení.
Strniska na sklizených polích jsou sice ještě pokryta „babími léty“, ale neodvratný konec teplejších dnů se blíží a naznačuje jej mimo jiné i odlet divokých husí.
Pozoruhodně živo zůstává ale v remízcích, křovinách, jsou v tomto období hojnosti obtíženy velkým množstvím dozrávajících plodů – šípků, hložinek, bezinek, pro ptáky vítaných lahůdek, kterými se tito opeřenci sytí v přípravě na blížící se zimu.
Lesy se pozvolna ukládají do ticha, stále více a více mezi větvemi stromů prosvěcují k zemi ve sluncem zalitých dnech kužely světla, kterýžto jev poskytuje fotografům řadu námětů na umělecké ztvárnění přírody.
Nad pozemky s mladým osením krouží hejna krákajících havranů a poslední tažní ptáci odlétají v početných hejnech do teplejších krajin.
Pole jsou již v drtivé míře sklizena, někde si již pospíšili i s orbou, a tím dostala krajina svůj typický podzimní, uklidňující ráz, s ním i krásy, které v jiných ročních obdobích nejsou k zastižení!
Takže snad říkám pravdu, že v těchto dnech, pokud se ovšem vydaří počasí, je téměř hříchem zůstávat doma!
Sbohem, babí léto!
Je to jenom několik dnů, kdy jsme se doslova „koupali“ v přílivu nečekaně teplých slunečních paprsků.
Slunce pálilo téměř jako v plném létě, příroda zmateně nevěděla, co si má myslet, dokonce ojediněle začínaly kvést některé stromy, které se asi mylně domnívaly, že už začíná jaro.
Vegetaci se tak nějak nechtělo uložit k pozvolnému spánku, lesy byly na tuto roční dobu nečekaně plné zeleně, i když přece se jen v jejich tváři poznenáhlu objevovala tradiční červeň a žluť.
Lidé chodili v tričku s krátkými rukávy, mnozí z nich ještě v kraťasech a nebylo ani výjimkou, že někteří, ani bych je moc nenazýval otužilci, se odvážili dokonce vykoupat v přírodních nádržích.
A to, prosím, začátkem října!!!
Zamilované páry se za ruce vodily  po parcích, mezi nimi obratně kličkovali na kolečkových bruslích děti, ale i dospělí.
Bezoblačná obloha po rozpuštění chladivé ranní mlhy, na nebi v odpoledních hodinách nanejvýš několik sympatických, zvolna proplouvajících drobných mráčků.
Pastelově tmavě modré zabarvení Bílých Karpat, z jejichž vyšších poloh jsme mohli pozorovat Beskydy, „Pálavu“ a snad i polovinu pohoří západního Slovenska, no, mohli jsme si přát něco více za uvedených klimatických podmínek?
A ty západy slunce, Bože můj, jednou do ruda, jindy zase do žlutava, těžko popsatelná úžasná hra barev při pozvolném sklánění se slunečního kotouče za obzor.
Je snad vůbec někdo, kdo by mohl odolat těmto nevšedním zážitkům?!
Když tak vidíme tuto nádheru, kterou hýřila v tuto dobu příroda, vybaví se nám možná básně J. V. Sládka, J. Vrchlického nebo J. Seiferta.
Původně se „babím létem“ rozumělo období s volně poletujícími pavučinovými vlákny, po kterých se pavouci na sklonku léta přemisťovali při hledání svých úkrytů, s čímž by asi dnešní zoologové plně nesouhlasili.
V Americe mají pro podobně probíhající stav počasí název „indiánské léto.“                                                                                                                      V přeneseném slova smyslu je pak „babí léto“ začátkem stáří, pro podobnost barvy pavučin se šedivými vlasy „dříve narozených“.
Ale vraťme se k popisu přírody, prostě pohoda, kterou by na přelomu září a října čekal málokdo!
Téměř cize pak působí v těchto souvislostech strohé konstatování meteorologů, že jde u „babího léta“ o setrvalejší působení oblasti vysokého tlaku, tedy anticyklony, na našem území.
Romanticky založený člověk by nejraději  tuto definici synoptické situace vynechal, tak nějak „kazí“ citový dojem toho, co jsme v uplynulých dnech prožili.
Snad nás také napadá, že si příroda chtěla vynahradit uvedenou krásou nevlídné počasí letošního léta.
Možné to je, příroda je nevyzpytatelná ve svém konání, ráda si pohrává s předpověďmi meteorologů a nedbá vždy názorů odborníků.
Ale vše musí jednou zákonitě skončit. Romantická procházka teplým v večerem v minulém týdnu a…. páteční probuzení do deště, prudké ochlazení, zachmuřená obloha a prohledávání šatníku s úmyslem, co vzít na sebe., aby člověk neprochladl.
Takový teplotní zlom málokdo čekal, ale co naděláme.
Babí léto jak přišlo, tak zase odchází, zdáli nám už jen mává… Přicházejí dny povětšině pošmourné, často s deštěm, na Javořině se dokonce může dočasně objevit i poprašek sněhu.
Ach ten zákonitý roční chod počasí…, byť letošním, nezvykle dlouhým „babím létem“ příjemně narušený.
Všimli jste si? Hodně padají žaludy, dlouho drží listí na stromech, pranostiky při daných úkazech naznačují, že prý přichází tuhá zima.
Kdož ví, nechme se překvapit, možná si příroda znovu s námi pohraje!
A tak jen zbývá sladce vzpomínat na uplynulé rozzářené dny a týdny a doufat, že se „babí léto“ zase jednou vrátí.
A ono se vrátí, určitě se vrátí, jen si budeme muset, bohužel, přibližně ten rok počkat!
O plodech podzimu
V těchto týdnech se příroda ukládá do svého zádumčivého, očekávaného spánku, aby si odpočinula od ruchu životem kypícího vegetačního období.
A kdo jiný nežli senioři dokáží ocenit proměny jejího šatníku s brožemi, mezi které náleží i plody, které nám příroda v tuto dobu v oko předkládá.
A tak jsem na základě pozvání přišel v první listopadový den mezi brodské seniory, abych se s nimi podělil o podzimní romanci krajiny.
Pěstované ovoce je už z větší části z našich sadů a zahrad sklizeno, ne všude se tak ale stalo, a tak nezřídka je ještě vidět „zapomenuté“ plody, smutně visící na větvích stromů a žalující na nezájem svých pěstitelů.
Budou postupně zasychat a časem i opadávat.
Snad z nich bude mít radost alespoň ptactvo, které si tímto  přilepší  potravu před blížící se nemilosrdnou zimou.
V průběhu besedy jsem se pokusil v několika desítkách minut přítomné seniory seznámit s plody dřevin, které nejsou až tak příliš známé širší veřejnosti.
Už proto jsem se nechtěl příliš zdržovat promluvou o šípcích, které jsou, každý jistě ví, neocenitelným zdrojem vitaminu C a beta karotenu, předstupně to vitaminu A.
Šípky se mají po utržení a rozdrcení přes noc nechat vyloužit, roztok zahřát pouze do vlažna a následně se má přecedit kvůli odstranění chloupků. Pak teprve je možné takový čaj nazývat vitaminovou bombou.
Začal jsem tedy raději svůj proslov pojednáním o jeřabinách, které se svým využitím v naší kuchyni poněkud opomíjejí.
Jeřábů, coby běžných dřevin, je celá řada druhů, nejoblíbenější pro zpracování je jeřáb Moravský – sladkoplodý, jehož plody nacházejí uplatnění hlavně při tvorbě džemů a marmelád.
„No jo, ale jak rozpoznat jedlé jeřabiny od nejedlých? naznačil jsem obecenstvu možný problém.
„Stačí si povšimnout třeba lístků jejich složených listů, u jedlého jeřábu jsou zoubkovité jenom v jejich horní polovině, u ostatních druhů po celém obvodu! Komu tento rozpoznávací znak nestačí, ať se zakousne přímo do dozrávajících malviček jeřábu, a hned podle chuti sezná, jak se věci mají,“ poznamenal jsem s nepřehlédnutelným úsměvem.
Vzápětí se ukázalo, že ne všem účastníkům besedy jsou známé další druhy jeřábů, například jeřáb muk, anebo méně častý druh s neobyčejně ceněným dřevem, tedy jeřáb břek.
Jeřáb oskeruše, chcete-li oskoruše, vyžadoval ode mě pak zasvěcenějšího, podrobnějšího výkladu.
Už jeho fotografie s pestře zbarvenými malvičkami na větvích všechny přítomné zjevně zaujala.
Plody tohoto, snad mně bude odpuštěno, když použiji název „slováckého“ jeřábu, nejsou nikterak velké, mají v průměru jenom kolem 3 cm a jsou kulovitého nebo vejčitého tvaru.
Nebylo pak možné se v následujících okamžicích v těchto souvislostech nezmínit i o pálence z oškeruší dělané.
„Je to doslova božský nápoj, a to i v dnešní, částečně prohibiční době,“ pravil jsem hrdě.
„Ano, ano, na Maršově je k vidění ten statný strom, v prostoru známého sesuvu, víme o tom místě,“ ozvalo se odkudsi zezadu.
Naznačil jsem pro jistotu, že vzrostlé oskeruše jsou svým zřídkavým výskytem předmětem nemalého zájmu zájemců právě u nás, tedy na jihovýchodní Moravě, a památné stromy tedy vyžadují patřičnou ochranu!
Ale to už jsem musel v přednášce přikročit k dalším, podle mě docela zajímavým dendrologickým exemplářům.
„Obrovským zdrojem vitaminů jsou kromě šípků oranžové bobule rakytníku, mají rovněž velké množství vitaminu C a betakarotenu,“ pokračoval jsem v poučování a předal okolí větvičku rakytníku ze své zahrady.
Vzápětí jsem si ale postěžoval, že se jeho plody obtížně pro všudypřítomné trny sbírají.
„Dejte je do mrazničky, a pak půjdou z větviček lehce setřepat!“ uslyšel jsem radu z pléna.
No vida, co se člověk na přednášce nedozví!
U ostatních předkládaných dřevin, ať už slovem nebo obrazem, jsem už nebyl s jejich možným využitím tak optimistický, ale považoval jsem za důležité naslouchající seniory ještě před obědem s nimi přece jenom trochu seznámit.
Započala tedy řeč o poněkud známějších plodech našich lesů a hájů.
Uvedl jsem, že i nažky žaludů a bukvic se dají pojídat, ale až po předcházejícím jejich pečlivém a několikanásobném vyluhování, což se kdysi ve válečných dobách pravděpodobně i dělo.
U dalších plodů jsem už dokonce svým výkladem naznačoval nutnost opatrnosti při jejich sběru.
Byť nás upoutají nejednou svým vzhledem, jedlé už nejsou, ba dokonce mohou být  i trávící soustavě nebezpečné.
„Jé, to jsou ty praskavé kuličky, co jsme je v mládí stiskávali,“ zaznělo přede mnou, když jsem vzal do rukou další ukázku plodů jedné z křovin.
„Ano, jsou pěkné ty bílé křehké bobulky, co držím, ale pozor, na jídlo nejsou, způsobily by přinejmenším trávící potíže.“
Obrázek brslenu evropského, promítaného dataprojektorem, nikdo nepoznal, i když jsem vzhled jeho narůžovělých plodů přirovnával k tvářnosti kněžských čepiček.
I zde jsem musel upozornit na jejich nemalou jedovatost.
Ptačí zob naproti tomu identifikován diváky po chvíli váhání byl, neboť jsou často z něho vytvářeny před našimi domy živé ploty, jeho plody jsou však lidskému  jazyku rovněž zapovězeny.
Nic na tom nemění skutečnost, že ptáci je bez problémů sezobávají.
Rovněž nažek jasanu a zejména rozmanitých druhů javorů, které jsem promítal, je všude v přírodě momentálně na zemi i stromech jak naseto, nikoho však neláká jejich konzumace, i když našemu trávicímu traktu nebezpečné nejsou.
Spíše obtěžují tím, že jejich dvounažky, známé to „vrtulky“ zalétávají do zahrad, kde na jaře klíčí, a pak se obtížně  z těchto míst odstraňují.
A poté jsem, trochu snad i teatrálně, uchopil do ruky větvičku tisu červeného s jasně červenými míšky.
„Co mám k těmto červeným plodům říct,“  otázal jsem se hlasitě spíše sám sebe.
„Ty lidskému organismu neublíží, ale to je taky jediné, co bych možná vzal do úst, jinak je tento strom ve všech svých částech smrtelně jedovatý a neradno si s ním cokoliv začínat!“
Podle pověr prý nesmí člověk pod tisem usnout, jinak se dostane pod vliv zlých sil. To bych opravdu nerad, je jich v našem okolí až tak dost.
Marná byla moje následná snaha nechat kolovat větvičku tisu mezi přítomnými, asi jsem posluchače svými dramatickými slovy příliš vystrašil
„Proč na některých jedincích tyto míšky jsou a na jiných ne?“ optal jsem svých posluchačů  přede mnou, tušících s předstihem otázku.
Rozhostilo se ticho!
„No nebojte se, nejsme přece ve škole!“ snažil jsem se vyvolat diskuzi.
„Odpověď je, vážení, docela prostá,“  nenechal jsem dlouho čekat sluchová ústrojí naproti sedících.
„Jde o dvoudomé rostliny, prostě jeden jedinec je on, druhý je zase ona. Je to jako u člověka, nic divného, tak co… Samčí partner by měl být ale kvůli opylení a následnému oplození někde poblíž. Obdobně zase jako u lidí, nebo snad néé?“
Pak jsme se začali pro změnu bavit o kdouloních. Tyto druhy ovoce málokdo zná, ačkoliv nejsou zase až tak svým výskytem vzácné.
Jejich plody, tedy kdoule, ale za syrova by mohly způsobit potíže, a tak je raději tepelně upravujme!
Kdosi v povzdálí místnosti zašveholil. „A nádherně voní!“
Pokýval jsem souhlasně hlavou…
Čas ale pokročil a já měl pocit, že bych měl závěr přednášky věnovat něčemu už pomalu předvánočnímu.
Nabízelo se mně  slovní i obrazové porovnání mezi „koňskými“ kaštany a kaštanovníky
První z nich jsou vyhledávanými objekty na hraní zejména mezi dětmi, nejednou jsem musel školku procházející kolem mě navigovat k jejich nejbližšímu nalezišti.
Je však třeba vědět, že k jídlu se plody těchto stromů,  jinak vzhledově nesporně zajímavé, rovněž nehodí.
„Zato méně nám známý kaštanovník, to je, panečku, o něčem jiném,“ ukazoval jsem kurzorem myši na obrázek již rozevřeného ostnitého obalu plodů. Tepelně upravené nažky tohoto kaštanovníku jsou více jak žádané na našem stole.
„Ty opečené, to je opravdu pochutnáníčko!“ podotkl jsem a jazykem olízl svůj horní ret.
………………………..
Svět seniorů je světem, ve kterém se člověk zamýšlí nejenom nad dobou svého mládí, ale také již pomalu začíná bilancovat průběh celého svého života.
A příroda si na podzim počíná podobně, věřte mně!
Za teplem do hor
Inverze – není to tak dávno, kdy lidé toto slovo prakticky neznali                                                         V současné době snad ale není člověka, který by se při zaznění tohoto výrazu nezasmušil.                                                              Stačí se ráno podívat z okna a o špatnou náladu úvodem dne je postaráno.
Olověnou šedí pokrytá obloha, vzdálenější objekty ztrácející se v mlze, zakaboněné obličeje kolemjdoucích.
O co vlastně jde? S rostoucí nadmořskou výškou klesá teplota vzduchu, v případě teplotní inverze je tomu však přesně naopak.
Kotliny a vůbec snížená území jsou zaplavena chladným, těžším vzduchem a nad ním se hromadí teplejší vzduchová hmota.
No a co na tom je tak nepříjemného?
Na rozhraní chladného a teplého vzduchu se vytváří nízká oblačnost, která k nám v tomto podzimním období nepropouští tak žádoucí sluneční paprsky.
A co je horší, tato „mlžná“  vrstva zadržuje při zemi prachové částice a četné toxické látky, pocházející z průmyslové činnosti, dopravy  a domácích topenišť.                                                                                          Tyto emise se v přízemních vrstvách ovzduší hromadí ve zvýšené míře a znepříjemňují život nám všem.
Naopak na horách, třeba v Krkonoších nebo Jeseníkách, bývá nad touto inverzní oblačností slunečno a poměrně teplo.
A ty rozhledy na moře oblaků pod námi, které se vlní, zvedají a opět noří do lesů jsou „nebesky“ krásné. Vyčnívají z nich jen nejvyšší vrcholy hor jako ostrovy v bílé peřině mračen zalité jiskřivými slunečními paprsky.
No prostě pohled pro „bohy!“
Ale dostat se svou „maličkostí“ nad inverzní vrstvu není zase až tak jednoduché, neboť tato bývá často až ve výškách nad 1000 m.
A ti, co zůstávají dole, třeba Ostraváci, ti trpí téměř nedýchatelným vzduchem anebo řeší vzniklou smogovou situaci tím, že sedají do aut a míří za sluncem na blízké Pustevny v Beskydách.                                                                                                                              V letošním podzimu se  bohužel tato svízelná klimatická situace začala objevovat i v našem kraji, a to na Zlínsku a Uherskohradišťsku. Zatím došlo ze strany hygieniků pouze k upozorněním a doporučením pro starší obyvatele a nemocné, aby omezili svůj pobyt ve venkovním prostředí.                                                                                                                              U nás na Slovácku jsou žel blízká pohoří poměrně nízká, takže spatřit inverzní oblačnost pod sebou je poměrně vzácný úkaz, viditelný z vrcholu Velké Javořiny anebo Velkého Lopeníku. Ale už jenom pozorování „kosmodromu“ televizní věže na Velké Javořině, respektive její špičky, jak vyčnívá z oblačnosti, je nepopiratelně pro každého zajímavým zážitkem.
Ale zpátky do nižších poloh!                                                                                                         Člověku je líto zejména malých dětí, které musí v našich městech, ale i na venkově vdechovat v těchto týdnech někdy hodně znečistěný vzduch. Existuje tedy vůbec nějaké řešení daného problému?                                                                                                                                                 Ano, i když inverzím nezabráníme, byly, jsou a budou i nadále a navíc jejich výskytu nahrává i kotlinový ráz naší krajiny. Co tedy můžeme udělat my sami, aby se nám lépe dýchalo? Je nutno alespoň co nejvíce omezovat produkci škodlivin z průmyslových zdrojů do ovzduší využitím moderních filtračních zařízení.                                                                                                        Dalšímu hromadění nežádoucích látek můžeme pak zabránit modernizací vozového parku a vůbec zvážením potřebnosti automobilové přepravy v době krizových synoptických situací. Významnou roli v tomto ohledu má i omezování využívání nevhodných paliv v domácích topeništích, konkrétně pak umělých hmot, různých odpadů i nekvalitního uhlí.
Tady sehrává důležitou roli osvěta mezi obyvatelstvem, při které by si lidé měli uvědomit, že naše plíce jsou těmi „filtry“,  které vstřebávají  ke své škodě nežádoucí emise.
Ti, co bydlí v blízkosti hor, by pak neměli dlouho váhat s vyjížděním do vyšších poloh za sluncem a relativně čistým vzduchem.
No, takže „modleme se“, aby nás nevlídná inverze co nevidět opustila a aby zase bylo na obloze něco pěkného k vidění, mám na mysli ten krásný, zářivý, životadárný kotouč!
Duj, větře, duj!
Já vůbec nechápu, jak mohou někteří z nás pomlouvat vítr. Mám ho docela rád.
Vždyť je to přírodní živel, který sice má nějaká ta negativa, ale zase v jiných případech je docela příjemným kamarádem.
Asi je to dáno tím, že vítr má dvanáctero šarží.
Ty nejvyšší, co pustoší lesy, strhávají střechy z domů, tak ty, stejně jako ostatní lidé, nemusím.
Větrné víry čas od času způsobují ohromné škody na lesních porostech, narušují veřejnou i osobní dopravu, a v podobě tornád, tajfunů či uragánů pak pustoší obrovské oblasti naší planety.
Ale to jsou větrná proudění nejvyšších stupnicových hodnot. Taková v našich zemích naštěstí nemáme.
Ale přece jenom i naše vichřice je lepší pozorovat za okny, anebo o nich raději uslyšet  v rozhlase.
V zimních měsících, když vítr doprovází klesající sněhové vločky, má  nesporně taktéž  svůj půvab.
Nesmí jít ovšem o jeho závan příliš silný, ten by nám všem mohl už opravdu notně zkomplikovat život.
O ten silnější a pravidelnější mají zájem vrtule větrných elektráren na hřebenech našich hor, ale nevím, nevím, jestli tady není zneužito jeho vlastností.
Vysoké stožáry těchto energetických zařízení přece jenom nepůsobí v daných oblastech nejpřirozeněji…
Problémy rovněž nastávají, když v zimním období přichází na návštěvu proudění od severovýchodu, to asi rychle sáhneme po teplejším oblečení, nebo raději vůbec nevystrčíme z domovů nos.
Máme ale naproti tomu větřík, který v letních vedrech dokáže zmírňovat vysoké teploty, umí něžně ovívat naše tváře a zahánět nepříjemný hmyz.
Dokáže z kotlin vyhnat zdraví poškozující dusivou inverzi, takže na změnu synoptické situace čekají na Ostravsku jako na spasení.
Vítr odvívá od nás v dál různé pachy a naopak přináší do naší blízkosti vůni třeba borového lesa.
Je krásné rovněž pozorovat, jak vítr rozvlňuje lány zlatavě zbarvených dozrávajících obilovin, ale i po jejich sklizni, když už fouká ze strnišť, nemusí být nepříjemný.
Stejně tak je hezké sledovat, jak vytváří stříbřité vlnky na hladině vodních nádrží, kde nejednou umí i maličko zpěnit vodní hladinu, no co vám budu povídat.
A to nemluvím u pocitech básníků, kteří nám ve svých dílech verši naznačují, jak vítr umí s okolní krajinou hovořit.
Vstupuje do korun stromů, vánkem rozechvívá jejich listí, takže když se citlivá duše zaposlouchá, uslyší i zpěvohru lesa.
Anebo slyšeli jste někdy větrem šeptat telegrafní dráty?
Jsou strunami, na které mistrný hudebník, vítr, hraje.
Dětem zase dělá na podzim radost tím, že vynáší jejich draky do oblačných výšin, se kterými si hraje hru na schovávanou.
No takže uznáte, že větřík nepříliš vysokých hodností je  u našich domovů spíše vítán.
To, že občas rozevlaje ženám pečlivě utvářený účes, anebo pánům strhne klobouk z hlavy, to už je jenom takové jeho laškování, které bychom měli brát s úsměvem.
Milostné mlžné výčitky
„Vím, chtěl jsi, človíčku, nyní na podzim raději chodit na rande se sluneční září, možná tě upoutala i loňská první tvoje láska, jinovatka, ale copak já pro tebe už nic neznamenám?                                                                                                                I já, mlha, mám přece svůj půvab a jsem svým způsobem krásná a přitažlivá.                                                              Proč ke mně nic necítíš, co jsem ti provedla, proč mě stále zavrhuješ?                                                                                                                                             Jistě, vím, oprávněně miluješ tu oslnivou sluneční zář, její teplé paprsky, její jas, ta po tobě vždy házela svým zářivým okem, ale i ona se ti jednou omrzí, třeba v horkém a dusném létě. Dáš mně jednou za pravdu, však poznáš!                                                                                                                                             U mě nesmíš dát na první pohled, na všechny ty zlé řeči, které se o mně mezi lidmi vedou!                                                          Zkus se alespoň občas vcítit do mých pocitů, a pak teprve poznáš moji duši, duši tajemnou, plnou záhad a tajemství!
Přece i já jsem krasavicí, i když navždy zahalenou do svého chladivého závoje, ty to ale nechceš pochopit!
Jsem přece tou, která tě chce a bude vždy provázet, ať už se ti to bude líbit, nebo ne!                                     A teď na rovinu, co ti na mně vlastně vadí?                                                                                                                    Jsem přece věrnou průvodkyní podzimu, ano, toho mlhavého podzimu, plného chmur a smutných úvah.
A ty mně to, ten nečas, kladeš pořád za vinu, ty se ke mně nechceš znát, děláš jako kdybych byla pro tebe někým cizím!
Často přece provázím tvoje kroky, kdy tiše kráčím vedle tebe, copak mě nevnímáš?
Ráda do svého mlžného závoje ukrývám tvůj pohled, kdy se mým přičiněním obzorem ztrácí věnce hor, ale ony nemizí, to se mýlíš, ony se jenom převlékají do zimního, bělavého šatu, aby se po mém rozplynutí tobě ukázaly v plné své kráse.
Máš přece rád tajemství, nebo snad ne?                                                                                                                       A když ne se mnou, tak s kým se můžeš nořit do tajemství stromů blízkého lesa?                                                            Mou zásluhou jejich kmeny ustoupí tvému zraku do pozadí, zahalí se na chvíli do mého šatu, aby znovu se z lesa vynořovaly jako víly, které svými větvemi k tobě vztahují své ruce.                                                            Hovoří k tobě svými korunami, ale ty je neslyšíš, ty je nechceš slyšet, a to mě velice rmoutí.                                                                                                      Mně vytýkáš chlad, ale sám jsi netečný, sám nedokážeš vnímat přírodu kolem sebe, vidíš jenom to pěkné, neumíš spatřovat krásu tam, kde ji spatřují jiní tvorové.                                                                                                                          Ne já, ty jsi chladný ve svých citech, ty se stydíš za své pocity.
Ráda bych i nadále kráčela s tebou podél řek, provázeli bychom spolu její toky, rozmlouvali
s nimi, bez touhy se od nich odloučit.
Vcházeli bychom spolu do osiřelých  polí, překrytých čerstvou ornicí, a ruku v ruce překračovali každou osamělou hroudu, každé uschlé stéblo.
Chci se s tebou procházet ulicemi a svým chladivým oděvem se přimykat k tvým přátelům.
Vím, rozmlouvají mně přátelství s tebou. Já však nevím proč. Co nedobrého jsem ti udělala?
Můžeme jít přece ve třech, třeba s kamarádkou samotou.                                                                             I ona je svým založením zvláštní, ale i ona umí hovořit, umí oslovovat zadumané mnohé.
Věz, neubližuji lidem, jsem jen jednou z přírodních sil, všichni přece patříme  k rozmanité přírodě.
Jsem zasněná, budím v lidské mysli spoustu představ, ale já umím zklidnit jejich myšlenky, tam kde je duše rozrušena neklidem.
Že přivolávám deprese? Ne, ne, deprese si lidé vnucují sami svým jednáním, svými zklamanými nadějemi.
Já nejsem zlá, jsem jen lidmi nepochopená.
Ale pokud mě opravdu nechceš, buď bez obav, dříve nebo později se rozplynu, ale
až se ztratím z tvých očí, možná si na mě jednou s nostalgií vzpomeneš…!“
Dušičkový čas…
Přišel, nebo zvolna přichází! Kdo ale? No přece dušičkový čas, plný melancholie, tedy stavu,  kdy člověk jde, jak se často uvádí, do sebe, zmítán ve své duši myšlenkami na čas uplynulý. Dny jsou již podstatně kratší, stmívá se s blížícími se večerními zprávami.
A to překvapivě rychle, jako kdyby tma nechtěla zbytečně čekat na převzetí své, v průběhu roku neodkladné vlády.
Naopak ráno k plně světelnému dni rozhodně nespěchá, jakoby váhalo, proč také se otevírat do mlhavých, počasím většinou nepřívětivých dnů…
I ruch v nedávno ještě kouzelné přírodě pozvolna utichá. Listy stromů jsou sice ještě místy krásně zabarveny žlutí a červení, ale už to není, jako tomu bylo před pár dny.
Na naši náladu depresivně působící hněď, která se stále nemilosrdněji proplétá nyní již prořidlými korunami stromů.                                                                                                                            Mnohé z nich se už totiž zbavily svého sezónního zeleného šatu, stejně tak jako druhově rozmanité, někdy i trnité keře na vyvýšených mezích s odumřelou bylinnou vegetací.                                                                                                                                                A právě na těchto nízkých dřevinách je možné spatřit osamoceně nebo i v celých trsech plody šípků, hložinek či ptačího zobu, o které má přirozený zájem drobné ptactvo neskrývanou touhou se předzásobit na neúprosně se blížící nevlídnou zimu. Taktéž v lesích a parcích zvěř usilovně vyhledává na zemi ležící žaludy a bukvice, případně i jiné pamlsky podzimu, neboť nebude už dlouho trvat a tyto zdroje potravy překryje bělostná sněhová pokrývka.                                                                                                                                        Nejednou se i my, lidé, probouzíme do mlhavého dne, svým rázem počasí nic dobrého nevěstícího, který nám třeba jen obrazně a vzdáleně připomene atmosféru ostrovních rašelinišť s prohánějícím se baskervillským psem!
A tak možná první, co po opuštění lůžka učiníme, je to, že sáhneme rukou po žebrech radiátorů, zkoumajíce jejich teplotu, abychom následně přistoupili k regulátoru teploty a zařídili vše potřebné.                                                                                                                      Teploměr vně okna je rovněž ráno velmi často očima vyhledávaným objektem. Po zrakovém odečtu čárek na jeho stupnici se pak místností nejednou nesou naše překvapená slova: „Pane Bože, tam je dnes zima! Podívej se, na sklech aut je dokonce námraza!“
Ale do škol, do práce, nebo na nákup se přece musí!
To už ale pravděpodobně nestačí navléct si na sebe mikinu, a tak vybíráme ze šatníku vše možné, co nás zahřeje, tedy teplé kabáty, případně i prošívané bundy.
I šály a vlněné čepice, přes léto pečlivě uložené a dočasně zapomenuté, už nedočkavě čekají na naše pozvání k ochraně těla před chladem, pokud samozřejmě plánujeme opustit svůj domov.                                                                                                                                                    A co krajina jako celek? Podle očekávání se nejenom lesy, ale i po sklizni upravená pole ukládají k dlouhodobému odpočinku.
Při procházce kolem polností nás obrazem vítají čerstvá oraniště, případně ještě strniště s hejny nad nimi kroužících nepříjemně krákorajících vran.
Obloha bývá nezřídka zatažena nízkou oblačností, která je občas doprovázena i dotěrným, vtíravým mrholením.
Ve vyšších polohách se už mohou dokonce snášet k zemi i první sněhové vločky, které si určitě kladou při svém tanečku otázku: „Můžeme tě, země, už navštívit, anebo máme přece jenom pár dnů ještě posečkat?“
My, živoucí tvorové, si naopak přejeme, aby se v průběhu dne přece jenom šedavý pokryv oblohy alespoň na chvíli rozpustil a vysvitlo na pár okamžiků sluníčko, byť jeho paprsky už zajisté nebudou tak hřejivé, jak tomu bylo ještě před několika týdny.
O co častěji se ale prohání v ulicích chladný větřík, přemisťující tlející listí z místa na místo, o to více mají lidé k sobě blíž. Scházejí se v kavárnách i jiných společenských místnostech při šálku horkého cappuccina nebo čaje, aby si popovídali a svěřili se navzájem se svými radostmi i starostmi.                                                                                                                                               Na stránkách tisku také zřetelně přibývá nabídek kulturních představení, výstav a různých zábav. Nejednou se po čase scházejí i ti, co dlouhá léta spolu studovali a kteří se pak se rozešli do široširého světa, aby si v tomto zklidněném období znovu podali ruce a společně zavzpomínali na tehdejší, jistě krásná a nezapomenutelná léta.
Na tržištích se v těchto dnech rovněž vyrojily davy prodejců se širokou nabídkou věnců a kytic, spojenou s blížícím se svátkem zesnulých.
Lidé chodí kolem těchto rozložených symbolů smutku a vzpomínek, z jehličí, šišek i zimostrázu šikovnou rukou vytvářených, a zvažují, kterými by co nejvíce uctili památku na jim blízké, kteří odešli do míst, odkud není návratu.
Na hřbitovech tak šerem přibývá i svitu hořících svíček, které z večera již z dálky pohledem navozují v našich duších pocity úcty a pokory.
Ale i procházka večerními ulicemi měst a vísek má hodně do sebe svým nesporným půvabem.
Stíny lamp vykreslují na chodnících i silnicích originální kresby, osvětlení budov a zejména chrámů má pro náš zrak někdy až mystický charakter.                                                                                                              Když ke všem těmto dojmům člověk v pozdějších nočních hodinách připočte zvuky kroků osamělých chodců, pak je obraz této zadumané, ale svým způsobem krásné roční doby dokonán.
Tak jaká bude vlastně zima?
Kdo z nás by nepřemýšlel o blížící se zimě.
A já nejsem výjimkou.
Dokončujeme úklid v našich zahradách, hrabeme listí, přikrýváme růže, obměňujeme naše šatníky teplým oblečením a snad už i přemýšlíme o posypových materiálech a nářadí na úklid sněhu.
Ale bude vlastně nastupující zima „stát“ za to?  Vždyť ta poslední zimní období nebyla svými zápornými teplotami až tak  krutá.
Meteorologové jsou ve svých předpovědích tradičně skoupí.
Dobře vědí, že předpovídat počasí na delší období je velmi ošemetné i při využívání moderních prognostických metod.
A tak nezbývá než  se opřít o zkušenosti našich předků, snad nejlépe vyjádřených mnoha lidovými pranostikami.
No, ale tady vyvstává problém.
Mnohé pranostiky si doslova navzájem protiřečí!
Jedna z pranostik například tvrdí, že zůstává-li listí na sv. Martina dlouho na stromech, tak má přijít dlouhá a krutá zima.
Což o to, listí je na stromech, alespoň na některých ještě poměrně hodně, takže bych si měl pořídit teplejší kabát?
Jiná, známější pranostika, souhlasně předpovídá, že přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí, tak tedy by se měla očekávat patrně veliká chladna.
No, ale on zdaleka nepřijel, něco ho asi zdrželo, tak nevím, zima bude přece jenom mírnější, jestli tu pranostiku dobře chápu.
A co si myslet o pranostice, která tvrdí, že když se husa na ledě na sv. Martina houpá, po vánočních svátcích se ve vodě koupá?
Na ledě se, pokud jsem se dobře díval, nic takového nehoupalo, takže asi by neměly být Vánoce bílé! To by ale byla jistě velká škoda.
Sníh k Vánocům prostě patří, tak jak hvězdy k noční jasné obloze….
Nebo z jiného „soudku“ pranostik
Prý při jižních větrech lze rovněž usuzovat na mírnou zimu.
Celé uplynulé týdny krásného babího léta vál sice vítr jižní směrů, ale jako na „potvoru“ se na Martina změnil na severní, takže z toho usuzuji, že zima bude mrazivá.
Člověk prostě neví, komu věřit, pranostikám tedy ne, meteorologům rovněž ne, tak komu, proboha?
Asi bude nejlepší usuzovat na počasí v příštích měsících, berte to ale ironicky, podle husí pečínky, ano, vidíte dobře, podle husí pečínky.
Na svatého Martina nejlepší je husina, hovoří totiž přísloví.
Na vysvětlenou je nutno v této souvislosti podotknout, že při martinském obědě dostával kdysi nejmladší pomocník hospodáře husí křídlo, starší pomocník stehno a hospodář si ponechal kobylku, tedy maso na hrudní části kosti.
Pak prý platilo: je-li kobylka hnědá, bude málo sněhu a holomrazy, je-li bílá, bude sněhu hodně…
Ale už tehdy dávno jakýsi tvůrce kalendáře okomentoval výše uvedené doporučení následovně: Pozorování martinské husy jest jedno ničemné aneb raději pověrečné.
Asi bude třeba upřesňovat výhled na počasí letošní zimy podle blížících se kateřinských pranostik a posuzovat tyto obdobně opatrně jako „martinské“.
Berme lidové pranostiky spíše jako projev krásné lidové tvořivosti.
Jedno je ale jisté, zima bude pestrá ve svých povětrnostních projevech, takže i ti, co mají opačné názory na charakter letošní zimy, budou mít pravdu.
„Že bych ji měl i já?“
První sníh
Tak se do klidu ukládající naše krajina přece jenom dočkala.                                                                  „Čeho prosím?“                                                                                                                                                   No přece prvních sněhových vloček! Z večera se začaly snášet z tmavé oblohy, možná tak trochu nesměle a zvědavě, jestli je matička Země vůbec přijme.                                                                                        Popravdě řečeno i ona zprvu nevěděla, jak má na ty roztančené ledové krásky reagovat.                                                                                                                              První z nich i nemilosrdně rozpouštěla, jako kdyby je trošinku od příchodu i odrazovala:                                                            „Ještě chvilku počkejte, dámy, jsem maličko z minulých týdnů uhřátá, nemohu vás ihned přijmout do své náruče, snad za pár minut!“
A skutečně, za několik okamžiků byla ruka v rukávě.
Sněhové vločky si začaly po předcházejícím tanečku na zemi hovět, přibývalo jich více a více, až nakonec na ní vytvořily sněhobílý poprašek.
„Jé, mami, podívej, venku je sníh! Kde jsou sáňky?“
asi ráno znělo v nejedné domácnosti.
„Ale to ještě na sáňkování není,“ tlumí maminka dětské nadšení.
Ano, mezi ty první rozradostněné tedy přirozeně patří děti, které se nemohou dočkat stavění sněhuláků, koulování, jízdy na saních, anebo jen tak chytání snášejících se vloček do svých dlaní.                                                                                                                                                   Ale budou mít opravdu všichni z nás z nastávající bělostné pokrývky radost?
Člověk by rád slyšel jednoznačnou odpověď, ale ono tak v životě není. Pravda nebývá ani černá, ani bílá, možná dokonce ani černobílá.
Někomu ty sněhové vločky přinášejí radost, jinému zase nemalou starost.
Možná vítá sněhový poprašek vegetace.
Paradoxně ji chrání hutnější sněhová pokrývka před velkými mrazy, pokud jí není mnoho, neměla by jí nějak zvlášť ublížit.
Navíc si vegetace musí odpočinout od toho enormního vypětí v době svého růstu, musí v ní zimním odpočinkem proběhnout nezbytné změny, které ji jarem znovu nastartují do nového životního cyklu.
V živočišném světě je to o něčem jiném, sníh ukrývá živočichům zdroje potravy více a více, takže hlad postupně začíná dotírat na leckterého z obyvatelů lesů, luk i vod.
A tak buďme rádi, že mezi námi existují rozumní a hlavně soucitní lidé, kteří na zvěř v našich lesích nezapomínají ani v krutých zimních měsících.
Naše pozornost by měla být v nastávajících týdnech upřena i na ptačí krmítka, na kterých se před našimi zraky odehrává plno dějů, nejenom ornitology zajímající.
Co na tom, že někdy sledovaný rej je velmi živý s evidentními konkurenčními vztahy, takže nezřídka připomíná naši politickou scénu.
A tak už asi nezbývá než nakoupit slunečnicová semínka, zavěsit i lůj, aby naši opeřenci měli větší šanci přečkat zimu.
A co my dospělí, jak my se stavíme k nastávající, snad už jednou konečně „ladovské“ zimní krajině?
Asi je to různé.
Mnozí z nás vytáhnou lyže ze sklepů a půd, upevní nosiče na střechu auta a hurá na hory.               Jiní zase skluznici běžek přemáznou nějakou tou voskovou směsí a už se budou těšit, jak si provětrají plíce rytmickým skluzem na lesních stezkách.
Další vezmou zavděk třeba jenom procházkami v lese, ale i v něm je co pozorovat.                              Třeba jenom sojku, přeletující z místa na místo, anebo veverku snažící se najít oříšky, které si „zapomnětlivka“ kdesi na podzim uložila.
Není ale málo i těch, kteří když ráno po probuzení rozhrnou záclony, vzdechnou:                         „Můj Bože, zase musím jít uklízet chodník.“
No, mělo by to dělat město, ale než čekat na úklidovou četu, člověk raději vezme odhrnovač do ruky sám…
„Nastartuji vůbec auto, vždyť tam mám starý akumulátor?“ v očekávání mrazu broukne si znepokojeně pod nos mnohý pán domu.
„Na to jsi měl myslet dřív!“ kousavě poznamenává manželka ze sousední místnosti.                                          „Doufám, že máš alespoň přezuté pneumatiky?“ pokouší se drahá polovička o dialog.                                       „Ale mám, a už dej, prosím tě, pokoj s těmi poznámkami!“ ozývá se rozmrzelý mužův hlas.
Jak je tedy vidno, sníh přináší radosti a starosti do každé naší rodiny.
Ale obojí patří do našeho života, radosti vítáme, a u starostí nám nezbývá, než je pozměnit do míry snesitelnosti.
Takže nedávejme vinu za ty bílé krystalky obloze, jsou darem přírody, prostě k ní patří!
Předvánoční Uherský Brod
Tak jako v jiných městech, tak i v Uherském Brodě se v těchto dnech rozprostřela sváteční vánoční atmosféra.
Pozvolna utichají shony nákupní horečky, neboť dárky jsou většinou již nakoupeny a na příhodných místech pečlivě ukryty.
Na každém kroku je cítit, že se blíží toužebně očekávaný Štědrý večer.
Vánoční atmosféra na nás nejvíce zapůsobí zejména v pozdních večerních hodinách, kdy se město zklidňuje, ubývá chodců i aut a většina přípravných předvánočních aktivit se přesunuje do tepla našich domovů.
V mnoha domácnostech se dokončuje náročný úklid a leckde je již cítit vůně hospodyňkami připravovaného vánočního pečiva.
Co nevidět se budou stavět vánoční stromky, a co si budeme namlouvat, jejich strojení patří mezi nejoblíbenější předvánoční činnosti, a to nejenom dětskýma rukama.                                                                                                         Zatímco otec rodiny má tradičně na starosti ukotvení smrčku nebo jedličky, vlastní „obohacování“ stromků vánočními ozdobami povětšině zůstává na ženách a dětech.                                                                                                                                        Všechny ty baňky, hvězdičky, zvonečky, figurky a jiné ozdoby je třeba přece na stromečku co nejlépe rozvěsit, a to vůbec není snadný úkol.
S pomocí háčků se na větvičky zavěšují kromě tradičních foukaných ozdob cukrovinky, stříbřité, pozlacené řetízky a nezbytným doplňkem „výstroje“ jsou samozřejmě prskavky a svíčky.                                                                                                                                                         U posledně jmenovaných je škoda, že jejich klasický vzhled je stále více nahrazován světelnou elektronikou, u které sice můžeme obdivovat její barevnost a relativní bezpečnost, ale vůně vosku a pohled na planoucí svíčku je něčím, co je neodmyslitelně spojeno právě s Vánocemi.
Na vrchol stromku se nasazuje ozdobná špice, čímž se završuje naše pracné dílo, a pak už zbývá jenom přemýšlet, jakým způsobem přemístit pod něj dárky tak, aby byly včas dopraveny na vyhrazené místo.
Ženy mají již jistě promyšlenou přípravu štědrovečerního kapra s bramborovým salátem, přičemž ryba asi tráví své poslední chvíle pod dozorem dětí někde v koupelnové vaně.
Děti, případně i dospělí, se v relativním klidu těchto poetických večerů dívají na starší nebo i novější pohádky a možná, že prostorami už zaznívají i melodické koledy.
Mnozí lidé si rovněž v těchto dnech do svých domovů opatrně přinášejí i betlémské světlo, dopravené k nám ze vzdálené „biblické“ krajiny.
Do poslední chvíle se asi všichni budeme těšit na sníh, ten přece k Vánocům taktéž tradičně patří, ale bohužel právě na Vánoce často dochází k oteplení, a tak s bělostným pokryvem krajiny se setkáme zřejmě opět jenom ve vyšších polohách Bílých Karpat.                                                                           Kdyby bylo alespoň sem tam vidět snášející se sněhové vločky, ale marnost nad marnost, Vánoce pravděpodobně zase budou jenom na „blátě“ a o „ladovsky“ laděných svátcích si budeme muset nechat nějakou dobu zase jenom zdát.
Tak si alespoň nenechejme si ujít večerní procházku vyzdobenými předvánočními ulicemi našeho města!
Už jenom Masarykovo náměstí s přilehlými ulicemi je přehlídkou variací barev a světel a stejný pocit jistě budeme mít při zvědavém nahlížení do vánočně vyzdobených výkladních skříní obchodů se všemi těmi nasvícenými stromečky a jinými ozdůbkami.
Četné domy, byty, někdy i předzahrádky našich spoluobčanů již řadu dnů přímo září nejbizarnějšími světelnými obrazy, vytvářenými snad stovkami různě barevných svítících žároveček a řetízků.                                                                                                                             Spolu s běžnými neonovými světly a rozzářeným vánočním stromem na Masarykově náměstí je
kouzelný obraz Vánoc v našem městě doslova vetkáván do naší paměti.
U téhož stromu uprostřed náměstí byly s předstihem postaveny jesličky, poblíž kterých je již připravena ohrádka pro ovečky.
I radniční věž se v těchto dnech po rekonstrukci odívá do nového šatu a tak na ní znovu ve výklenku můžeme spatřit legendární sošku Černého Janka a na samém jejím vrcholu sochu Spravedlnosti.
Pokud pozvedneme oči směrem k obloze jen kousek dál, můžeme se pokochat malebně osvětlenými věžemi brodských chrámů, nad kterými, někde vysoko, se snad budou i jiskřit zimní souhvězdí.
V našem kraji se uchovávají silné náboženské tradice a na půlnoční mši o Štědrém dni se do kostelů jistě chystá přijít velké množství lidí, a to i nevěřících!
Lidé mají v tuto dobu k sobě tak nějak blíže, vycházejí si svými prosbami více vstříc, přibývá úsměvů, tisknou si navzájem ruce a přejí klidné Vánoce a šťastný nový rok. Kéž by nám tato pohoda vydržela i do dalších dnů a měsíců!
Spíše na vesnicích nežli v našem městě se ještě možná v domácnostech udržují prastaré zvyky, uskutečňované zejména na Štědrý den a doprovázené věštěním budoucnosti – krájením jablek, rozlouskáváním ořechů, házením střevíců, pouštěním lodiček a pod.
Přirozeně tyto tradice nemají rozumovou podstatu, ale navozují soudržnost mezi bližními a dotvářejí nenapodobitelnou rodinnou atmosféru.
I v restauracích, v kulturních zařízeních a vůbec tam, kde se setkává větší množství lidí, je na každém kroku cítit jedinečnost těchto dnů a nemusí to být jenom výzdobou těchto míst.                                      Pořádají se početné výstavy betlémů, organizují se klasické i benefiční koncerty.
Vystoupení tanečního souboru „Olšava“ nebo pěveckého sboru „Dvořák“ dokáží každoročně přilákat do hlediště Domu kultury značné množství zájemců.                                                                                                                           Ale domov je domov, a tak se budeme snažit strávit tyto svátky především v kruhu svých nejbližších, i když bychom neměli zapomínat rovněž na ty, kterým v životě štěstí nepřeje, tedy na nemocné, přestárlé, a to návštěvami, eventuálně i pozváním do našich rodin.
A tak prožijme tento krásný předvánoční a vánoční čas v pohodě, vzájemné soudržnosti, lásce a zdraví!
Bílé Vánoce, zimo, prosím!
Kdo by si je nepřál.
Vždyť přece vánoční atmosféra musí být s bílým hávem, který pokrývá ztichlou, odpočívající krajinu.
V jinou roční dobu se snad krajina bez zimního šatu obejde, omlouvám se lyžařům a vůbec všem milovníkům zimních sportů, ale Vánoce musí být přece bílé.
No, ale jak to udělat?
Vánoční pranostiky jsou bohužel nesmlouvavé.
„Na Adama a Evu čekejte oblevu.“
Mnohé našim meteorologům nevychází, ale předpověď o Vánocích beze sněhu až příliš často z jejich úst pravdivá je.
Jako kdyby si zima, která někdy udeří již koncem listopadu, respektive na Mikuláše, řekla. Přišla jsem příliš brzo, omlouvám se, ještě se vrátím za dveře, a teprve po Novém roce vám ukáži svoji sílu.
„My tě, zimo, ale potřebujeme nyní,“ to je ten problém. My chceme mít obsypané stromy alespoň bílým popraškem, chceme se v tyto sváteční dny brouzdat závějemi a ne brodit se blátem.
„Měj, zimo, přece ohledy! A když už ne na nás, tak na naše děti.“
Ty přece zpravidla dostávají pod stromeček brusle, lyže, sáňky a tak se přirozeně těší, že po Štědrém dnu je vyzkouší.
„Copak nemáš s nimi soucit? Copak nevidíš ty jejich smutné oči, které se dívají  okny ven a vidí jen bláto a bláto?“…
„Ty nemáš ponětí, jak má vypadat vánoční atmosféra?“
„Poruč prosím svým sněhobílým vločkám, které se tiše a pozvolna snášejí k zemi, ať ulehnou jedna na druhou a vytvoří krásný, byť studený bílý plášť!
Víš stejně jako my všichni, že na Štědrý den, když to bude na chodnících při naší chůzí po sněhu chroupat a za okny bude svítit vánoční stromek, bude to od tebe krásný dárek.
Takže, zimo, prosím, prosím, oděj krajinu do bílého, alespoň v tyto sváteční dny!“
Děkujeme!
čas vánoční
šeří se a příroda se ukládá do spánku,                                                                                               větve stromů se obdaly závojem  sněhu
a obloha je plná rozprostřených hvězd,
klid v duši předává srdcím svou něhu,
tu člověk se nechává myšlenkami nést
není v roce citů lidské přízně  krásnějších,
kdy lidská nitra jsou pohnuta  dojetím,                                                                              činí čas Vánoc nám všem svátkem velebným!
bělavý poprašek prostírá se v lesů líce,                                                                                             vísky tichounce usínají do noci vánku,
okny prosvítají vánočních stromků svíce
krajina ukládá se do hvězdného spánku
z nebe snáší se sněhu krystalů vločky,
ty vznášejí se a znovu k zemi míří zas,
světla lamp hovoří s jejich stíny mlčky,
jen zvony kostelní z dálav oslovují nás
Počasí a člověk
O sepětí těchto dvou pojmů snad nikdo nepochybuje.
Na změnu počasí upozorňují svérázným způsobem rosničky, pavouci, mravenci, vlaštovky, ale třeba i kolena revmatiků, zejména pak babiček. Ale ruku na srdce, je vůbec někdo mezi lidmi, kdo by nereagoval na měnící se povětrnostní podmínky?
Stačí, když se odněkud přiženou temná mračna na studené frontě, a hned má většina z nás po náladě,
a dívá se s výčitkami na uplakanou oblohu.
Kdyby se jen měnila nálada, ale se změnou povětří mnohé z nás přepadávají chmurné myšlenky, případně se nastolují i závažnější poruchy našeho zdraví.
Vědci už dávno přišli na skutečnost, že ta která synoptická situace má velký vliv na náš zdravotní stav.
V čase přes naše území procházejícího frontálního systému se mnohým lidem zhoršují srdeční potíže a nedobře se jim dýchá.
Platí to zejména pro zimní období, neboť chladný vzduch svíravě působí na dýchací cesty.
Pokud se k němu přidruží navíc ještě inverzní situace, ve které se nečistoty hromadí v přízemní vrstvě ovzduší, pak je o krizové situace postaráno.
Běžnou meteotropní chorobou je obtěžující senná rýma, ale dost běžně reaguje na výkyvy povětrnosti i vředová choroba a již zmíněný revmatismus.
Uvádí se v té souvislosti i bolesti hlavy, zejména pak známé migrény, jsou popisovány i bolesti zubů, ba i ledvinové a žlučníkové koliky.
Za těchto klimaticky nepříznivých stavů se údajně méně daří operace v nemocnicích, přibývá dopravních nehod, a dokonce prý roste i počet sebevražd.
Ne každý z nás ale reaguje nastejno.
Zvláště jsou pak citliví staří lidé, potažmo ženy.
Zajímavé je, že větší tendenci negativně reagovat na  změny počasí mají rovněž lidé s drobnějšími postavami.
Jejich organismus se pomaleji a méně dokonale přizpůsobuje změnám povětrnostní situace,
a proto je náchylnější k výskytu i závažnějších chorob.
Bránit se všem těmto popisovaným negativním vlivům je zatěžko. Každý z nás disponuje svojí specifickou genetickou informací a změny počasí tedy vnímá po svém.
Jakmile ale vysvitne slunce, zvedne se naše nálada, vzduch se dešťovými kapkami pročistí, a hned se cítíme subjektivně lépe.
Za ideální povětrnostní stav se považuje nad námi přetrvávající  tlaková výše, tedy situace, kdy se obloha nad námi projasní, nebo je alespoň polojasná.
Lidé s dýchacími potížemi by měli častěji navštěvovat přímořské oblasti, kde aerosol, doslova nabitý mineráliemi, má velmi příznivý vliv na dýchací, ale i kožní choroby.
Obdobně, i když v menším měřítku, pozitivně působí pobyt ve vyšších nadmořských výškách, spíše ale středohorských.
Někdy dovedou s naším já zamávat i místní proudění, zde na Slovácku jde o více či méně známé föhny.
Tato teplá padavá proudění, ovlivňovaná orografickými poměry, která jinak mohou uspíšit zrání vinné révy, na druhé straně navozují nervozitu a mají nemalý vliv na nespavost.
Naštěstí vanou jenom omezenou dobu, takže jejich negativní význam nemusíme až tak přeceňovat.
Tak tedy, když se nám už nedaří, máme se alespoň doma či na pracovišti na co vymlouvat…
Z předcházejících řádků by mělo být patrno, že pozorování naší přírody má něco do sebe, neboť navzájem snoubí její krásu s praktickými potřebami každého z nás.
A já se pokusil o popis obojího.
Takže, jsem nebo nejsem brodská „rosnička,“ respektive sameček této žabky?
To musí po pročtení mých předcházejících úvah posoudit samotní čtenáři…
Ale chtěl bych tou „rosničkou“ být…Opravdu chtěl!
Jaromír Slavíček

Rosnička
je žabka, která svou reakcí na změny atmosférického tlaku, vlhkost a teplotu naznačuje vývoj počasí.Spolehlivým ukazatelem počasí samozřejmě být nemůže, ale i tak je sympatickým tvorem, který umí svým způsobem reagovat na povětrnostní děje.Ale i člověk, který si v přiměřeném rozsahu pozorně všímá přírody, je schopen tyto rozdíly vnímat a podle svého založení i komentovat.Pokusil jsem se o to i já, přičemž jsem se snažil populární formou vyhmátnout charakteristické klimatické rysy toho kterého ročního období.Nejednou jsem si vypomohl i vlastní meteorologickou pozorovací technikou, vyčtenými zkušenostmi našich předků i využitím  moderní techniky a radarových a družicových snímků.Nakolik se mně to podařilo, to ať následně posoudí čtenáři sami.Vnímání přírodních jevů je však natolik osobité, že můj názor na děje v atmosféře probíhající nemusí korelovat s pocity jiných pozorovatelů.V jednom se ale shodneme.Kdo má cit pro přírodu, a tím nemyslím jenom posuzování počasí, ten je oproti jiným obohacen prožíváním nevšedních zážitků naší kouzelné přírody.Mám tedy zájem být jakousi brodskou rosničkou s upřímnou  snahou alespoň částečně proniknout do tajů universa, nás obklopujícího.Začínám tedy své putování kalendářním rokem lednovými dny, které, jak známo, oplývají chladem a někdy i velmi nízkými teplotami.                                                                 Doba ledová
Píše se konec ledna a do Uherského Brodu přichází doba ledová.„Ledová? To snad, pane, nemyslíte vážně, nyní v době globálního oteplování?“Nedá se nic dělat, je to tady.Pravda, námraza na větvích stromů má z hlediska krásy něco do sebe, ale led je ke spatření všude kolem.

A k své zlosti a jako naschvál především v místech, kudy den co den chodím.Mám pocit, že nám může být vcelku jedno, jestli se jedná o náledí nebo o ledovku, člověk si příležitostně natříská zadek na tom či onom.Ta poloprůsvitná vrstvička ledu na chodnících či silnici, čert aby ji vzal!Na druhé straně nás, světaobčany, tato situace pocitově a chováním srovnává do jedné řady.Ať je člověk ministr nebo bezdomovec, mladý nebo starý, levicově nebo pravicově zaměřený, všichni s příkladnou pokorou a zrakem u země hledí tam, kam šlápnou a prozíravě váží každý krok své chůze.                                                                                                                                       Stejně tak i já jen zřídka po cestě do města pozvednu své oči od země, abych se utvrdil, že mířím správným směrem.Někdy raději sejdu z chodníku a vydám se cestou necestou po ulehlém či čerstvém sněhu, anebo přes nemalé nebezpečí volím cestu po silnici, která je ošetřena solí a ledu většinou zbavená.Ale ať už jsem obezřetný více nebo méně, stejně se mně občas stane, že po předcházejícím úlekovém prohnutí svého těla přistanu svým pozadím na zemském povrchu.Je ale docela zajímavé pozorovat, jak se při tomto nemilém aktu zachovávají jiní.Nejlépe jsou na tom asi ti naši nejmenší, myslím drobotinu z mateřské školky, která se i v méně příznivých podmínkách vydává na procházky městem.U nich, když někdo spadne, tak to vyvolá v ploužícím se průvodu nemalé a škodolibé veselí, samozřejmě s výjimkou paní učitelky.                                                                                                  Ta když neudrží rovnováhu a přistane zadečkem na zemi, tak to se pobaví úplně všichni, včetně náhodně kolemjdoucích.„Ale záviďme těm malým! Ono také padat ani ne z metrové výšky, kdo by to nebral, viďte?“U „dospěláků“ jsou jejich reakce na seznámení se s ledovou krustou odlišnější.                                                                                                              Uklouznuvší slečna se po prvním úleku, syknutí a opětovném postavení spíše stará, jestli neutrpěla její vizáž, a proto bleskovým pohledem kontroluje grimasy kolemjdoucích. Jednoznačný projev mají i pády jinak bystře se pohybujících teenagerů.                                   Jejich přistání na ledě se nemusí ani pozorovat, jejich jadrnou ústní nadávku z nepříliš velké slovní zásoby je slyšet široko daleko.U starších lidí už ale nejde o legraci. Jejich kosti jsou křehké a takové uklouznutí může skončit fatálně. Zlomeniny se v jejich věku léčí obtížně a nejednou zůstanou trvalé následky.Co tedy poradit?                                                                                                                                                          No, asi nejmoudřejší bude při takových zapeklitých situacích raději nevycházet z domova, pokud to není bezprostředně nutné, to platí i pro mě!A když už  musím, tak volím drobnější kroky, dbám na patřičnou obuv, no a doufám ve svědomí těch, co mají chodníky na starosti. Vím, město je za úpravu chodníků odpovědné, ale i tak by v blízkosti bydlící lidé neměli litovat lopatek písku, štěrku, popele, nebo jiného posypového materiálu a přiložit ruku k dílu. Takže sypejme ptáčkům, potřebují to v tomto studeném ročním období, ale stejně tak i chodníky, kostrče opeřenců i naše nám budou jistě vděčné!Dá se tím zabránit mnohé bolesti, a navíc bude mít člověk pocit, že v dnešní době i takové maličkostí může přispět k navození lepší nálady.V těchto dnech člověka kromě náledí provází i chřipková epidemie a pochopitelně volby.U posledně jmenovaného také hrozí uklouznutí a pád. Kdy, kam, a v jakém rozsahu, to se ale asi pozná až po čase.                                                                                                                          Třeskuté mrazy
„Bože, co to na venkovním teploměru toto únorové ráno vidím?“ Mnu si oči.Osmnáct stupňů pod nulou!A včera jen o něco méně.Kde se, hrome, tyto mrazy v Uherském Brodě berou?Vždyť ještě nedávno byly teploty jen těsně pod nulou. No a teď…Opravdu hrůza.Člověk aby nevystrčil nos z domu. Ale do města musím jít nějaké to jídlo koupit. A do drogerie zamířit taky.Co si ale mám vzít do té sibérie na sebe?Svetr zajisté a asi už i péřovou zimní bundu.Nerad ji nosím, člověk v ní vypadá jak balon.A k tomu prstové rukavice. Ne, tyto prstové ne! V nich prsty zebou o sto šest. Raději palčáky. Ale jimi něco uchopit do ruky, to také není snadné.Co to ta Taťána Míková v televizi vykládá?Prý tlaková výše na centrální částí Ruska nám posílá arktický vzduch. No potěš Bože! Taková zima tím pádem potrvá asi ještě hodně dlouho.Otáčím kohoutkem, Ježíši, neteče voda, jak je to vůbec možné? Zkouším vodu ve sprše. Také nic.Zlá předtucha naplňuje moje nitro. Vodní potrubí ve stěně domu zamrzlo. Ty staré vilky nemají zaizolované trubky, a pak stačí několik dnů takových mrazů a je zle.Co teď?Snažím se do vodovodního potrubí nalít horkou vodu. Je to o ničem. Co tak použít solný roztok?Ne a ne! Marná snaha. Ani kapka.Obnažuji ve zdi kousek potrubí a zkouším na ně působit fénem. Ztráta času, zrovna teď.Nezbývá než odnášet použitou vodu z umyvadla na toaletu.A co když zamrzne i ta?Jednou se to stalo. To aby člověk pak chodil na WC do městaVycházím ven na dvůr a obkládám stěnu molitanem, později i polystyrénem. Přihrnují k ní sníh. Ale marnost nad marnost. Sevření ledu v potrubí nepovoluje. Několik dnů takto hygienicky živořím. Konečně se pohnula výše nad Moskvou jinam a začíná převládat vzdušné proudění od Atlantiku. Sníh postupně odtává a nastává obleva.No a jednoho dne se voda napuštěná do umyvadla ztrácí. Hurá! Je vyhráno. No, ale na jakou dobu?Mám proklínat mráz?Ale vůbec ne. On měl a má docela slušné úmysly. Problémy, které u mě nastaly, za ty si mohu svou špatnou předvídavostí sám.Venku svítí ostré studené zimní slunce, prosvítající mezi větvemi. Ledové krystaly jsou okrasou stromů v parku.Vzduch se zbavuje sněžením nečistot z teplejších letních období. Zima je vlastně krásná, jen objevit svým zrakem její půvab.A že trošku mráz zebe. I to je milé…Vždy to všechno k zimě neodbytně patří.
Byl jednou jeden sníh, synku…
„A babičko, jak ten sníh v našem městě kdysi vlastně vypadal?“                                                                                       „No, synku, jednou přicházel jako mladý jinoch v bělostném hávu, jindy zase byl na první pohled poněkud starší, už ne tak jiskřivý, snad i trochu znečistěný tím, co nám civilizace nadělila. Když se mezi nás snášel, jeho sněhové vločky navzájem tančily a chladily, když jsme je brali do dlaní. Ozábly naše prsty, které jsme proto raději schovávali do teplých rukavic.“„A byl hodný nebo zlý ten sníh, babičko?“„Jak kdy, synku. Děti ho měly rády, stavěly z něho sněhuláky, sáňkovaly na něm a navzájem se jím koulovaly. Ale i dospělým přinášel radost.Sjížděli po něm na lyžích a jiné moderní sporty na něm provozovali, například jakýsi snowboarding. Je ale pravdou, že jiní „dospělci“ se na něj zase zlobili. Bránil v cestě autům, ztěžoval chůzi starším a nemocným lidem. Neměla ho v lásce ani zvířata, zejména pak na horách. Svým bělostným závojem zakryl veškerou vegetaci a ztížil tak zvířátkům přístup k potravě.“„Ale, babičko, ty jsi ho přesto měla jenom ráda, viď?“„Ano, to je pravda, když jeho bílá peřina pokryla náš kraj, byl to pohádkový pohled.                                        Větve stromů se obdaly oděly bílým šatem, vesničky se ukryly do jeho náruče, večer blikala světýlka vesnických stavení a pouze z komínů stoupal dým z hořících polínek v kachlových kamnech. Z nebe se snášely ve svém něžném objetí sněhové krystalky, zavátými cestami projížděly sáně, tažené koňmi s cinkajícími zvonečky.A když se rozezněly zvony vesnických kostelíčků, byla to kouzelná podívaná na tu bílou krásu všude kolem, taková, že až oči obdivem přecházely. Sníh byl často provázen navíc svým přítelem mrazíkem a ten se nejednou chlubíval svou velkou silou… Lidem z něho červenaly tváře, ale to tehdejším dětem tak moc nevadilo, nebály se ho, nebyly zchoulostivělé jako dnes, neboť tehdy neseděly u počítačů, nedívaly se na televizi a raději vybíhaly ven hrát si s bohatou sněhovou nadílkou.“„A babičko, to je jistě asi dávno, když jsi ten sníh viděla?“„Ano, ano, je to už dávno, dítě moje. Sníh přichází mezi nás stále méně. Nemá rád vyšší teploty, bojí se jich, a právě toho tepla stále v naší krajině přibývá.Nikdo neví proč. Sníh proto raději odchází do hor, ale ani tam mu není do smíchu. Ukrývá se v úžlabinách, na severních svazích kopců a je stále méně k zastižení.“„A přijde ještě někdy k nám dolů do nížin, babičko?“                                                                                                        „Ano, určitě ještě přijde, ale nevím, nevím, asi to ještě nějakou dobu potrvá. Musíme mu držet palce, synáčku!“
O čem si dvě sněhové vločky povídaly…
„Kam, paní, dnes tak zhurta?“
„Ale padám, padám za svým cílem, nemám stání. Tady nahoře to není k vydržení. Něco dole mně přitahuje, a taky je tu až příliš velká zima.“
„Já mám tytéž pocity. Jestli dovolíte, budu vás doprovázet. Bude nám spolu postupně příjemněji, a snad i tepleji.“„Podívejte, paní, je nás kolem víc a více. A všechny směřujeme  k matičce Zemi.“
„Tak tak, nezbývá, než vám dát za pravdu!“
„Když se tak na vás dívám, paní, dnes vám to opravdu sluší. Ten sněhobílý šat, jiskřivá barva, křišťálový vzhled, doslova se vznášíte.Kde jste tu krásu vzala? Asi vás to muselo hodně stát.“  „Děkuji vám, paní, za uznání, k mé róbě stačilo trochu vodních par, teplota pod bodem mrazu  a bylo to! A kompliment vám obratem vracím. I vám to dneska padne! Tak trochu se sobě podobáme, vy jste ale přece jenom o něco mladší.Víte, co vám ještě závidím? Tu vaši symetrií tvarů, jste opravdu krásná, doslova  k zulíbání.“
„Děkuji za vaše upřímná slova. Já zase na vás obdivuji, jak si držíte váhu.“
„Mýlíte se, nedávno jsem něco přibyla, ale jak se neustále pohybuji, tak váha jde dolů. Naštěstí! A hned to pociťuji, doslova ve vzduchu tančím.“„Podejte mně ruku, prosím! Máte ji hodně studenou, nemáte něco s oběhem?“
„Máte pravdu, donedávna jsem kroužila ve spirále, ale dnes to se mnou jde rychle dolů, nerada to přiznávám.Podívejte, blížíme se k cíli! Pěkná krajina, což o to, ale ten kouř z komínů se mně vůbec nelíbí.“
„Musím s vámi souhlasit, ušpiníme se, přijdeme obě o svůj krásný šat. A co na to řekne pak naše okolí?Nebylo nám tam nahoře nakonec přece jenom lépe? Čistý vzduch, nad námi modrá obloha, kdežto nyní první šediny, no darmo mluvit.Nevidím naši budoucnost vůbec růžově.“
„No, paní, všechno má svůj konec a my rozhodně nebudeme výjimkou.“„Každý život skončí, i ten náš!A co z nás zbude, paní? Jen kapka vzpomínek, ale i ta časem se ztratí v nenávratnu!A budeme ještě rády vzpomínat na naše mládí. Na dobu, kdy jsme měly hlavu v oblacích a nedělaly si starosti s tím, co nás čeká.“
„Nebuďte, paní, zase tak pesimistická! Po nás přijdou další generace!“
„Přijdou, přijdou, jistě, ale do jakých poměrů, ptám se? Vždyť je to tady dole horší a horší, ani se ty mladší kolegyně neumí chovat. Nepozdraví, když letí kolem.“Rozplývají se, když nás potkají, ale kloudná řeč s nimi není!“
„A znáte snad nějaké řešení?“
„Já bych je poslala k zaškolení do vysokých hor. Tam je podmínky naučí, jak se chovat ke starším. S nikým se tam nemazlí. A pak ať přijdou mezi nás dolů!“
„Myslíte, že opravdu přijdou? Co když se jim tam nahoře tak zalíbí, že už je tady dole moc neuvidíme?“
„To je jejich problém. Mají svůj vlastní rozum, ale když vidím ty poměry na zemském povrchu, tak bych se jim ani moc nedivila.“
„Paní, jsme dole! Držme se, jinak to s námi špatně skončí!“
„Pravda pravdoucí. Tak nashle, doufám, že se zítra na zemi ještě uvidíme!“
Jinovatka
Ráno jsem uviděl první jinovatku na trsech řebříčku. U souseda.Hned mě napadlo, že jde o bílý poprašek, který vzniká za mrazivého počasí na předmětech či stéblech trav.

Ano, je tomu tak, fyzikálním procesem, tedy sublimací, se z vodních par vytváří tento poutavý přírodní úkaz.Její sestřičkou je námraza, vznikající z přechlazených vodních kapiček při mlze a větru, které narážejí na předměty.Jak je nádherné dívat se na to, co příroda vytvořila i na mojí zahradě v tomto jinak nepříznivém ročním období.Pohled na překrásné jemné jehličky, ale i kouzelné trubičky, jindy zase drobné destičkovité útvary, vykloněné do různých světových stran, snad musí dojmout každého člověka, který se pozorně při svých procházkách rozhlíží kolem sebe.Oprávněně si važme našich umělců, malířů, sochařů a mnoha jiných, jsou to jistě odborníci na slovo vzatí, ale musím se jim v tuto chvíli omluvit.Oni jsou totiž pouze těmi, kteří přírodu ve svých dílech sice věrně, ale přesto jenom a jenom napodobují.Umí to, jejich obrazy jsou téměř totožné s přírodními originály. Použil jsem však slovo téměř, originál zůstane originálem, a ten nalezneme pouze a pouze v přírodě.Ale zpět k ledovým jevům!Každý ledový krystalek na větvičkách, na plodech či uschlých rostlinách je sám o sobě velkým uměleckým dílem, podobně jako je tomu u sněhové vločky, je diamantem na náhrdelníku matky přírody, je něčím, co svou, byť chladnou krásou musí uchvátit srdce všech vnímavých lidí.A co teprve když jinovatku ozáří podzimní nebo zimní slunce.Jí tříštěné sluneční paprsky se rozprostřou do všech světových stran a vloží do našich duší pocity něčeho, co nemůžeme spatřit v sebelepších lidských výtvorech.Říká se, že to, co je krásné, trvá pouze krátkou dobu.Něco na tomto tvrzení asi bude, i jinovatka bude časem ovanuta teplým vánkem a bude nám doslova mizet před očima, aby se nám zase v jinou dobu opět představila ve svém nenapodobitelném bílém hávuJsem si naprosto jistý, že sebekrásnější šperky, které nosí naše neméně krásné ženy, nemohou nikdy být důstojným konkurentem tomuto přírodnímu představení, čas od času předkládanému, a to nejenom lidským očím.Možná právě svým dočasným trváním nám dává ona jinovatka na vědomí, že jsme i my pomíjivými, avšak my lidé bychom si přece jenom měli uvědomit, že přírodní úkazy byly před existencí lidstva a budou, žel nebo bohudík, i po něm.Co říct závěrem?Jinovatka je jako sen, pomíjivý sen, ze kterého se probouzíme, ale který zůstává v naší paměti po dobu trvání našeho krátkého lidského bytí.                                                                                   Vánice
No není to, lidé, krása?S  nosem přitisknutým na sklo se dívám ven do zahrady. Sněží. No to je jistě pěkné, ale ono sněží tak nějak hustě, velmi hustě.Padají velké vločky„sedláci“, tak jsme kdysi říkali takovým vločkám.Asi je tam nahoře u jejich odesilatele teplo, jinak si nedovedu vysvětlit velikost těchto sněhobílých krasotinek.Každá z nich má svoji trajektorii, tedy určitou dráhu, po které se snáší zemi. Jen pozvolna klesají, přičemž často mění směr svého pohybu.Nespěchají, možná si dokonce to snášení se k matičce Zemi užívají. V duchu si říkám, nebude to dlouho trvat a sněhobílá peřina pokryje celý kraj.Já ale musím do města.No přece něco nakoupit.A opět tradiční otázka. Co si mám vlastně vzít na sebe.Teplé oblečení, to je jasné, ale co proti těm vločkám?Když vidím z okna venku některé osůbky s deštníkem, tak mně to připadá až trochu směšné.Ten přece má chránit jen před kapkami deště, nebo ne?Snad mně čepice postačí.Vycházím ven a už slyším křupání sněhu pod mými botami.Ano, ten sníh je vlhký, těžký.To bude zase práce po mém návratu s jeho odklízením, už to tuším. Ale počkám, až ho napadne víc, a hlavně až přestane sněžit.Procházím do města parkem.Lidé se chrání zachumlaní do svých bund ne před chladem, ale právě před tou sněhovou záplavou.Nezdá se ale, že by byli nějak roztrpčeni. Spíš naopak. Určitě se kochají pohledem na okolní vegetaci.Ta bělost sněhové pokrývky dodává parkovým stromům a trávě nádech jisté nevinnosti.Já se však krčím, vločky si naschvál vybírají jako místo svého dopadu moje oči.Musím je neustále mhouřit, občas z nich sníh i rukama odstraňovat.Ramena mám už pokryta bělavým pokryvem, začínám vypadat jako sněhulák.Před obchodem musím tu sněhovou nádheru ze sebe setřít.Ještě je třeba oklepat čepici a mohu vstoupit.Zbývající vločky na mém těle uvnitř samoobsluhy rychle tají.Za oknem obchodu pokračuje divadelní představení, ve kterém vločky plní každá svoji roli. Jistě si mezi sebou povídají.Jsou ženského rodu, co by si nepokecaly.Nějaké ty drby z nebe určitě znají.Opět vycházím z obchodu ven, šlápota za šlápotou. Není to ale trestné, tímto způsobem ničit tu sněhovou bílou krásu?Vracím se parkem domů, při cestě na tabulce čtu výzvu: „V zimě se chodníky neudržují.“Tentokráte se ale na město nezlobím.Skoro by mně vadilo, pokud by někdo sypal písek na parkové cestičky.Samozřejmě se moje úvahy týkají čerstvě napadaného sněhu, pokud by se vytvořila ledovice, tak lopatky s posypovým materiálem se musí v rukou pověřených osob objevit.                                                      Odklízení sněhu
Probouzím se, rozpažuji ruce, znechuceně vstávám a přistupuji k oknu. Vzdechnu překvapením.                                                                                                                                      Tak meteorologové měli zase pravdu, začalo sněžit, a přitom docela mohutně.Takový povětrnostní jev je však nejenom výzvou pro cestáře, ale i pro majitele usedlostí, tedy i pro mě, byť povinnost uklidit  sníh z chodníků byla již přesunuta na město.                                                  Ihned mě napadá, že se něco přes noc s mým chodníkem stalo.Konstatuji totiž, že je pokryt větší či menší sněhovou pokrývkou, kterou bude třeba co nejdříve, nejspíše vlastním úsilím odstranit.                                                                                            Za tím účelem se dobře oblékám, beru si rukavice, šálu a teplou čepici, odhrnovač sněhu a vyrážím před dům.                                                                                                                          Zrakem zprvu zkontroluji, jestli mě v mém plánovaném bohulibém úsilí sousedé nepředstihli, určitě by informaci o mém zpoždění předali jiným sousedům.                                                                                                                 Jde evidentně o jakousi uliční soutěž, kdo první se s daným problémem vyrovná. Ach ty sousedské vztahy, to by bylo na celý román…                                                                                                                                Že úklidová forma Rumpold mně už zrána nepřispěchala na pomoc, tomu jsem se nedivil. Nemůže být najednou všude, alespoň u mě ne…                                                                              Aspoň že kolem mě po silnici projíždějí mohutné sněhové pluhy a s větší či menší úspěšností odhrnují sníh ze silnice do stran.                                                                                                                                              Samotné ruční odstraňování prachového sněhu z chodníku je poměrně snadné, horší je, když je sníh navlhlý, to pak opravdu není žádná legrace, spíše obtížná fyzická práce.                                  Tuto skutečnost dokáží objektivně zhodnotit ti, co chodí kolem, a to zpravidla se slovy:                „To máme zase sněhového nadělení, viďte? To se nadřete!  Ale vy jste šikovný. Jde vám to od ruky!“                                                                                       Nezbývá mně než s kyselým úsměvem těmto výrokům mých sympatizantů přitakat a dodat: „To víte, někdo to dělat musí!“                                                                                                        Jsem však vzteky bez sebe, když vidím, že to, co mám v nebližších minutách odklízet, bylo ušlapáváno právě těmi, co mě oblažují výše uvedenými poznámkami.                                                    A tak odhazuji z chodníku jednu porci sněhu za druhou, ale naštěstí mně zbývá i dost času na kochání se okolní zasněženou přírodu a na ptačí krmítko, kterému jsem předcházejícího dne přísunem slunečnicových semen dal přednost před odhrnováním sněhu.                                                                                           Když  konečně dokončuji své dílo, jsem hrdý na relativně čistý chodník. I nadále jsem však proklínal padající vločky sněhu.                                                                                               „Holky, nechte toho vašeho snášení se, mám vás dnes už po krk, nebo alespoň po kotníky!“ Sem tam opět projíždí po silnici pluh se zachmuřeným řidičem, který mně nahrnuje trošinku již odklizeného sněhu znovu na očištěný chodník                                                                                   No a když pak přece jenom přijeli pracovníci úklidové čety a začali uklízet sníh sousedovi, tak to už mě čerti brali.                                                                                                                                                 To nemohli přikvačit dříve?                                                                                                                    A to už nemluvím o situaci, když po mém skoro půlhodinovém úklidovém snažení přišla v dalších hodinách pořádná obleva, která si se sněhem i na dosud neuklizených chodnících snadno poradila.                                                                                                                                             No, když nic jiného, tak jsem se alespoň ráno nadýchal čerstvého vzduchu, pročištěného nočním sněžením, což bylo docela příjemné.                                                                                                                          A když  se pak vracím do teploučka své domácnosti a přes okno se dívám na vlastní rukou vyčištěný chodník, je mně u srdce docela blaho.                                                                                       Navíc mám pocit, že jsem udělal něco pro svoji fyzičku.                                                               Ale pozor, prý kdo není na takovou práci zvyklý, mohl by notně ublížit svému srdci.                      Takže všeho s mírou, to ale platí nejenom při úklidu sněhu…
Obleva
Konečně odměk v našem městě!To je dost, že přichází obleva.Skoro by se chtělo věřit, že bývá očekávaná. Jestli žádaná, nebo ne, to už je věc názoru každého z nás. Já jsem ji docela vítal.Vystřídala totiž nepříjemné mrazivé období nízkých teplot, které nutilo téměř každého z nás zachumlat se do té své oděvem zateplené ulity, s obdobím, kdy si člověk na sebe může vzít přece jenom něco volnějšího.Navíc si poradí i s těmi zavátými silnicemi a chodníky, které vyžadovaly neustálou úklidovou péči.Nízké teploty předcházející oblevě měly i na svědomí nejeden zpožděný spoj, zamrzlé potrubí či jinou nepříjemnost.Na druhé straně se ale po oblevě musíme obejít bez těch nádherných pohledů na jinovatkou obalené stromy, na bělostné jíní pokrývající trávníky, nebo dokonce na trsnatou ledovou námrazu na větvičkách keřů a stromů.                                                                                                                                                 Na okenních sklech někdy přírodou vykreslené ledové květy vyhlížejí mnohem přirozeněji než ty umělé.                                                                                                                                                    No, není to krása? To už si žádá běžet pro fotoaparát a zvěčnit uvedenou krásu. Takový mírný mrazík do 5 stupňů při projasněné obloze, maličko štípající do tváře, ten docela bereme, nebo ne?Ostatně na Sibiři nedělají vědu ani při minusových 40 – 50 stupních, náš člověk by při takových teplotách ven nos nevystrčil.                                                                                                                                     Něco „vody“ na pití a dřevo na otop si čas od času domorodci nařežou a mají s trochou sobího masa, co potřebují.                                                                                                                    Takový jakutský školák si asi ráno říká, ach jo, dnes je venku jenom méně čtyřicet a já musím do školy. Taky mohlo být aspoň minus pětapadesát, to bych už za těmi obtěžujícími učiteli nemusel….V době silných mrazů paradoxně všeobecně ubývá i chřipek a nachlazení. Asi i viry  dostávají  tou dobou strach a raději čekají v koutku. Na koho?No na oblevu přece!Tato dáma, to je něco úplně jiného, pro někoho toužebné přání, pro jiného nemilá změna povětrnosti, třeba pro majitele vleků na horách.                                                                                                        Ale většina z nás si řekne: „Konečně sníh bude odtávat, oteplí se a přestane to klouzat.“A že oslňující krása bílých ledových jehliček se ztratí jak pára nad hrncem, to přece nevadí. Však si najdeme na procházkách jiná místa k obdivu a můžeme si na sebe vzít už i něco lehčího.Nějakou dobu sice bude při oblevě na chodnících marast, sem tam spatříme na silnicích i tekoucí stružky vody, místy už i bláto, ale to už nějak přečkáme.Horší je, když se opět se našemu zraku zjeví místa divokých skládek a všeho toho, co milosrdně třeba celé týdny zakrýval jiskřivý sníh.Že by bylo už na obzoru předjaří? Ale nyní v lednu, respektive začátkem února, určitě ne!                                                                     Jde o pravidelné střídání vyšších a nižších teplot. Příroda je na takové výkyvy zvyklá a lidé nakonec taktéž.Ostatně každé z popisovaných období má, jak jsem uvedl, své klady a zápory, je na nás, abychom vyhledali a ocenili právě ta jejich pozitiva.                                                      Pokud přichází po oblevě opět zima, nikoho to asi nepřekvapí, zajisté teplé ošacení ještě nemáme definitivně odloženo v šatníku.Mrzuté by však bylo, kdyby nastala po oblevě doba plískanic kolem nuly.Takový stav povětří nemám rád, a myslím, že i ostatní.                                                                              Ani zima, ani teplo, zakaboněná obloha, takovou změnu by asi většina z nás nevítala.                                     Kupodivu v tomto případě jindy doporučovaný kompromis nezabírá, není nám příjemný. Buď chceme to, či no, ale něco mezi tím v zimních měsících málokdo.                                                                                                                                            Ať se konečně příroda jasně vyjádří!Mráz s oblevou jsou jako manželé. Nemohou bez sebe být, žijí společně v dvojdomku naší Země, ale každý z nich chce být ve svém čase tím vůdčím elementem.Kdo se ale v tom jejich vztahu má pak vyznat?Jedno je jisté, po oblevě zase na čas přituhne. Sníh ještě určitě napadne. Tak tomu vždy bylo a i do budoucna bude. Takové jsou zákony přírody!
Předjaří
Myslím, že když říkám jako Broďan, že se těším na jaro, hovořím za většinu z nás.                                                                                                   Zima je sice teprve ve své polovině, má svá kouzla, ale už se mnohým zajídá, snad s výjimkou mládeže a těch, co se vyžívají v zimních sportech.No, kdo by také toužil v ranním chladu  prodírat se závějemi, po pracném odklízení sněhu z chodníků, opatrné chůzi po náledí, a po vlezlé zimě, proti které často ani dobrý oděv neochrání.Pravda, den se již citelně prodlužuje, ale příroda ještě spí bez sebemenší známky probouzení se. Ostatně koncem ledna je to zcela přirozené.Bylo by tedy záhodno nás alespoň něčím povzbudit a pokusit se vnést trochu optimismu do našich znavených těl a duší.Možná by v tomto směru mohly pomoct pranostiky, které vyjadřují zkušenosti našich předků z ročního chodu počasí.Ty ale hovoří často protikladně…  čili navzájem se popírají, a to je problém.Řešení by tady ale přece jenom bylo…                                                                                                      Prostě vynechejme ty z nich, které hovoří o pokračující, snad i sílící zimě, a ponechme si naopak optimistické, které přece jenom svým obsahem krůček po krůčku vlévají do našich duší kapku naděje, že sluníčka a vyšších teplot bude časem více.Takže v dohlednu jsou 2. února známé Hromnice. Ano, „na Hromnice o hodinu více“, to každý ví, ale to by nám bylo už málo.                                                                                       Potřebujeme přece, třeba jenom očima, vytahovat sloupeček rtuti na stupnici teploměru co nejvýše.Na globální oteplování se spoléhat nedá, takže musíme si připomenout hromniční pranostiku, ale tentokrát klimaticko-biologickou.„Na Hromnice skřivánek přes hranice“, a kdyby k tomu ještě vrzl, tedy zazpíval, tak bychom už měli zpola vyhráno.Ale pro jistotu raději vykročme dále do února!Třetího února je totiž Blažeje.                                                                                                                       „Na sv. Blažeje, 3. února, slunce kamínek ohřeje a skřivan pije z koleje.“                                                      To už je vyloženě nadějné, takovou pranostiku rádi bereme!Ale kamínek bude muset být přes poledne na slunci a pěkně tmavý, aby co nejvíce do sebe vstřebával sluneční paprsky.Šestého února prý „o sv. Dorotě uschne košile na plotě“.No nevím, já jsem to tento den neriskoval s tím vyvěšováním prádla na venkovní šňůru, abych se náhodou o tu košili neudeřil.„Valentýnek je prý jara tatínek.“ Uprostřed února? No, možná na Krétě, ale u nás určitě ne.„O sv. Šimoně schází sníh ze stráně“, tvrdili o 18. únoru naši předkové. Tuto pranostiku před lyžaři raději neříkejme, nechceme-li mít nepříjemnostiSnad teprve sv. Matěj, 24. února, nás naladí na správnou strunu.„Na svatého Matěje slunce pozře závěje, skřivan si vesele zapěje“.                                                                No budiž, ale schválně neuvádím pranostiky, které tyto jevy v tuto dobu popírají. Přece nebudu lidem kazit náladu na ledu.V únoru mluvit o jaru je tedy pořád asi ještě nerozum.Ale ostýchavě hovořit o předjaří, to se snad už s předstihem může, nebo ani to ne?Koncem února začaly v mé zahradě z hlíny vykukovat sněženky a čemeřice. Pěkný pohled, opravdu, věřte mně!

čemeřice černá
A co na to březen?                                                                                                                                          V něm už jednoznačně převažují „proteplené“ pranostiky, mnozí z nás už vezmou koncem toho měsíce do rukou motyčku a hrábě, bez ohledu na občas se ještě snášející sněhové vločky.V prodejnách zemědělského nářadí a osiv začíná už nyní přibývat zákazníků a možná právě tento ukazatel je nejlepším dokladem zanedlouho končící vlády zimy.Hrome, zapomněl jsem, že je přelom ledna a února, myslet příliš dopředu se asi ani prostřednictvím pranostik nevyplácí!Na teploměru mám ráno -9o, co mám dodat. Asi jenom: Brr!
Soumrak pranostik?
Snad každý ví, že pranostiky jsou lidovým ztvárněním ročního chodu počasí, chcete-li, povětrnosti. Do jedné odborné publikace jsem jimi přispěl. A tak se k nim nyní vyjadřuji.Vycházejí z letitých zkušeností našich předků a některé z nich jsou známé i širší veřejnosti. Kdo by třeba neznal pranostiky o ledových mužích, o Medardu anebo tu svatomartinskou?Pranostik je známo nepřehledné množství, některé nás upoutají svým vztahem k přírodě, pěkně se i rýmují, jiné zase člověka přinutí k hlubšímu zamyšlení.                                                                                                                      Téměř pro každý kalendářní den najdeme v literatuře připodobnění k nějaké povětrnostní situaci.Je docela milé, že ani v dnešní době na ně lidé mnohdy nedají dopustit a dokonce plánují svoji činnost v návaznosti na tato lidová rčení.Meteorologové se na pranostiky dívají už poněkud odměřeněji, neboť vědí, že zdaleka ne vždy odpovídají dané synoptické situaci, respektive dlouhodobým analýzám klimatu.Velice si pranostik vážím, ale v poslední době mně něco s nimi, jak se říká, nehraje.                                                                                                                                 Co se to dnes děje s dříve tak oblíbenými pranostikami?Jistě, i v minulosti sem tam některé z nich pokulhávaly svými předpověďmi počasí, ale proč se v současné sobě dá zpochybnit jejich nemalá část?.Tak jenom pro ilustraci!V polovině května byl všeobecně známý příchod „ledových“ mužů, Pankráce, Serváce a Bonifáce, tedy období po sobě následujících chladných tří dnů, respektive rán, které dokázalo nemilosrdně likvidovat květy mnohých ovocných dřevin. Schválně říkám byl, neboť v letošním měsíci opojné květní krásy jsem se musel zvědavě ptát:                                                                                                          „Kam jste se jenom poděli, jarní mrazíci? V minulých letech jsem vás očekával z rána pomalu s rukavicemi na rukou a s obavami vzhlížel ke květy obsypaným korunám meruněk.Po několika hodinách vašeho účinkování květy zčernaly a posléze opadaly, ale i mnohá časná zelenina po vašem mrazivém úderu zesmutněla.A letos?  Pravda, někde jste úřadovali, hlavně v nižších polohách, ale zdaleka ne tak masivně jako v minulosti. Alespoň v mé zahradě jsem žádné větší škody nezaregistroval.                                                                                                                           Nebo zase z jiného soudku, kdo z nás by neznal pranostiku ‘Medardova kápě, čtyřicet dní kape’? A znovu je na místě můj nesmělý dotaz:  ‘Medarde, kam ty ses nám letos svou předpovědí zatoulal?’                                                                                                                                                                                                                                      Kolikátý rok už tě čekám, a ty nikde. Máš být uplakaný a po tobě má přicházet skoro den co den déšť.                                                                                                                                                      Ale já marně ve svých vzpomínkách pátrám, kdy po osmém červnu naposled propršelo tebou avizovaných skoro 40 dnů?“                                                                                                                      Vždyť se stále více v uvedených červnových týdnech spíše potýkáme s obdobími sucha  a  nestačíme v tu dobu každou chvíli vybíhat s konví vody na zahradu.„Svatá Anna, chladno z rána“, tak nás varuje další ze známých pranostik.                                                         Jde o dny, ve kterých se mají na loukách už koncem července válet první mlhy a člověk se má ráno v šatníku poohlížet po nějakém teplejším oblečení.                                                                                                                             „Ale Aničko, já jsem se letos na sklonku toho měsíce probouzel s přáním alespoň trošky chladu. Kde jsi se tehdy courala, no pověz!“ „A ty, svatý Václave, máš sklízet koncem září hady a houby zarazit ve jejich růstu.                                 Po tobě mají navíc přijít první mrazíky, máme se kochat tebou vytvořenou námrazou na oknech a o zmrzlé hroudy na polích nemá být nouze.“                                                                                                                                               No, ale máme závěr listopadu a houbaři ještě nedávno měli v lesích hody!?Je to normální?                                               Jedenáctého listopadu měl k nám do města na návštěvu přijet Martin na bílém koni. Možná přijel, ale spíše na hnědáku, když se tak nějak člověk v ty dny poohlédl po krajině.Sv. Kateřina už předem dala avízo, abychom se sněhem a mrazem nepočítali, takže ji budou stoprocentně proklínat provozovatelé lyžařských vleků na horách.Pokud nebude mlhavo, tak to v příštích dnech vypadá spíše na procházky v příjemných, téměř desetistupňových teplotách.A tak by se dalo pokračovat dál a dál.Co pranostika, to zklamání!Čím dál tím více lidé říkají, že se počasí zbláznilo, a v jejich slovech je hodně pravdy.Něco se s atmosférou děje, to nepopře snad nikdo.Někdo namítne, že se podobné klimatické nesrovnalosti děly i v minulosti.Možná že ano, ale určitě ne v takovém rozsahu, stačí se podívat do klimatických záznamů.Ty naše milé pranostiky tak nějak prostě přestávají platit.A to je nemilé!Přece jenom jejich čtením člověk přicházel na jiné myšlenky a obdivoval v nich sepětí myšlenek našich předků s přírodou.Tak třeba alespoň bude platit sv. Tomáš 21.12.: „O svatém Tomáši meluzína postraší“.                   Ten den má být rovněž nejdelší noc, neboť se jedná o zimní slunovrat, takže tady by měla být alespoň v této prognóze jistota.No a navíc kdosi na tento den předpověděl konec světa.Tak tato poslední předpověď určitě nevyjde, to vím zcela určitě!Ale kdybych se přece jenom v tomto ohledu zmýlil, nikdo mně ten případný omyl nevytkne!„Viďte!“
Naši předkové věděli, že…                                                                                                                                                     .Při předpovídání počasí si můžeme pomoct i sledováním jistých přírodních úkazů.Některé z nich se váží na chování živočichů v souvislosti s povětrností, jiné mají spíše fyzikální podstatu.Mají svá odborná vysvětlení, která ovšem našim předkům v tehdejší době v plné míře známa nebyla. Konkrétně některé jejich tehdejší postřehy, které jsem si mnohokráte taktéž ověřoval.Třeba tvrdili, že při blížícím se ochlazení a zhoršení počasí dráty telefonního vedení hučí, hvězdy se při očekávání zhoršeného počasí neobyčejně třpytí, kolem měsíce nebo slunce vznikají barevná okruží – halové jevy a na kamenech se vyráží vlhkost.Člověka asi nepotěší, když po dešti vystupují z lesů vodní páry, to má být i nadále nevlídně.Na druhé straně si po takovém pohledu asi mnou ruce houbaři, vypadá to totiž na slušně houbami naplněné košíky.Za těchto klimatických podmínek jsou rovněž ve zvýšené míře cítit kanály a septiky, mám podobné zkušenosti.Údajně také před zhoršením počasí vlhne sůl, tak tu moc nepoužívám, tak nevím.Je dobře slyšet i vidět na velkou vzdálenost, pachy jsou pocitově výraznější, pokud se „paří“ lesy, tak bylo podle našich předků možné očekávat i nadále deštivo.Rovněž ke zhoršení počasí dochází, když zvířata bývají neklidná, konkrétně když koně ržou, kočky si myjí čenich a uši, krtci dělají větší krtince, dobytek lačně žere trávu, vrány a kavky létají pohromadě a drůbež se popelí.Stejně tak musíme být ve střehu, když se husy a kachny koupají a silně ve vodě kejhají, když holubi neodlétají od holubníků a mravenci utíkají do mraveniště, anebo když kozy a ovce obracejí hlavu ve směru větru atd.Na druhé straně nebude prý trvat déšť dlouho, když kapky padají kolmo k zemi.No, nedá se říct, že bych zmoknutý zrovna chtěl měřit úhel dopadajících dešťových kapek. Ale když prší a na hladině kaluží se u dopadajících kapek vody dělají bubliny, opravdu déšť nemusí trvat dlouho…Naopak na zlepšení počasí se usuzovalo při následujících jevech, a sice: když v noci je tepleji v lese jak na poli, když kouř stoupá kolmo do výše a když se při výstupu do vyšších nadmořských výšek  znatelně otepluje.Mělo být pěkně, když: skřivani a vlaštovky vysoko létají, hmyz po západu slunce neobtěžuje člověka, je patrna intenzivní činnost pavouků, žába je na povrchu těla vlhká, večer létají netopýři a je slyšet cvrkot cvrčků, motýli sedají na květy s rozevřenými křídly, rosnička vylézá na křovinách výše atd.                                                                                                                    V zimě zase když padají velké vločky, blíží se obleva, stejně jako když sníh ve šlápotách černá.No, jenom jestli to není tím, že soused topí nějakým svinstvem.Těch znaků, podle kterých lze usuzovat na průběh nastávajícího počasí, je velké množství.Člověk by mohl prognózovat počasí i podle směru a rychlosti větru, směru tahu vysokých oblaků, na mnohé může usuzovat i ze vzhledu oblaků všech typů, zajímat by ho mohly i výskyty mlhy a rosy, dohlednost a již zmíněné chování živočichů, ale i rostlin.Samozřejmě, odborníci se dnes řídí při předpovědích počasí směrem a rychlostí větru, tvarem a polohou oblak, dohledností, změnami tlaku a teplot, družicovými snímky apod.                           Ale uznejte!Nebylo pozorování naší přírody našimi předky kouzelné a v mnohém poučné i pro současnost. Dáte mně zajisté za pravdu. Jednoznačně bylo!!Jako raritu dávám na závěr k dobru zajímavý pokus. Dáme-li prý do horké kávy cukr a mícháme-li jí, vystupují bubliny na povrch kávy, tvoří-li tyto pěnu a zůstávají-li ve středu koflíku, pak prý najisto můžeme očekávat pěkné počasí.Zůstanou-li bubliny mezi okrajem a středem koflíku, bude počasí proměnlivé, usadí-li se pěna  okolo kraje nádoby, prý přijdou veliké lijáky, teče-li, aniž by se rozdělila, k jednomu místu na okraji koflíku, bude pouze mírný déšť.Tak nevím, ještě jsem to nezkoušel…Tady fyzikální podstatu netuším…Summa summarum: Jsme dnes vědeckými poznatky oproti minulosti o mnoho dále, ale poněkud jsme se přírodě něčím vzdálili, co myslíte?
Meteorologická pozorování
Asi je přece jenom lepší se spolehnout na současnou přístrojovou techniku. Avšak být amatérským meteorologem, a to je i můj případ, není jenom tak.Člověk by měl mít kromě pozorovacího talentu k dispozici i určité přístrojové vybavení.Nemusí ho mít přímo v meteorologické budce, i když to by bylo nesporně výhodou.Do základního příslušenství takové stanice patří pochopitelně teploměr, ať už starší rtuťový, anebo lihový. Je třeba si však uvědomit, že takový teploměr musí být umístěn na severní straně  nemovitosti, a to ve výši 2 metrů. Jiné umístění by znamenalo, že naměřené hodnoty by byly nevěrohodné.K dispozici jsou přirozeně i digitální teploměry, ty ovšem, podobně jako lékařské, nemusí vždy přesně ukazovat skutečnou teplotu.Kromě naměřené teploty je možné si vypočítat i průměrnou denní teplotu, musel by se však zjišťovat teplotní číselný údaj v 7,14 a 21 hodin, přičemž poslední hodnotu by měl dotyčný započítat dvakrát, aby pak vydělil vzniklý součet čtyřmi.Na škodu není ani mít vlhkoměr.Dříve jsem běžně používal jednoduchý přístroj s vloženým lidským vlasem, jehož délka se měnila právě v závislosti na vlhkosti okolního prostředí.Jeho změna se pak přenášela na číselnou stupnici.Velmi důležitou součástí domácí meteorologické stanice je tlakoměr, tedy barometr, přičemž není až tak důležité vědět, jakou hodnotu ukazuje, významnější je znalost tendence změn tlaku.Jeho specifická podoba, zvaná aneroid, disponuje schránečkou, na kterou se doporučuje jemně poťukat prstem k eliminaci tření součástek, aby se mohlo z pohybu ručičky, umístěné uvnitř, usuzovat na průběh počasí.Pakliže se tato ručička vychyluje směrem k vyššímu tlaku, můžeme usuzovat na vylepšování počasí, to  snad  nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat.Další přístrojovou techniku, tedy srážkoměry, přístroje na měření slunečního svitu, případně anemometry, které registrují směr a sílu větru, ty už můžeme už přenechat profesionálům.Meteorolog amatér by se též měl vyznat v oblačnosti, tedy jednotlivých typech oblaků, protože právě ty nám mohou do značné míry napovědět, jakým směrem se bude povětrnost ubírat.Takže všechny ty cirry, straty, cumuly, ty je nutné vzhledově nastudovat, ale podle atlasu oblaků to není až tak obtížné.Má-li se zhoršovat počasí, pak na obloze nejdříve spatříme právě ty vláskovité řasy, kterým se také říká cirry, po nich přicházejí na řadu níže položené vrstevnaté slohy, neboli straty, no a na konec v létě se můžeme pokochat třeba cumulonimby, tedy bouřkovými mračny, které nejednou avizují bohaté srážky.No a když ke všemu výše uvedenému připočteme i sledování družicových a radarových snímků, případně si poslechneme hlášení „rosniček“, pak už budeme blízko svému cíli, kdy odhadneme, nakolik se můžeme dočkat sluníčka či deště.
Teploměry vědí svoje
Podle Wikipedie je to zařízení na měření teploty.To dá rozum.Vlastně nééé.Prý by se takový předmět měl jmenovat spíše teplotoměr, protože neměří teplo, ale teplotu.                Tak nevím. Jedno je ale jisté, máme ho téměř každý ve svém domě, na chatě, v autě, já nejsem výjimkou. Teploměry jsou nejrůznějších druhů, ať už rtuťové, lihové, bimetalické, přičemž známe ještě mnoho jiných.Uvnitř je většinou kapalina, která se teplem roztahuje, a podle výšky jejího sloupce na stupnici pak usuzujeme, jaká je v daném prostoru teplota.Se rtutí jsem měl ale problém. Když se mně teploměr jednou rozbil, těch kuliček rtuti, které se rozsypaly na podlahu, bylo nepočítaně…Ne každý ví, že na jejich sesbírání je dobrý zinkový plech, k jejich likvidaci pak poprášení sirným prachem, využil jsem tedy tuto radu.Ale dost už popisování technických záležitostí.Je to prostě zařízení, které někdy velebíme, ale mnohem častěji proklínáme.                                   Je jen málo takových přístrojů, kterým během dne věnujeme takovou pozornost s pečlivým vyhodnocováním naměřených hodnot.Lékařské teploměry jsou dobrým ukazatelem našeho zdraví.Kolikrát se „modlíme“, aby jejich hodnoty nepřekročily obávanou osmatřicítku.Jo v době školního roku, třeba před písemkami, to bývalo jiné. Tam bylo někdy i přáním „delikventa“, aby rtuťový sloupeček byl trošinku výše a matka hříšníka  nechala v domácí péči.U běžných venkovních teploměrů máme my Středoevropané rádi teploty kolem 20 stupňů, každé větší vybočení teploty od tohoto stavu přijímáme většinou s nevolí, i když jsou mezi námi poměrně dost velké individuální pocitové rozdíly.                                                                                      A to nemluvím o rozdílném vnímání teploty v různých zeměpisných šířkách.Zimní teploty  kolem dvaceti stupňů pod nulou u nás považujeme již za vražedné, na Sibiři ale tyto hodnoty s nadsázkou vybízejí  k procházkám po zasněžené tajze nebo tundře, nemluvě o otužilcích, pro které není problémem v těchto podmínkách vysekat díru v ledu a…Teprve teploty pod padesát prý vedou v Jakutsku k pozastavení školní docházky a pneumatiky se chovají jako by byly ze skla.Nakolik je pravdivý rádoby vtip, že při těchto teplotách nesmějí lidé po sobě plivat, aby si nevyrazili oko, to nevím.Stejně tak vykonávání malé nebo velké potřeby může být v těchto tepelných poměrech docela problém, který nechci do detailů pochopitelně podrobně popisovat.Současné letní plusové třicítky jsou běžné kolem obratníků a domorodci při nich provádějí běžné své práce.Ale proč tam na Sahaře nosí domorodci černé hábity? Uvádí se, že k odpařování potu je důležitý průvan pod oděvem. A ten je prý pod černou látkou větší než pod světlou.                Zajímavé, pokud je to ovšem pravda.Jak vidno, jiná země jiný mrav!Teploměry nebývají až na výjimky drahé, ale s jejich přesností to nemusí být vždy nejlepší.Dříve lidé teploměry neznali a řídili se při určování teploty svými tělesnými pocity, případně zabarvením ohřívaných předmětů.Mám dojem, že v současnosti lze rovněž těchto úkazů použít.Zeptat se ale lidí v našem zeměpisném pásmu, zmořených nynějším vedrem, na jejich současné pocity, to by mohlo být provokující a celkem zbytečné, stačí se totiž podívat do jejich obličejů a vše je nám jasné.                                                                                                                                      K polednímu se procházet, případně sednout si do odstaveného rozpáleného auta mluví vzezřením tváře „postiženého“ samo za sebe, na to není třeba pohledu na teploměr.Co tedy popřát našim teploměrům? Asi věrohodnost, která je ovšem dána mimo jiné i optimálním umístěním těchto měřidel do prostoru.                                                                          A mezi námi vedry trpícími, trocha ohleduplnosti vůči našim tělům by jim rovněž prospěla….Rtuťový sloupče, měj tedy konečně rozum!
Co se to děje s naší Zemí?
Kladu si v těchto týdnech otázku. Co měla tak špatného naše Zemička provést?„No to současné počasí, to snad není normální,“ říká si přece nejeden z nás, včetně mě.                                                     A „matička“ Země snad za svoji atmosféru nese odpovědnost, nebo ne?Taktak jsem nedávno došel za sněhové vánice z města domů.                                                                         Dívám se koncem března do městského parku a nevěřím svým očím, postupně se za sněhové vánice jeden strom za druhým odívá do bílého hávu.                                                                                                           No, v lednu, v únoru bych to bral všemi deseti, ale začátkem jara, koncem března?Ptáci na krmítku se také nestačí divit tomu, co vidí kolem sebe. Pomalu už zvažovali založení rodiny a nyní tohle, takové nadělení.Mám pocit, že i vracející se tažné ptactvo se v letu nad Alpami obrací a míří zpět do Středomoří.A přitom naši předkové ve svých březnových pranostikách uváděli následující. :„Na sv. Řehoře, 12. 3., líný sedlák, který neoře.“Viděl jsem už vůbec nějaký traktor na poli? Nebo že by ubylo sedláků?„Na sv. Josefa, 19. 3., má vyskočit beránek na kopeček a poděkovat hospodáři“, praví další z dřívějších a moudrých pranostik.No i kdyby to riskl a vyskočil tam, tak nevím, čím by se kopečku živil.Ale poděkovat hospodáři za zimní krmení, to může, to může, to mu neberu.„O sv. Balbínu, 30. 3., má být prý teplo už i ve stínu.“ No, to jsem teda zvědavý, je to za pár dnů, já jsem dosud nezaregistroval teplo ani na slunci, natož ve stínu. Tak nevím.Ano, naopak je mně známo, že se říká: „Vánoce na blátě, bílé Velikonoce.“Ale jestli se nepletu, tak jakýsi sněhový poprašek byl kolem Vánoc, není tedy té chladivé běli už přece nějak moc?Ale buďme objektivní, letošní Velikonoce jsou kalendářně přece jenom poměrně časné.Také bychom neměli zapomenout na přísloví: „Ať si duben sebelepší bývá, ovčákovi se hůl zasněžívá“, a ten aprílový měsíc nás teprve čeká.Takže současná studená teplotní anomálie by pro nás neměla být až tak zase velkým překvapením.Ale pravdou je, že neobvykle nízké ranní teploty v minulých dnech byly přece jenom něčím hodně nečekaným  a hlavně nežádoucím.Plno sněhu je i v západní Evropě, nebo v Coloradu v Americe.Ovšem na druhé straně prý mají teploučko Eskymáci v Grónsku a v Izraeli údajně bylo podle nedělního meteorologického pořadu Turbulence 35 stupňů nad nulou.Co říct tedy na závěr? Změny klimatu vždy byly a budou.Země určitě neblázní, jenom trochu zkouší naši trpělivost.No a jak bude v příštích týdnech a měsících, ptají se mnozí?                                                               To už se neodvažují předpovídat v dlouhodobém výhledu ani naši odborníci, meteorologové.V poslední době jsou v posuzování klimatu nápadně slovně opatrnější.                                                           Prý ani nejvýkonnější počítače, které mají k dispozici, nedokáží věrně simulovat stav atmosféry, proměnlivých prvků je v ní až příliš mnoho…Možná bude rozumnější podívat se na teplotní křivky extrémně klimaticky probíhajících let v minulosti a pokusit se o porovnání s nimi.V roce 1925, já vím, je to už hodně dávno, byl po vcelku normální zimě mimořádně studený březen.Příroda ale ráda kompenzuje, čili nahrazuje jeden extrém druhým.                                                  V ten rok přišlo po tom „ledovém“ březnu neobvykle teplé jaro a léto.Třeba tomu bude tak i letos.                                                                                                         Brali bychom, nebo ne?                                                                                                                                      Poslové jara                                                                                                                                                           Kdo mezi námi by nevítal příchod prvních teplejších dnů, prozářených jásavými slunečními paprsky.Já nejsem výjimkou.Po dlouhé, teplotami nevyzpytatelné zimě působí přicházející změna počasí na naše tělo a především duši téměř omlazující způsobem.A právě hřejivé sluneční paprsky s projasněnou oblohou vedou k tomu, že se pozvolna, velmi zvolna začne co nevidět probouzet i naše příroda.Na svazích hor jsou ještě zrakem patrny ostrůvky mizejícího sněhu, ale zurčící potůčky stékající ze strání jsou neklamným znamením, že se krajina pomalu, ale jistě připravuje na svou pravidelnou roční změnu.Předjaří ještě zvědavě oťukává dění v přírodě a jako kdyby váhalo, jestli se má či nemá vracet k doznívající zimě anebo raději přece už  nastavovat své ruce blížícímu se jaru. Přes doznívající sněhové přeháňky se na mezích, v parcích i lesích  začínají objevovat první známky rodícího se života a je jenom na nás, zdali je svým zrakem dokážeme náležitě ocenit.                                                                                                                                            Netrvalo dlouho a po definitivním zmizení sněhové pokrývky jsem u svého domu zaregistroval zvonečky krásných bílých sněženek, které si mnohý neznalý plete s přísně chráněnými bledulemi, jež mají zelenožluté konce okvětních lístků.Bledule jarní se spolu se sněženkami objevují jako jedny z prvních kvítků, často ještě v objetí sněhu. V přírodě rostou na vlhčích místech v listnatých lesích, v křovinách a na jejich okrajích.V našem brodském parku zase orsej jarní vytvořila celé rozsáhlé žlutavé plochy.U souseda se ve spadaném loňském listí rozzářily fialové květy jaterníků podléšek, takže zima by měla být definitivně na odchodu.Ví se, že brzy na jaře vyrážejí u jaterníků z podzemních oddenků nejprve květy, obdařené starými listy.Nové listy pak vyraší až po odkvětu.Typickou jarní květinou teplých listnatých lesů a hájů se stane bíle kvetoucí sasanka hajní, k zastižení  je místy v lesích nad Brodem.O něco méně častější a známá je žlutá sasanka pryskyřníkovitá. Té jsou doslova celá kola v brodských parcích.Za devětsily vyrážím do Bílých Karpat, kde na vlhkých místech podél cest či potoků jsou k vidění dočasně bezlistá narůžovělá květenství devětsilu potočního s mnohomanželnými květy, což znamená, že v květenství jsou zastoupeny oboupohlavné i jednopohlavné květy.Později nás u Olšavy, ale i jinde neopomene oslovit s velkými lesklými zlatavými květy  blatouch bahenní.                                                                                                                                                                                             Žlutě kvetoucí podběl lékařský rovněž nelze přehlédnout, je užitečnou bylinou, neboť jeho sušené květy a podzemní oddenky jsou v přiměřené míře účinnou součástí bylinných čajů proti kašli.Samotná rostlina je jednou z prvních, která se objevuje na člověkem uměle vytvořených pustých stanovištích – náspech a zplanýrovaných skládkách.                                                                                                                                                      Mám už na zahradě rozkvetlý i prudce jedovatý lýkovec,

lýkovec jedovatý
babičkami zvaný vlčím býlím, a při trošce štěstí na vycházce objevuji i první žluté střapce květů stromkovitého dřínu.Ostatní stromy si probuzením dávají koncem února a začátkem března ještě na čas, prozatím jenom baculatí jejich pupeny, které se však taktéž za nějaký čas změní ve svěží zeleň listů a později i pestře zbarvených květů.S blížícím se jarem  bude procitat i svět živočichů.                                                                 Hlasitými projevy nás v parcích a remízcích upoutají především ptáci.                                          Jednak ti, kteří prožívali zimu spolu s námi, tedy sympatické sýkory, zvonci, masivním zobákem vybavení dlaskové a nebojácní kosi.                                                                                   Zpěvem se nám odmění za zimní přikrmování a zanedlouho nedočkavě přilétnou z jižních krajin další známí pěvci.Koncem února můžeme občas uslyšet nad polnostmi v letu zpívajícího skřivana polního, kterého poznáme mimo jiné i po0dle toho, že se třepotavě a poměrně dlouho vznáší  nad jedním a tímtéž místem.Údajně prý skřivani vyzpěvují v různých nářečích, dialektech a pak aby se mezi sebou domluvili…Jsou konzumenty i chlupatých housenek, což je docela přírodní rarita.Poměrně brzy přilétají v celých hejnech bíle kropenatí ukřičení špačci, které ovšem v sezóně nebudeme už tak rádi vidět v našich ovocných sadech.                                                                                  Na loukách se zase začne majestátně procházet konipas bílý, známý kouzelnou přezdívkou třasořitka, no a krásným zpěvem nás bude stále více a více oblažovat do pozdního večera hnědě kropenatý drozd zpěvný.                                                                                                                                                        Zima nám sice ještě z posledních svých sil mává z hřebenů Bílých Karpat, ale jistě už ví, že její vláda nad krajem pozvolna končí a že bude muset předat své žezlo svého panování lidem daleko bližšímu, toužebně očekávanému jaru.
Ranní zpěv ptáků
Že nesouvisí zpěv ptáků s počasím?Právě naopak. Když předá tmavá noc svou vládu modré obloze nastávajícího jitra, nemůže být probuzení každého z nás krásnější.Když si totiž po spánku protřeme své oči a protáhneme tělo, prvními zvuky, které zpravidla uslyšíme, budou ranní kouzelné zpěvy ptáků.Zejména když má nastat pěkný, sluncem prozářený den, tak se v našich městských zahradách před rozbřeskem přímo rozezvučí nádherná ptačí symfonie.                                                                                                                       Ti malí koncertní mistři, sedící na vyvýšených místech, tedy na vrcholcích stromů a keřů, ale také na hřebenech střech a televizních anténách, spustí své neodolatelné melodie a rozehrají přírody sonátu, obdoby nemající…                                                                                                                 Samečkové se tímto způsobem snaží přesvědčit partnerky o své neodolatelnosti a schopnosti založit a uživit ptačí rodinu.                                                                                                         Současně však takto vymezují i svá teritoria, přičemž musí překonávat v tuto časnou ranní dobu i nemalé překážky ve své hudební produkci, spočívající v prázdném žaludku                           a dotírajícím nepříjemném ranním chladu.To je však nemůže odradit, a tak ještě před vykouknutím prvních slunečních paprsků zpoza obzoru rozehrají v našich zahradách těžko někým jiným napodobitelné pěvecké vystoupení.Jednotlivé ptačí druhy mají ale své specifické notové předpisy.Jinak prozpěvují samečkové kosů, jinak pějí do prostoru zahrad a lesů zástupci drozdů, pěnkav, červenek a mnohých dalších ptáků.Odborníci tvrdí, že v posledních letech ptačí opeřenci začínají svoji uměleckou ouverturu poněkud dříve než v minulosti a vysvětlují tuto skutečnost přítomností hlukového smogu v našich městech.                                                                                                                                  A tak ptáci, aby nebyli rušeni ranní rozmáhající se dopravou, vyzpěvují nezřídka v době, kdy tma se ještě nevzdala své moci.Vezmeme-li v úvahu lidské biorytmy, někteří ze „skřivánků,“ tedy těch nás, kteří se probouzejí časně ráno, vnímají tento zpěv jako svérázný, přírodě blízký budíček, jiní, takzvané „sovy“, si naopak ucpávají uši před ptačími tirádami, neboť si přirozeně chtějí ještě trošinku přispat.Zdá se rovněž, že jednotlivé ptačí druhy mají i nastavenou různou dobu počátku svého náročného představení.Nejdříve nás oblaží jasnými flétnovým nápěvy kosi, zanedlouho, jen o pár minut později, je začnou doprovázet zvukově pestrými hlasovými strofami drozdi.Drobní pěvci si dávají tak trochu na čas, zpěvem na předcházející druhy navazují sýkory, pak pěnkavy a snad nejpozději se pouštějí do krásných trylků strnadi.Bylo rovněž zjištěno, že zpěv městských ptáků je svou kvalitou, pestrostí a výškou tónů poněkud jiný nežli u venkovských zástupců téhož druhu, je o něco hlučnější, snad aby ptáci překřičeli stále se zvětšující hřmot městských sídel.Někteří ptáci zůstávají u svých zažitých tonů, jiní je dokáží  pozměňovat. Tvrdí se, že druhy  s jednoduchými, ale silnějšími trylky mají větší šanci  na přežití v hlukem zatížených oblastech.Málokdo ví, že 2. května se slaví Mezinárodní den ptačího zpěvu, který je velice uznáván v západních zemích, žel u nás se ještě příliš neujal.Jen v některých našich oblastech v těchto dnech vycházejí milovníci přírody do ranních, rosami obdařených luhů a hájů, aby citlivě vnímali krásné ptačí melodie.Takže i my ostatní využijme šancí těchto dnů, pootevřeme časně ráno naše okna a zaposlouchejme se do zvuků koncertních sálů naší krásné, květy se rozvíjející jarní přírody!
Velikonoce
I do našeho města přicházejí Velikonoce, pro křesťany největší svátky v roce.Jsou to současně svátky, kdy jarní období nabývá na síle, naše mysl se obohacuje zážitky z probouzející se přírody, a tím i optimismem.Velikonoce našich předků byly vždy provázány spoustou zvyků, ale také pověr.Dnes se jim vesměs jenom usmíváme, nemají totiž racionální jádro.Sotva někdo hází jehnědy do studánek, aby měl dobrý zrak, sotva někdo stoupá na Velký pátek brzy ráno na podkovu, aby ho v nastávajícím období nebolely nohy.Ale kdo ví?Poněkud jiná je situace u velikonočních pranostik, které se nám snaží svým obsahem napovědět, jaké bude počasí v následujících týdnech a měsících.Pranostiky, jak už jsem výše naznačil, jsou výrazem nejenom lidové tvořivosti, ale i zkušeností našich předků při pozorování povětrnostních dějů.                                                                          Zcela se jich ani v současnosti nezříkáme, i když nevycházejí úplně podle našich představ. Pranostiky se váží i na velikonoční období, ale má to jeden velký háček.                                  Velikonoce jsou totiž svátky pohyblivými.                                                                                     Slaví se první neděli po prvním jarním úplňku.Neděle velikonoční je základem pro výpočet ostatních návazných dnů, obecně pak může Velikonoční neděle připadnout na období od 22. března do 25. dubna, takže posouzení pranostik, vážících se k Zelenému čtvrtku, Velkému pátku, Bílé sobotě atd. nemůže být příliš reálným podkladem pro předpověď počasí.Letos, tedy v roce 2013, ale nastává poněkud zvláštní situace.Období 5.- 8. dubna, tedy začátek dubna, je průměrnou, fiktivní dobou Velikonoc, a tím nabývají letošní sváteční dny provázané pranostikami našich předků alespoň pro tentokrát jisté věrohodnosti.Tak na 5. dubna, tedy na Zelený čtvrtek, pranostika říká, že je-li „Zelený čtvrtek bílý, tak léto přichází teplé.“Čili mělo by platit, chladné Velikonoce navodí v přírodě teplé, možná dokonce horké léto.Na Velký pátek – 6. dubna, opět pranostika předvídá: „Velký Pátek deštivý – dělá  rok žíznivý.“Znovu tedy varování. Prší-li zvýšenou měrou na Velikonoce, mohou nastat velká letní sucha.Stejně tak hovoří pranostika na Hod Boží velikonoční – 8. dubna: „Prší-li o velikonočním hodu, bude v létě nouze o vodu“ nebo také „Na velikonoční Boží hod prší, sucho úrodu poruší.“Obdobných „varovných“ pranostik je celá řada. Víceméně se shodují v tom, že příliš vlhký počátek dubna může vést k nedostatku vody v letním období.Na druhé straně, který zemědělec by nyní nebyl vděčný za nezbytné kapky vláhy, aby mohlo vzejít pracně zaseté osivo a byla dobrá úroda.Zatím to vypadá, že letošní Velikonoce budou spíše chladné a vlhčí. Je to tedy i dobrá zpráva pro naše národohospodáře.Doufejme ale, že příroda nebude kompenzovat počasí těchto dnů nadměrným suchem v letních měsících.I pranostiky se mohou mýlit, proč by tomu nemohlo být právě letos!
Přijdou nebo nepřijdou?
Kdo? No přece „ledoví muži!“ Pankrác, Servác a Bonifác – 12.,13.,14. května. Dost se jich obávám.Kdo by je v minulosti ze starší generace neznal?                                                                                                          Téměř v polovině května se rázně ochlazovalo a zejména ranní mrazíky leckoho v ty dny překvapily.Příčiny tohoto jevu byly a jsou vysvětlovány různě.                                                                                           Nejpravděpodobnější je názor, že při tání arktických ledů jsou jím vzniklé ledové kry zanášeny vodními proudy do nižších zeměpisných šířek, ochlazují nad nimi ležící vzduch a ten se pak dostává i do našich končin. Nejvíce ranní mrazíky páchaly škody na ovocných stromech a vinné révě.                                                            Ráno totiž nezřídka klesaly teploty i hluboce pod nulu, na což doplácely především citlivější ovocné dřeviny.Zvláště náchylné na poškození byly nejen květy meruněk, ale následně i mladé plůdky tohoto žádoucího ovoce. Broskvoně a zejména jabloně byly a jsou naštěstí přece jenom o něco mrazuvzdornější, takže jim větší nebezpečí nehrozí.Vzpomínám si, jak můj otec kdysi dávno před rozedněním topil pod meruňkou, respektive se spíše snažil pálením starého listí o vytváření dýmu, který napomáhal vertikálnímu proudění vzduchové hmoty, což rozrušovalo nebezpečnou inverzi s přechlazeným vzduchem při zemi.Od tohoto způsobu ochrany před ledovými muži se již ustupuje, kouř není zrovna libý našemu čichu a účinek takového opatření je stejně problematický.Někdo zase doporučuje brzy zrána v mrazových kotlinách, kdy je nebezpečí mrazíku největší, postříkat kvetoucí stromy jemnou vodní mlhou.Tímto způsobem na květech vznikající ledová vrstvička je přibližně do dvou stupňů mrazu kuriózně jejich dostatečnou ochranou.Taktéž se doporučují postřiky kvetoucí nádhery speciálními měďnatými  přípravky proti mrazu, Holanďané několik dnů  před očekávanými mrazíky prý zase stříkají stromy málo procentním roztokem močoviny.Těch domácích rad je jistě víc – doporučuje se například mulčování půdy pod stromem posečenou trávou, anebo zvečera důkladné provlhčení téhož prostoru vodou.Ale nejsou tato opatření v současnosti už trochu zbytečná?                                                        Vždyť v posledních letech „ledoví muži“ tak nějak do našich zeměpisných šířek nepřicházejí.                                                        Někam se nám zatoulali.Že by to souviselo s klimatickými změnami, anebo jde jen o jejich několikaletý odpočinek?Jedná se totiž o tradiční květnovou singularitu, tedy jev v minulosti dosti běžný v tomto ročním období, mimochodem často prezentovaný v mnoha lidových pranostikách.                                                             Jedna z nich třeba říká: „Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta.“                                                                                                           No, ale my v těchto dnech, tedy na přelomu dubna a května, léto s teplotami blížícími se 30 stupňům už máme.Tak teda nevím!Pokud se letos ti „ledoví mužíci“ přece jenom dostaví, přejme si raději jejich mírnější formu, anebo úplnou absenci!Už také proto, že v současnosti stromy rozkvetly obdivuhodným způsobem, člověk přemítá, na který kvetoucí strom se má podívat dříve a na který později, takže by bylo zajisté škoda, když by tento vizuální příslib úrody našeho oblíbeného ovoce přišel obávanými mrazíky nazmar!Raději mezi námi uvítejme 15. 5. Žofii, neboť pranostika uvádí, že „sv. Žofie políčko zalije“!                                                Kéž by se tak stalo, vody je v krajině pořád málo!
Uherský Brod rozkvetl…
Letošní jaro přišlo do našeho kraje a do našeho města v plné síle rázným krokem.Dubnové teploty jsou nečekaně vysoké, sluníčko pálí do tváří jako počátkem léta.                                                           Na obloze v době Velikonoc není prozatím vidět mnoho mráčků, ty však k jarnímu období jinak běžně patří.                                                                                                                                              Aprílový měsíc má být podle tradičního ročního chodu počasí spíše měsícem vlhčím, obdobím s dostatečným přísunem vláhy, aby to, co se již zaselo, mohlo vzejít a dát bohatou úrodu.Na kapky deště jistě čekají i okrasné trávníky, aby nám svou zelení zdůraznily půvab jarní přírody.Stromy se sice zvolna, ale plynule obalují plejádami květů různých barev, takže skutečně je na co se dívat a zároveň co obdivovat.Stráně nad obcemi jsou už doslova pokryty závoji bílých květů trnek, naplno již rozkvetly i slivoně v našich sadech včetně meruněk a broskvoní.Kvetou nebo se k rozkvětu chystají přečetné další druhy známých i neznámých stromů, keřů a bylin.Pozorovat v současné době aleje okrasných japonských slivoní – sakur, to je požitek nejenom pro naše oko, ale i nedávnou zimou deptané lidské nitro.

sakura
Sakury jsou velmi uctívány v dalekém Japonsku, klaní se jim mniši, nazývají se po nich buddhistické chrámy. Jsou i symbolem lásky, zalíbení, jara, žel ipomíjivosti bytí pro svou krátkou dobu květu.                                    Místy jsou vystaveny našim obdivným pohledům i latnatá květenství různobarevných vonných šeříků a obdobně vzhlížející „svíčky“ jírovců maďalů, kterým se lidově běžně říká „koňské“ kaštany.                                                                                                                                                    A pokud pohlédneme k zemi, téměř všude v městském parku jsou k vidění celé koberce žluti smetánek lékařských, ale i sasanek pryskyřníkovitých a orsejí jarních, které jsou promíseny modrými kvítky rozrazilů, zběhovců i o něco tmavšími nafialovělými odstíny květů popenců. Svou početností se nedají zahanbit ani nesčetné drobné kvítky bělostných sedmikrás.Je opravdu na co se dívat…                                                                                                                                                                                                                       Vím, hovořím o vnímání něčeho, co všeobecně ze svého okolí známe, ale je tomu tak doopravdy?Ne každý totiž dokáže „číst“ v korunách méně známých stromů, které kvetou poměrně nenápadně žlutozelenými kvítky, seskupenými v přebohatých vrcholičnatých, hroznovitých či jehnědovitých květenstvích.Mám na mysli kvetoucí rozmanité druhy javorů či běžně se i v parcích vyskytující habry, duby, buky, břízy a mnoho dalších.I ty mají svoji nenapodobitelnou krásu, krásu, kterou dokáže ocenit jen duše vnímavá, citlivá, tedy taková, která dokáže číst v knize přírody a vážit si jejich darů.                                                                                                                                                                                                         Při toulkách přírodou nelze opomenout ani současně kvetoucí naše známé i méně známé jehličnany s drobnými, nažloutlými samčími šištičkami a poněkud většími, tentokráte načervenalými šišticemi samičími, ze kterých postupným vývojem vznikají známé dřevnaté šišky.                                                                                                                                                                                                        Takže, při procházkách parky a lesy, pozvedněme hlavu a pokochejme se krásou, kterou nám neodolatelně nabízejí dnešní, na pestrost barev tak bohaté dny!
Letní slunovrat – 21. červen
Uplynulo jen několik dnů od svátku astronomů, zatmění Měsíce, a už zde máme další významný den, zasluhující pozornost i širší veřejnosti, a to i brodské!21. června totiž nastává letní slunovrat.Kolmé sluneční paprsky tento den dopadají na obratník Raka, severní  polokoule dostává největší přísun sluneční energie a na severním polárním kruhu, stejně jako v celé oblasti mezi ním a pólem, slunce tento den nezapadne.Je mnoho těch, kteří se vydávají v těchto hodinách k severnímu polárnímu  kruhu, aby zde viděli nezapomenutelný úkaz, kouzelné půlnoční slunce.Ale i v blízkosti polárního kruhu, poněkud však v nižších zeměpisných šířkách, lze prožít tzv. „bílé noci“, kdy je možné  kolem půlnoci bez problémů venku číst noviny.U nás tento den bude Slunce nejvýše na obloze, ale na teplotní vyvrcholení léta si budeme muset počkat asi až do červencových dnů.Jak říká jedna z pranostik, od tohoto dne běží Slunce k zimě a léto k horku.Uváděný den je tedy svátkem oslavujícím vrcholící sílu Slunce – zdroje energie, bez kterého by život na Zemi nebyl možný.Letní slunovrat je však současně dnem mystickým, naplněným řadou magických obřadů, které křesťané přebírali z pohanského období.Tyto obřady jsou typické právě pro severské země, které prožívají tuhou a na slunce chudou zimu, takže si příchodu maxima slunečních paprsků dokáží plně vážit.Zvyky, vážící se k tomuto dni, se liší v jednotlivých zemích.Co mají ale společného, je to, že jsou propojeny úctou k matičce Zemi a její přírodě.V noci letního slunovratu se sbírají léčivé byliny, přičemž se věří, že mají neobyčejnou moc.Tato víra se ovšem váže i na jiné noci, například na noc svatojánskou o dva dny později.Stavějí se a zapalují mohutné vatry, přes které se skáče za účelem očistění těla i duše, tančí se kolem ohně atd.Bohyně se v této době obvykle manifestuje jako Matka Země, Bůh jako Sluneční král.V Pobaltí si dívky uvíjejí věnečky z polního kvítí a chlapci si pokrývají hlavu korunou                        z dubového listí.Ráno mají muži naskákat do nejbližšího jezera či řeky. Poté, co oslavující přivítají východ Slunce, skropí si tvář ranní rosou.Letní slunovrat je mimo jiné také svátkem přírodních bytostí.Možná tedy na svých nočních toulkách narazíte na reje víl, hejkalů, bludiček nebo jiných lesních duchů.Podle pověstí v této noci také rozkvétá zlaté kapradí a otevírají se skryté poklady.Pokud půjdete v noci na louku a natřete si oči rosou, uvidíte prý všechny poklady světa. Jediný háček je v tom, že je prý hlídají psi s ohnivýma očima.Ať už věříme těmto křesťansko-pohanským zvykům nebo ne, je v nich opět patrno sepětí mezi člověkem a přírodním prostředím, ve kterém on žije.                                                                         A kdyby jenom tato skutečnost byla realitou, stojí za to brát dny slunovratu jako jedinečné  a hodné obdivu a úcty.
Medardova kápě…
No už aby se tato pranostika v našem kraji vyplnila.Vždyť kam se dívám kolem města, tam krajina žízní.Na poli každá hrouda žaluje, odnožujíc obilniny prosí o vodu, prosí o třeba jen kapku deště. Ale obloha je pořád nesmlouvavě modrá.Sem tam  propluje nějaký mráček, zamává nám svým okrajem a už se zase ztrácí v dáli.Kam se schovat před tím horkem, do vody?Ale ty přemnožené řasy ke koupání příliš nezvou. Tak alespoň pod stromy, tam je jakýs takýs stín.Listí má daleko k zeleni předcházejícího měsíce, je našedlé, takové nějaké zvadlé.Tak kde jsi, Medarde?Přece se říká „Medardova kápě, 40 dní kape“, nebo snad ne?Počuraná Žofka, pro jistotu to říkám ve slušnější podobě, v polovině května zklamala, a tak člověk už  může doufat jenom v tebe.Nemusíš krápat podle pranostiky celých 40 dnů, stačí, když jeden nebo dva dny po sobě pokropíš naše pole a zahrady, a bude nám všem dobře.Ale ne více, prosím. Těžko by se pak sušila sena, a navíc se říká „jaké počasí na Medarda, takové bude léto“. A to bychom si deštivé určitě nepřáli.Naštěstí historické prameny uvádějí, že v minulosti někdy nepršelo 40 dnů, rekordem je dnů pouze 22. Toliko na uklidnění.Naši předkové říkali, že pokud jsou Medard a následující dny deštivé, pohanka hartuje.To dnes už nikdo neví, že hartování znamená zpomalení růstu, a u pohanky, která bývala v minulosti v našich zemích naprosto běžnou plodinou, by to vadilo.Prý jsi, Medarde, podle klimatologů jakýmsi evropským monsunem, kdy do střední Evropy začne ve zvýšené míře proudit vlhký oceánický vzduch.Ale to je jedno, hlavně když se ukážeš v plné své kráse, no a  pak nech zase sluníčko vnášet svoje paprsky do našich srdcí.Já vím, hodně lidí tě bude proklínat, ono nosit v krásném v jarním období deštník nad hlavou, setřásat z něho vodu při vcházení do obchodu, to není žádná velká radost.No ale bez vody není života, to by si ti tvoji nactiutrhači měli uvědomit.A navíc se tvrdí, že po sv. Medardu už žádný mrazík nemůže ohrozit úrodu. Čili má i dobré vlastnosti.Takže, Medarde, nezlob, přitáhni od Atlantiku nějaká ta temnější mračna a nechej svými slzami skrápět žíznící krajinu!Dodej vláhu i našim lesům, neboť tisíce houbařů se každým rokem těší na první vlnu úrody těchto plodů našich hvozdů. Mají už košíky připraveny, nožíky rovněž.  Samozřejmě mají zmapovaná místa pečlivě tajená, kam vyrazí na přelomu června a července.A takový košík plný hřibů pravých, kozáků, klouzků, bedel, no to je už na pohled pastva pro oči.Takže vidíš, Medarde, že tvoje úsilí může přinést do naší krajiny i hodně spokojeností a radosti.Jen to nesmíš, znovu připomínám, přehnat!Všeho moc škodí, to ví přece každý…
Letní vedra
Skoro každý je očekával, a přesto nás ve městě zaskočila. Už zrána je dusno, člověku se nedaří vyvětrat ani při otevřených oknech a dveřích.                                                                                          Zoufale hledím na pokojový teploměr, který se i po tmavé noci svými teplotami blíží 25 stupňům Celsia.A tak mě čeká ranní hygiena, musím se chvatně obléct a ještě před osmou rychle do města něco nakoupit, abych pak mohl urychleně vyhledat stín domova, nejlépe v severně položené místnosti.Pro někoho jiného zase následuje odchod do práce, nebo povinnost domácího úklidu. Mladí asi vyrážejí k vodě, ale i u ní pod korunami stromů je mnohdy nesnesitelně horko.Dívám se, stejně jako každý den v počítači na radar, na kterém se začínají k polednímuv západních Čechách objevovat typické žlutočervené kontury bouřek.Přeji si, aby co nejdříve přišly i k nám. Ale jsou teprve nad Čechami, Morava i nadále hrozí odpolední „rozpálenou pecí“.Těšit se na bouře, no nevím… Jistě by se po nich ochladilo, ale co ty přívaly deště, lámající se větve stromů, kvílení vichřice.Takové kulisy ochlazení si přát?Člověk je na rozpacích, jestli by to bylo lepší, než to dosavadní teplotní martyrium.Přemýšlím a bezútěšně hledím z okna do prosluněné zahrady.                                                                                                      Zdá se mně, že i příroda zmrtvěla horkým dechem léta, ne nepodobným klimatu Sahary.Lidé se zmátořeni trousí ulicemi, přičemž vyhledávají alespoň trochu stínu na slunci nedostupných místech, anebo se snaží schovat před pálivými paprsky v parcích a parčících.I ptáci tak nějak omezili své hlasové projevy, ba i pestrobarevní motýlci šetří třepotem svých křídel.A slunce pálí a pálí…Voda! Kde je voda? Tentokráte na pití. Aspoň ty doporučované 2 litry musím do sebe dostat stůj co stůj!A co tak studená sprcha? To není věru špatný nápad.Fakt, po ní jako kdyby se člověk znovu narodil. Ale bohužel zase jenom na chvilku.Ani ta televize mě nebaví.V tom horku se člověk nemůže na nic pořádně soustředit, natož na průběh nějakého romantického děje.Večer bude třeba zalévat, ale vždyť ta půda je za chvíli po svlažení zase znovu suchá!A proč vlastně to slunce tak pozdě zapadá? „No prosím vás, vždyť je teprve několik dnů po letním slunovratu, copak to nevíte?“Konečně šero…No ale co s takovou nocí? Vždyť spát se téměř nedá.Člověk se převaluje z boku na bok, dívá na hodinky, odskakuje se něčeho napít, někdy jenom bezcílně popochází po místnosti.Jak to vlastně ti domorodci v Africe dělají? Nebo jsou na taková vedra zvyklí?Čert ví….Že bych si ustlal ve sklepě? I takové myšlenky mě občas napadají.                                                       Znovu na krátko usínám.Čtyři hodiny ráno a světlo.Ach jo, o něco později vstávám a otevírám okno. Trošinku chladněji je, pravda, ale zase ta jasná obloha. Bože můj, to bude zase den!Ale jakže to bylo na přelomu ledna a února?….tuším 25 stupňů pod nulou, jestli se nemýlím.Ano, vzpomínám si, říkal jsem si tehdy: „Můj Bože, kdy už se konečně oteplí? Vždyť ta zima není k vydržení.“To jsme my lidé, každou chvíli chceme něco jiného… a příroda se usmívá, nebo že bychom jí přestali rozumět?Co já vím?

Prométheovy ohně
No přece letní bouři mám na mysli.Neminul tyto týdny snad den, aby lidé nepohlédli ke sluncem zalité obloze a hlasitě nebo alespoň ve svém duchu ji toužebně neprosili o déšť.Každou chvilku jsem i já odbíhal k teploměru a se znepokojením sledoval neustále stoupající sloupeček rtuti.Po čtrnácté hodině dosáhla jeho hladina maximální výše a zjištěný teplotní údaj byl krajně znepokojivý.Třicet čtyři stupňů…Ale podobné teploty jsem zaznamenával téměř den co den, takže až tak překvapený jsem nebyl.Tyto téměř každodenní třicítky musely fyzicky i  psychicky negativně poznamenávat tělo i duši snad každého z nás, mě nevyjímaje.Raději jsem proto nevystrkoval hlavu z domu, neboť jsem nechtěl být zaplaven sálavými slunečními paprsky.Tuto možnost však neměla příroda, ta musela snášet přívaly horka po celý světelný den, v noci to nebylo o moc lepší.Vadnoucí listy stromů a keřů v zahradách a parcích svým vzhledem žalovaly kolemjdoucím a jakoby prosily:„Lidé, dopřejte nám aspoň trochu stínu a vodu!“Velice rád bych jim vyšel vstříc, ale, žel, nebylo to v mé moci.Jak to vypadalo v tyto dny v okolí města, nebylo těžké si domyslet. Úroda napolo zničená, výnosy za moc stát nebudou, zvažoval jsem blízkou budoucnost.Zemědělcům asi zůstanou po sklizni jen oči pro pláč.Časné odrůdy ovoce svou velikostí rovněž nevybízely ke sběru, o zasychající listové zelenině raději nemluvit.Už proto jsem tedy nesledoval předpověď počasí tak pozorně jako v ty dny.Doufal jsem, že meteoroložka – rosnička vnese svými předpověďmi alespoň trochu naděje do našeho nitra.Nestalo se tak a ani obrazovka radaru nedávala velkou naději na brzkou změnu počasí.Frontální poruchy slibující déšť sice procházely naší republikou, ale Slovácku se jako kdyby záměrně obloukem vyhýbaly. Mezi Broďany se často říká, že město leží nad peklem, myslím, že s tímto porovnáním by mnozí z nás v těch dnech jistě souhlasili.K večeru se sice přece jenom trochu ochladilo, ale i tak jsem tušil, že mě čeká bezesná noc plná převalování na lůžku.Otevřít okno nepřicházelo v úvahu. Teplota v mém pokoji by se „větráním“  příliš nesnížila, no a ti přilétnuvší komáři, to by byl asi můj konec.Ale po půlnoci se z ničeho nic z velké dálky ozvalo zadunění.Konečně je to tady, přichází bouře, prolétlo mně hlavou.Vyšel jsem na balkon a po chvilce čekání jsem uviděl na západě typický záblesk bouře kdesi nad Pálavou. Obloha se prosvěcovala stále častěji a já už tušil, že se schyluje k velkolepému nočnímu představení.Postupně zesiloval vítr, což mě donutilo zavřít dveře na balkon a zahájit za pokojovým oknem pozorování nastupujícího dění.Stromy v parku se začaly pod náporem větru s hukotem stále více a více ohýbat. Stržené listy z nedalekých javorů a jasanů vířily kolem venkovních luceren.Prométheovy „ohně“ různými směry protínaly oblohu a svými klikatými drahami hledaly na zemi svůj nejvhodnější cíl, snad vrcholy stromů nebo stožáry, kdo ví…

Dunění hromů sílilo a postupně se slévalo v souvislý hřmot, který začal vzbuzovat strach a obavy.„Co střecha, vydrží?“ pomyslel jsem si. Není už, stejně jako já, nejmladší…V současných klimatických podmínkách však byly uvedené zvuky pro krajinu předzvěstí tolik a tolik potřebných dešťových srážek, a tedy pravého pro vegetaci požehnání.Mé přání příchodu vláhonosných srážek bylo vyslyšeno, netrvalo dlouho a z potemnělé oblohy se spustil blahodárný liják.Snažil jsem se vžít do „pocitů“ žíznícího trávníku, jistě děkoval blahodárným kapkám stejně jako já.Koruny stromů zašuměly a s otevřenou náručí dychtivě nastavily své listy dopadajícím vlahým krůpějím.Povrch blízké silnice se začal po dešťovém přívalu ve světle uličních lamp lesknout jako zrcadlo.Tentokrát se ochladilo zřetelně, člověku se chtělo hluboce nadechnout, neboť vzduch se ozonem pročistil a lidskému chřípí nabídl blažené pocity úlevy.Bylo děsivě krásné, ale současně i povzbudivé  pozorovat za oknem tu zázračnou proměnu přírody a uvědomovat si, jak je voda důležitá pro život. Ulicí Na Dlouhých stékaly větší a větší stružky vody, aby se posléze slily v jeden mohutný proud, který ani kanály nestačily pojmout.Stěrače aut se marně snažily odstraňovat vodu z čelních skel aut, věru nebylo řidičům co závidět.O hustotě deště jsem se mohl přesvědčit i pozorováním světelných kuželů z reflektorů aut, prorážejících dešťovou clonu.Vodu tentokráte obloha přírodě nabídla v optimálním množství, prostě tak akorát.Letošní úrodu noční přísun vláhy už zřejmě nezachrání, ale i tak mnohým organismům pomůže v jejich nelehkém přežívání.Nám lidem se bude alespoň v následujících hodinách lépe dýchat, a tím přijatelněji snášet letní horka.Důležitější je však skutečnost, že mystická noční bouře vlila opět do našich unavených duší naději na změnu k lepšímu, což je v současné hekticky probíhající době tolik a tolik potřebné!
Když den předal vládu noci
Procházet se v současných dnech po podzimem laděných parcích a lesích je pro nejednoho z nás nepochybně krásným zážitkem. V přírodě se v tomto období odehrává velkolepé divadlo, spočívající v barevných proměnách listí v korunách stromů.Ve světelném dni jsou však uvedené pocity více či méně narušovány hlukem dopravy,a vůbec kypícím ruchem měst, ale i vesnic a vesniček.Život v těchto sídlech neutichá ani v noci, i v ní „dýchá“ náš kraj svým pravidelným rytmem, ať už v barech, kavárničkách, restauracích, na divadelních podiích či v sálech kin.Ale živo je v pozdních nočních hodinách také na mnoha pracovištích, tedy v místech, ve kterých se provoz ani v tom čase nesmí zastavit.  To vše je přirozeně známo, den má být přece obdobím pracovních aktivit, naplněných cílevědomým jednáním.Se západem slunce však příroda nabídne našim očím poněkud jiný obraz, obraz zvolna se do spánku ukládající krajiny.Chceme-li svými smysly porozumět převzetí vlády tmavou nocí, musíme jejím úvodem vážit cestu na nějaké blízké návrší s všestranným rozhledem, pokud možno co nejdále od rušivých civilizačních vlivů.Pak teprve, máme-li štěstí a určitý cit pro romantiku, uslyšíme to, čeho je stále kolem nás méně a méně, „zaslechneme“ velebné, všeobjímající ticho.Pocit ztišení, který se v těch chvílích přimkne ze všech stran k poetické duši nočního hosta a přihovoří se k němu nenapodobitelným způsobem.Ticho promlouvá k našim myšlenkám, aby se od nich chvilkově vzdálilo, pozdravilo okraj blízkého potemnělého lesa a odezvou zase zpět přispěchalo.A právě za takové až mystické atmosféry si pohledem můžeme vychutnat půvab noční krajiny a vidět, nebo spíše vytušit místa důvěrně nám známá.Tam na východě si ve své představě nejspíše vybavíme hrdě stojící zámek Nový Světlov, obklopený zvlněnou, hojně zalesněnou krajinou.Pohlédneme-li k jihu, zaujmou nás na obzoru obrysy hřebene Bílých Karpat s nepřehlédnutelným signalizačním světlem televizní věže, která dominuje vrcholu Velké Javořiny…Podél pohraničních hor, všude tam, kam se náš zrak upře, vystupují z temnoty s nápovědou hvězdné oblohy, třpytivá světélka kopaničářských samot a rekreačních chat.Ale i v jiných místech východního Slovácka je se z ptačího pohledu na co dívat.Co vesnice, to jiný pro naše oči světelný vjem, daný velikostí obce a uspořádáním stavení v jejím půdorysu.Hovořím sice o Uherskobrodsku, ale přirozeně nemohu opomenout i nedaleké  Pomoraví se sídly tak natěsnanými na sebe, že svým nočním vzezřením doslova vytvářejí světelný tok, připomínající už jen svou barvou nedaleko probíhající historickou Jantarovou stezku.Ať se tedy podíváme kterýmkoliv směrem, tak se našemu zraku předestřou města a vesnice obdařené tisíci světel, z nichž některá jsou poslušně řazena podél ulic, jiná jen tak dovádivě a nepravidelně rozprostřená do romantické noci.Jsou navzájem spojena stuhami silnic a silniček s pohybujícími se světluškami jedoucích vozidel.Komunikace tím vytvářejí jakési náhrdelníky krajiny, na kterých jsou zavěšena v podobě zářících perel lidská sídla.Při pohledu z větších výšek, třeba z letadla, by pak bylo možné v noci vidět s trochou fantazie v našem kraji i něco, co připomíná síť nervových buněk mozkové tkáně.A tou krajina v přeneseném slova smyslu nesporně je!Je tedy neobyčejně krásné pozorovat v tuto poklidnou noční dobu náš slovácký kraj, vnášející do našich duší noty tklivou píseň o klidu a pokoji.A ticho je jejím hudebním nástrojem, který takovou poutavou noční scenérií provází…
…ticho…
duši konejším a rány zaceluji,vlásky čechrám ve vlahém vánku,jsem s vámi, vetknuto v teplo dlaníněžnou vlnou sladkého spánku
ze souhvězdí snáším se mezi vás,                                                                   démanty slz v očích zahořím,                                                                                                    pohladím po tváři, přivřu víčka,ač neslyšet, přec k vám hovořím

velebné jsem pak veršem samoty, našlapuji lehounce pěšinkou přání,čekám na pozvání tlukotů srdce,vkládám tmavou nocí hezké snění
když přátelé odchází, já zůstávámtam, kde láska končí, bolu chvění,utěším, pak se vzdechem odcházím,slyšíte ale… již zpěvu ptáků znění ?

Kroupy
Neuvěřitelné vedro, dnes v pátek.Na teploměru mám sice „jenom“ 31 stupňů, ale i tak se přes den doma skrývám a jen občas vyrazím na zahradu pro pár dozrávajících švestek.Jsou ještě nakyslé, ale když tak svou modrofialovou barvou lákají, kdo by po nich nesáhl.Dívám se na monitoru počítače na radar. V Čechách už podle něho prší, ti se mají. Jinak déšť nemusím, ale po týdnech úmorných veder, kdo by se na něj netěšil.A hle, na severovýchodě, asi nad Beskydami, vidím ze dvora silné typické mraky- kumulonimby, tedy bouřky.Ale odtamtud k nám asi nezamíří. Něco se ale klube na slovenské straně Bílých Karpat, a to by mohlo být pro Uherský Brod srážkami nadějnější.S dalekohledem na očích z balkonu pátrám po jižním obzoru. Ano, spatřuji veliké bouřkové mračno, rychle se přibližuje.Už slyším i burácející hrom.A je to tady. První kapky uvítala žíznící zem.Jak osvěžující. Hned se člověku dýchá o poznání lépe.Určitě děkují dopadajícím dešťovým kapkám i nevzhledné, seschlé trávníky, ale přirozeně i keře a stromy.Konečně i já mohu přestat se zaléváním broskvoně.Jenom jestli těch srážek bude dostatek, zvažuji. Chtělo by to alespoň pár desítek milimetrů.Uvidíme. Divné léto.Ale co to?Je slyšet jakýsi klapot.Že by tak velké kapky dopadaly na nedaleký plechový přístavek?Pohlédnu ven. No, to snad není pravda. Kroupy. A jak veliké. Čím dál tím větší.Bubnují jedna za druhou na okenní římsu. Odrážejí se a v obloučcích narážejí na vše kolem. Mám  pocit, že bijí i přímo do okenních skel.Takový je to rámus.Spěchám pro fotoaparát. No, ale zdálky toho asi moc nevyfotím.Musím ven, i když jeden blesk střídá druhý a hrom mně duní přímo nad hlavou. Snad nebudu konkrétním předmětem jejich zájmuZe zápraží odvážně vyrážím několika kroky ven.„Au, au,“ dostávám zásah za zásahem. Krčím se s bolestnou grimasou v obličeji.Tisknu spoušť fotoaparátu a rychle se vracím do bezpečí domova.Pohled z okna na příval snášejících se krup je ale pěkný, nebývá to úkaz až tak častý.Sleduji, jak se při svém pádu navzájem křížem míjejí, nepadají tedy jen jedním směrem.Zajímavé…Rvou listí, pravděpodobně naruší i dozrávající plody, které následně budou podléhat hnilobě. No holt, taková je příroda. Krásná, ale někdy i krutá.Snad dopadající kroupy nepoškodí lakování aut, ale myslím, že ne, nejsou zase až tak rozměrné.Odhaduji jejich velikost tak do dvou centimetrů.Rázně se ochlazuje. Z 31 stupňů na devatenáct.Tuto změnu jsem si ještě před několika desítkami minut toužebně přál.Ale nyní začínám mít pocit nezvyklého chladu, že by se mně začalo stýskat po teple?Člověk neví, co vlastně chce, věčně je nespokojen.Bouře se pomalu s dozvuky dunění vzdaluje.Vyhlížím na obloze duhu, ne, ne, dnes ji nevidím, snad jindy.Postupně se má zase oteplovat.A znovu má naše tváře oblažovat sluníčko, tak jak to bývá v srpnu zvykem.Proč ne, ale už jenom s rozumem, prosím…

K obloze, člověče, pozvedni své oči!
Většina z nás, lidí, pohlíží při své chůzi kupředu, což jistě nikoho nepřekvapuje.Někteří upírají svůj zrak k zemi, pokud na ní něco nehledají, tak je to možná na pováženou.A co tak se jednou podívat k „nebesům“?„No, přece na oblohu, prosím!“Pokud je zatažena oblačnou šedí, tak pochopitelně krásou neoplývá, ale jestliže se souvislá oblačnost časem protrhá, tak jako mávnutím kouzelného proutku je na ní hodně poutavého k pozorování.Nejenom blankytná modř oblohy, ale i jednotlivá oblaka mají našim pocitům co nabídnout.Poutavé jsou už jejich obrysy, které nám při trochu větší fantazií mohou připomínat nejrozmanitější tvary.Někomu hrady nebo zvířata, jinému třeba kouzelné pohádkové postavy, ale ani dalším našim bujným představám se meze nekladou.Oblaka jsou však současně i jakousi nápovědou, jak se bude počasí v nejbližší době svým rázem vyvíjet.Začněme ale po pořádku!Poměrně často, a to i za pěkného počasí, můžeme vysoko na nebi pozorovat jemná vlákénka, mezi odborníky zvaná cirry neboli řasy.Svým vzhledem opravdu připomínají obočí krásné ženy. Jejich půvab je dán jejich bělostným, jakoby nadýchaným „šatem“. „Jen se podívejte, jak nám to sluší,“ nabízejí svoji krásu svým pozemským obdivovatelům. Znalec počasí ale ví, že tato vlákenka plující vysoko na obloze jsou první známkou zhoršování počasí, zpravidla s předstihem mnoha desítek hodin.Za nimi většinou následuje oblačný závoj, přičemž jeho název cirrostratus zní poněkud cize. Jde o takzvanou  řasoslohu.Je tak tenká, že přes ni v zastřené podobě sluníčko ještě uvidíme. I tento druh oblak nám naznačuje blížící se změnu povětří k horšímu.Někdy lze zase spatřit na obloze i řadu způsobně uspořádaných cirrokumulů-řasokup, širší veřejnosti známých jako „beránci“.„Udržujte tvar, beránci, i na nebi musí být pořádek!“ jakoby člověk slyšel pomyslného organizátora.Občas můžeme pozorovat poblíž horských hřebenů i oblak tvaru čočky, nebo ještě lépe vzhledu disku, pro někoho z nás v tvářnosti létajícího vesmírného talíře.Pohled na něj může zmást hodně lidí, kteří pak volají do masmédií, že na obloze vidí přibližující se kosmickou loď.Nelze ale v tuto chvíli vyjmenovat všechny ty druhy mračen, náš život provázející.Jsou jich celé desítky.Nelze však z nich přece jenom nevzpomenout obávaná bouřková mračna v podobě mohutných pyramid s tmavou, strach budící základnou.Jejich přibližování pomalu zrychluje náš krok, protože od těchto mračen nemůžeme čekat zpravidla nic jiného než pohromu.Co nevidět se v nich zpravidla objeví záblesky, doprovázené burácejícím hromem s následujícím pořádným lijákem.„Vezměte nohy na ramena, máte nejvyšší čas!“ dávají blesky, protínající obzor, lidem na vědomí.Ale ještě předtím, když slunce naposledy osvítí hrany těchto tmavých mračen, je na ně pohled, jak se také říká, pro Bohy.No nádhera…Ale nemusíme být zase až takovými znalci jednotlivých druhů oblaků.Mnohdy stačí za letní pohody jenom tak si lehnout do trávy, vzít její stéblo do úst a pozorovat na nebeské klenbě zvolna plující neškodné mráčky.Vnímat jejich pohyb, tvarové změny a opájet se představou, že putujeme spolu s nimi kamsi do dálav.I nejvíce rozrušený člověk se v tu chvíli ve svém nitru utiší a uloží své roztěkané myšlenky do klidu a pohody. A když skloubí ve svém nitru uváděný vzhled oblohy s horami a lesy, pokrývajícími naši malebnou krajinu, je mu v tu chvíli nastolující se harmonie těla a ducha tou největší odměnou.Pozměněným výrokem Jana Nerudy z „Písní kosmických“ se dá tedy říct: „Vzhůru k obloze, poutníče, pozvedni své oči, věz, jsou na ní oblaka, ke kterým  se i sluneční paprsky rády stočí.“

cirrus / řasa /
jemnými třásněmi kryjí oblohu již na pohled mají  vysokou polohujsou z ledových kapiček tvořenypočasí vyhlídky jimi ale zhoršeny

cirrocumulus /řasokupa /
drobounké obláčky nebemv řadách se pěkně vedemlidé říkají nám též beráncijsme teplé fronty toulání

cumulus  / kupa /
zvolna plují po modré oblozeje jich tam naseto namnozejsou obláčky pěkného počasítyto peřinky se krásou honosí

cumulonimbus
jsou hrozivé svou mohutnostívzestupné proudy jejich ctnostíprocesem tvořena bouří mračnazemě z nich provazy deště lačna

Föhn
Mnozí z občanů tohoto slováckého kraje asi tuší, o čem pojednávají následující řádky.                        Zvláštním klimatickým fenoménem Uherskobrodska jsou totiž relativně teplé padavé větry, tzv. föhny, které hlavně v chladných měsících roku vanou od jihovýchodu, tedy od Bílých Karpat,  a přispívají k vyšší průměrné teplotě na naší straně uvedeného pohoří.                                         Jsou rovněž příčinou značné větrné eroze, tedy odvívání půdních částic na nedalekém Bánovsku. Rovněž se o těchto vzdušných prouděních soudí, že poměrně negativně ovlivňují lidské zdraví – údajně zvyšují nervozitu, nastolují migrenosní stavy, snad prý dokonce působí i na větší dopravní nehodovost…

föhn – schéma                                                             Slovensko           Uherskobrodsko
Föhny vznikají  výstupným pohybem vzduchové hmoty na slovenské straně Bílých Karpat, jejím ochlazováním, spojeným s následným vysrážením vodních par, což vede k vytvoření nehybné hradby mračen, tzv. föhnové zdi nad hřebenem zmiňovaných hor.Na naši stranu pohoří pak přichází sestupným prouděním teplejší vzduchová hmota.                                                                                                                                                                                                                                        A právě v těchto dnech se föhnový jev na Uherskobrodsku zcela markantně projevuje.                           Od západu se k nám totiž velmi pomalu nasouvá hluboká tlaková níže a na její přední straně zesiluje jihovýchodní vzdušné proudění, pro vznik föhnu nezbytné.                                                                                                                                                                                                                  Zesílený padavý vítr föhnu je však v těchto pozdně listopadových dnech poměrně chladný a pocitově spíše nepříjemný.Bílé Karpaty nemají zřejmě až tak velkou nadmořskou výšku, aby se oteplující vliv těchto proudění v tomto ročním období nějak výrazněji projevil.Na druhé straně nám však tato proudění rozpouštějí na naší straně pohoří nízkou inverzní oblačnost, které je v jiných částech republiky nadbytek.                                                                                                             Duha
Je mnoho krás na nebeské klenbě, které dokáží uchvátit prakticky každého člověka.Můžeme nedlouhou dobu čekat na zářící sluníčko, oblaka mají též svůj půvab, ale taková duha je duha.Mnohdy ji nezastihneme celé měsíce a vlastně na ni ani nemyslíme. Když tu náhle, takřka jen po letmém pohledu na oblohu, po končícím dešti se nám zjeví. Napřed tak nějak ostýchavě, jako kdyby se nás ptala, jestli se může ukázat.A pak… začne mohutnět, sílí stále více a více, její barvy se stávají zřetelnějšími, sytějšími,a my už oči z ní nesejmeme.Měl jsem tento zážitek na očích mnohokrát, stejně jako ostatní lidé, a vždy jsem jí byl uchvácen.Naposledy jsem na ni upozorňoval své okolí, ale často kolemstojící děti ji uviděly dříve než já. Nic nevadilo, že poslední kapky deště ještě smáčely trávník a nás.Duha byla tady.Stál jsem nad městem a všiml si místa, kde se duha dotýkala zemského povrchu.No tam, tam za Záhorovicemi, v těch místech se chystala políbit horizont.

Podle pradávných pověstí, právě v těch místech by se měl nacházet poklad.Pokladem pro naše oči je ale samotný obraz duhy. Duhy mají u různých národů význam trochu záhadný, ba přímo mystický.Nejčastěji  je pojímána jako most mezi nebem a zemí, jindy jako had.Duze se obecně přisuzovaly vlastnosti, které mohly významným způsobem ovlivňovat život lidí.Ale ať je to tak nebo jinak, duha je hříčkou přírody nesmírně krásnou a všemi obdivovanou. Ty barvy, od vnější červené až po fialovou vnitřní, musí naplňovat duši člověka obdivem a úctou k naší Zemi, k naší přírodě.Možná, že tento obraz až trochu kazí vědecké vysvětlení tohoto úkazu, možná by bylo lepší, aby duha i nadále byla něčím nedosažitelným, tajemným.Když duha po několika minutách ustupuje, mizí nám z očí, víme, že bude trvat velice dlouho, než ji znovu spatříme v divukrásném šatu, ve kterém se nám v tom kterém času představila.„Tak sbohem, duho, ne, raději, duho, nashledanou!“
Když noc „zapláče“
Ale čím?No přece kapkami rosy.Po noci s jasnou noční oblohou  vyjdeme časně ráno domu a pohlédneme  mimoděk na okolní trávník, v mžiku se našemu zraku předestřou na okolní zeleni perličky rosy.Vysvětlit jejich vznik není těžké, jedná se o vysráženou vodní páru, tvořící se na prochlazeném povrchu, nejčastěji na listech trav, ale třeba i na kovu.Procházka podél takto zkrášleného oroseného trávníku může být pro některé z nás docela příjemným zážitkem.Jsou dokonce takoví mezi námi, kteří chůzi bosou nohou po rosou obdařeném trávníku přímo vyhledávají, neboť považují takové počínání za osvěžující a ozdravující.Odborníci, meteorologové, zase vědí, že když je ráno rosa, tak lze nejspíše očekávat v probouzejícím se dni slunečné počasí.Pak už je asi zbytečné vysvětlovat následující pranostiku: „Silná rosa, rozepěje kosa.“Rosu rovněž vítají i ti, kteří mají v úmyslu požnout trávu.Vycházejí proto už za časného rána do lučin, aby se kosami rázně vypořádali s přebujelým travním porostem.Orosená stébla trav jsou totiž křehká a snadno podléhají sekáčově kose.Z kapek rosy mají pochopitelně radost i romantikové, zdůvodňovat to snad nemusím, a rovněž umělečtí fotografové.Ti svými fotoaparáty, vybavenými zoomem, dokáží vytvářet snímky, nad kterými nejeden z nás vzdechne údivem.Vyfocené průzračné krůpěje vody na listech trav vedou člověka k zamyšlení nad tím, jaké úchvatné scenérie je příroda schopna během rozednění vykouzlit.Přesto je nejlepší vidět na vlastní oči tu perleť vodních kapek, která nás nejednou vybídne k pozastavení a ocenění tohoto půvabného uměleckého díla přírody!Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že kapky rosy jsou slzami tváře krajiny, která čas od čas volí tento osobitý šat. Každá z nich má svoje kouzlo, svůj specifický lom paprsků, ať už pokrývá plochu listů, anebo stéká po jejich okraji.Rosa je noci dcera, která nejvíce dává na odiv svoji krásu při východu Slunce, aby se jí pochlubila kolem pozorně procházejícím.Její kapky jsou tiché, tichounké, ale přesto k nám hovoří svou tajemnou řečí.S tím jak kotouč Slunce stoupá po obloze, rosa ustupuje a pozvolna se nám z očí ztrácí, aby za vhodných podmínek následujícího rána znovu předstoupila před lidský zrak. Zkusme se tedy za časného rána bosky projít nebo proběhnou po trávníku, pokrytém stovkami chladných, a přece tak krásných vodních kapek!Nebudeme litovat, neboť nás bude po tomto konání provázet pocit očisty a s ní souvisejícího blaha.Jak je patrno, v každém ročním období je kolem nás co obdivovat a čím se v naší krásné přírodě pokochat.Chce to jen mít v pravý čas a na pravém místě oči otevřené!                                                                                                       Povodňové stavy
Jestli se obyvatelé našich zemí něčeho z přírodních živlů bojí, tak jsou to povodně. Zemětřesení nám nehrozí, tornáda rovněž, tsunami v zemi bez moře je pochopitelně k smíchu.Ale povodeň, to je o něčem jiném. Není snad v naší vlasti obec, která by něco podobného na „vlastní kůži“ nezažila.Čas od času se sejdou meteorologické faktory v takové konstelaci, že zvýšený vodní stav je, jak se také říká, na spadnutí.Když přechází nějaký ten frontální systém přes naše území zrychleným tempem, tak je pravděpodobnost povodně poměrně malá.Nepočítám ovšem v těchto případech lokální povodeň po větší místní bouři.Horší je, když prší a prší, a do toho ještě přijde třeba jarní tání. No to pak obyvatelé bydlící v blízkosti vodních toků nezavřou v noci oči.My tady na Slovácku jsme tak trochu klimaticky raritní.K nám si to totiž několikrát do roka namíří tlaková níže od Jadranu.Prostě zlomyslní Italové ji k nám pošlou s plným vybavením, tedy deštěm obtíženými tmavými mračny.Tato cyklona, zlomyslně podotýkám, že je ženského rodu, si to vezme cestou přes Maďarsko, Slovensko, a jenom aby se neřeklo, tak „štrejchne“ i východní Moravu.Postupuje pomalu, nepřechází kolmo přes naše území jako jiné frontální systémy, ale tře se o naše pohraniční Bílé Karpaty celé dny a noci.A leje a leje…Valaši tomu říkají ještě jinak, ale to tady raději nebudu říkat.Stružky vod se sbíhají ve větší a větší proudy, potoky se rozvodňují nejdříve, a pak to dostává místní hlavní tok, Olšava, v plné parádě.Jen o něco později se rozvodní řeka. Morava.To nám pak Broďanům Hradišťané poděkují, myslím to samozřejmě ironicky.Zde na východní Moravě máme těžké, jílovité půdy, které nejsou příliš nasáklivé, no a jak jistě tušíte, co nebe spustí k zemi, to se řítí  Bečvou, Dřevnicí a uherskobrodskou Olšavou k řece Moravě korytem nekorytem.A to se naplní vodou doslova přes noc, hladina prudce stoupne, a nejednou se říčky a řeky vylévají ze svých břehů.V roce 1997 jsem povodeň zažil v plné síle.Okolní pole kolem Olšavy byla vodními spoustami vbrzku zaplavena a člověku se naskytl smutný pohled na políčka a pole s bramborami, cibulí, řepou pod vodní hladinou. Své si schytaly i chaty v okolí řeky a nejednou i domy, postavené v blízkosti tohoto našeho vodního toku.Stál jsem spolu s ostatními lidmi na šumickém mostě a s obavami sledoval, jak voda po decimetrech rychle stoupala.Kalná voda unášela vše možné, vyvrácené stromy, břevna, různé harampádí, které se často zablokovalo u pilířů řeky, o vzruch mezi námi bylo v tom případě následně postaráno.Spatřil jsem v řece i uhynulé zvíře, nevím, co to bylo, snad nějaká drůbež, nebo co.No člověk by zaplakal.Přijížděli hasiči, bylo slyšet houkání sirén, obyvatelstvo varoval městský rozhlas.Regulace řek by měly zabránit povodním.Ne vždy se tak i děje, ale člověk znalý přírody ví, že povodně byly a jsou součástí života krajiny, takže vylití vody v okolí zákrutů, meandrů mně paradoxně připadá tak nějak přirozenější, než vody  tekoucí v betonových korytech řek.Asi se mnou nebude mnohý souhlasit, ale proti pocitům člověka těžko něco naděláme.A ty bývají při povodňových stech velmi silné!

Stává se Slovácko v těchto červencových dnech archou Noemovou?
No asi ano, vypadá to tak.Nad Čechami i větší částí Moravy se nebesa otevřela a proudy vod se nezadržitelně valí ze šedivé oblohy.Moravští Slováci sedí v těchto dnech u televize a nevěří svým kukadlům, co se to děje na západě naší vlasti.Vlastně by se divit ani neměli, mnozí z nich přece pamatují událostí v roce1997, kdy se při vysokém vodním stavu protrhl v Mařaticích břeh řeky Moravy a pak velmi rychle byla její vodou zaplavena centrální část města.Kdo by si nepamatoval fotografii plovoucího psíka, tuším, Prostřední ulicí…No a nyní taková hrůza postihuje českou kotlinu.Ze Šumavy, Krkonoš, Krušných hor se nezadržitelně řítí přívaly vod, které více a více zaplňují koryta řek.Ohroženy jsou už nejenom vísky v horních úsecích vodních toků, ale i města v blízkosti českých „veletoků“, Vltavy a Labe.Rybníky, ba už i přehrady nestačí zadržovat nápory řítícího se vodního živlu a popouštějí vodu dále k našemu hlavnímu městu, ve kterém jsou již některá nábřeží zaplavena. Není tedy divu, že tisíce občanů naší metropole trnou v těchto hodinách očekáváním věcí příštích.Nejenom Vltava, ale i pražské říčky, například Botič, v těchto hodinách překvapivě zahrozily, zaplnily se vodou doslova přes noc a počaly se vylévat ze svých břehů.Krajina v bezprostřední blízkosti vodních toků byla zanedlouho zaplavena a člověku se naskytl smutný pohled nejenom na „utopené“ osady zahrádkářů, ale i na políčka a pole s bramborami, cibulí, řepou, která se rovněž ocitla pod vodou.Své „dostaly“ ale už i domy, postavené v blízkosti vody, dopravní cesty, a vůbec celá infrastruktura krajiny.Lidé stojí na mostech a s obavami sledovali, jak voda v řekách  po decimetrech rychle stoupala a stoupala…Kalná voda vzedmutých řek unášela vše možné, vyvrácené stromy, břevna, různé harampádí, které se často zablokuje u pilířů řek, a pak je teprve o strach zaděláno.Byly hlášeny už i první lidské oběti, no, člověk by zaplakal.Všude bylo vidět plno hasičů i dobrovolníků, ale voda, jak se alespoň zdá, je silnější hodinu za hodinou, takže bylo často slyšet houkání sirén a obyvatelstvo se varuje rozhlasem.Čas od času se prostě sejdou meteorologické faktory v takové konstelaci, že zvýšený vodní stav je, jak se také říká, na spadnutí.Ale tentokráte Moravským Slovákům nebezpečí nehrozí. Deště do Čech totiž přicházely od severu a našemu kraji, vinnou révou opředenému, se zatím přívaly vod ve větší míře vyhnuly.Jsme však součástí celku, celé této naší krásné země.Držme tedy  palce těm, kteří nyní tak trpí přírodním živlem, a poskytněme pomoc tam, kde bude nejvíce třeba!Buďme tímto konáním pro postižené záplavami archou Noemovou!A doufejme, že počasí, tak zvláštní v letošním roce, se přece jenom časem umoudří…

Dvě holky – Vltava a Morava si volají mobilem přes Českomoravskou vysočinu.
„Jak se, holka, máš, no povídej, Vltavo!“
„No přece snad nejsi slepá. Nevidíš, co se se mnou děje? Nevím, kam mám dřív své břehy složit.  Navíc mě pořád pomlouvají v tisku a televizi. Už je mně to, fakt, nepříjemné.“
„No tak se trochu zklidni, dopřej si oddechu!“
„Copak můžu? Každou chvilku otravuje nějaká návštěva, kamarádky mně pořád něco nosí.Prý to dostaly seshora.Včera byla u mě Lužnice, pak zvonila Sázava, teď zase Berounka vyhrožuje návštěvou.Mám se prý na co těšit.Ty přítelkyně jsou opravdu hrozné. Kdyby alespoň daly předem vědět, kdy zaklepají na moje břehy.Taky už nevím, kam ty jejich mokré dary přírody mám ukládat. Všude už mám plno.Přes den musím ještě seběhnout do Prahy, tam bude zase na mě zvědavo lidí.Znám je dobře, budou mě pomlouvat, ale ještě nedávno jsem jim byla dobrá, asi netušili, co jsem zač.A co ty, Moravo, jak ty žiješ?“
„Díky za optání. Vcelku v klidu. Někdy si i schrupnu.Nedávno za mnou byla Bečva, v klidu jsme si popovídaly a měly věru o čem.Prý kanál Dunaj – Labe. Přes moji hladinu se zelení kolem. To se mně snad jenom zdá.Ještě že mám dcerunky Olšavu s Dřevnicí, ty mně dělají radost.Moc toho sice do mé domácnosti nepřinesou, ale lidé na  ně v těchto dnech pějí chválu.Občas se i sluní, kdo by to tomu mládí nepřál.Poslyš, Vltavo, nepřebrala jsi trochu v poslední době? Zdáš se mně být v těchto dnech taková nějaká divná. Kam přijdeš, tam je o „vzrušo“ postaráno.I Labe si na tebe stěžuje.Klídek, klídek! Co máš z těch mračen, rozplynou se a zase bude dobře, stav se také na Orlíku a na Slapech, pokecej s nimi, nespěchej!.Co z toho uspěchaného života máš, Vltavo?“
„Máš pravdu, Moravo.Ale ty jsi také vypěnila v tom roce 1997, jenom si vzpomeň! Hradiště pod vodou, v Ostrožské Nové Vsi tě také bylo plno. Roztočila jsi to tam tehdy hodně.“
„Ale tak nechme vzájemných výčitek, Vltavo!Shodneme se v jednom. Lidé se bez nás neobejdou. Ale jak nás chytne rapl, pak politují a dívají se na nás s obavami.To jsou, holt, lidé. Nevědí, co chtějí. Voda je náš živel, jednou jí máme po kolena, jindy zase nad hlavu.V létě zase budou ti človíčci křičet, že jsme líné, že se sotva vlečeme…Nikdy se jim nastálo nezavděčíme, to si piš!“

Rosničkanarodila se „rosnička“, zájem otcem od mala,milující matkou se jí atmosféra pak stala,všichni kolem se oné události ze srdce radovali,oblohou vzešly hvězdy, jež nebesům kralovalynad kolébkou se 12 sudiček a mudrců skloniloa dítku budoucnost projevy svých úkazů věštilobyli to teplota, tlaková níže, atmosféry tlak, deštíksníh, tlaková výše, inverze, jinovatka, ba i větříkjako první k dítku promluvil Větřík slovy lásky,„Chci ovívat tvé tváře a načechrávat tvé vláskychci být v krajině prohánějícím se vánkem,který bude bdít nad tvým sladkým  spánkem,“na to pravila Teplota takto „Budu tě zahřívatněkdy více, někdy méně a se rtutí si pohrávat,ponechám tedy něco rozmarů živelné náhoděnapomohu však svou mocí velebné to přírodě,“usmál se Atmosférický tlak a k dítěti zašeptal,„Tvou spokojenost se mnou bych raději uvítal,jsem atmosféry neustálých změn průvodcema tvých rozborů mé povahy, rosničko, ctitelem.“„Neměj ze mě obavy, Dešťík se nesměle ozvalne mou vinou, že zlé úmysly mně člověk připsalsvlažuji přec tvé skráně a polím dávám vláhu,pravdou též, že tmavé obloze vnáším respektu váhu.Sníh k tomu zaveršoval strohým svým hlasem„Zakryji bělostí krajinu, tvé ruce ovinu chlademjedněm přinesu žal, jiným pak snesu nůši radosti,dopřeji kraji zimního klidu, pak úrody hojnosti.“
Mlha zasněně zašeptala: „Neuvidíš vždy pokojem,co chtěl bys vidět, neboť skryji vše svým závojem,zakalím tvůj zrak, leč bude to jen vláhy změny lež,nebude dlouho trvat a z onoho mámení procitneš.“Tlaková níže na to špitla, „Jestli budu vše stačit,budu kol všech vírem a frontami tvé mapy značit,však poznáš, co dít se bude krokem, jindy během,tak to vždy bylo a bude širo širým našim světem.“Tlaková výše obkroužila tanečkem kolébku a hlesla:„Já zase blankytnou oblohu coby dárek tobě přinesla,otevři svá očka, na mou oslnivou sluneční zář pohlédni,létem tě zahřeji, zimou se však převelice dobře oblékni!“Po těch slovech rozzářil se i Sluneční svit,                    „Toť pravda, když i mě spatříš, náladu budeš mít,s rozumem nastav mně svoji zvídavou  tvář,v nedlouhé chvilce vitamin D ode mě máš!“Jinovatka nechtěla svou věštbou zůstat stranou,„Co na tom, že jsem jen mrazu doby královnou,třpyt mých jehliček tě často ke vzdechu vybudía tvůj zrak krystalky zimy něžně pohladí.“„Věz,“ věštila Inverze, „ne vždy je chlad  nahoře,i u nás je možno někdy ve výškách spatřit oblaků moře,až dospěješ a vystoupíš v zimě do vysokých hor,pak teprve zaslechneš naší krajiny velebný  chór.“Mapa, „Já jsem z vás asi nejmladší,“ pravilaa k tomu všem přítomným skromně sdělila,„věštěné jsem si psala a činím tak závěru krátce,budeš den co den, milá rosničko, se mnou na obrazovce.“ Pak  se všechny sudičky a mudrcové  znovu nad kolébkou rosničky naklonili a sborově řekli:Den co den se budou k tobě, milá rosničko, lidé obracet s tajenou prosbou, budou blahořečit tvým vizím, ale bude i hodně těch, co nikdy si neuvědomí, jak nesnadné je poznávání sudiček duší.                                       Věřit nebo nevěřit meteorologům?
Mám věřit našim meteorologům? No, jak se to vezme.Sotva ráno otevřu své oči, tak už slyším z Radiožurnálu hlas pomalu, snad i smutně hovořícího meteorologa.„Bude jasno až polojasno, místy oblačno, nejsou vyloučeny ani přeháňky a bouřky.“„Takže, člověče, vyber si!“Přibližně v tomtéž čase zopakují totéž v televizi sličné „rosničky“ Taťána Míková a Alena. Zárybnická, přičemž svoji předpověď doplní radarovými a družicovými snímky, respektive modelem Aladin, kterými přesvědčivým způsobem doloží vyřčené.To mně ale někdy nestačí.A tak rozhrnu záclony a podívám se na oblohu.„Hrome, venku zase leje jak z konve,“ nejednou konstatuji.               Poté přichází na řadu teploměr a otevřu okno a chřípím nasaju vzduch , což by mělo mé mysli definitivně naznačit, jak bude v průběhu dneŽivot je ale neustále tokem paradoxů.Když se obleču do venkovního chladu, jako naschvál se zanedlouho oteplí a pak sundávám ze svého těla jeden svršek za druhým.Jindy vyjdu do města jen tak nalehko, a co čert nechtěl, začne se mně brzy stýskat po teplém oblečení.Ani polojasná obloha nemusí moc znamenat.Z ničeho nic se přižene tmavý oblak a pak hledám nejbližší místo k úkrytu, ve kterém začnu proklínám ranní meteorologické zprávy.Možná že by nám všem mohlo pomoct pečlivé pozorování přírody.Aha, vlaštovky létají nízko, blíží se déšť. Houkání vlaku znamená totéž, naopak ranní rosa by měla znamenat docela pěkný den.No, ale kdo v dnešní ukoptěné době má čas na sledování chování vlaštovek!Ale zpět k rosničkám. Určitě to s námi myslí dobře. Není ovšem jejich vinou, že se ovzduší někdy chová jinak, než by mělo.Povětrnostní děje jsou velmi složité, ani matematické modely nedokáží přesně určit, jak se bude  počasí během dne vyvíjet.Přesto je rozumné si ráno znovu vyhledat na Internetu radarové snímky, což pravidelně činím, a posoudit, za jak dlouho ta obávaná, nebo naopak toužebně očekávaná zeleň, případně žluť, přinese srážky do našeho kraje.Dá se to dost dobře odhadnout, a podle toho pak naplánovat svoji denní aktivitu. Ne vždy se náš úsudek vyplní, ale holt, Praha je od nás hodně daleko.Je rovněž moudré mít doma aneroid a podle jeho pohybující se ručičky, která naznačuje tlakovou tendenci, usoudit na následný průběh počasí.Chci i nadále v předpovědích počasí. preferovat naše milé rosničky.Jsou hezké, výřečné, pěkně oblečené. V mnohém mají pravdu, anebo se k ní blíží.Ale doplňujme jejich předpovědi občas i vlastním pozorováním, tedy sledováním oblohy nad naším „královským“ městem, a podle toho si plánujme denní program!No a když to nevyjde, tak dávejme vinu sami sobě!Odpověď na název úvahy by tedy mohla znít:Vezměme v úvahu, co nám rosničky a rosničáci v průběhu dne říkají, ale současně vyhodnocujme vlastní rozvahou kolem nás probíhající povětrnostní děje!Tak mě v tuto chvíli napadá, neplatí výše uvedené i v jiných souvislostech?

Opalovat se, nebo ne?
Asi ano.Vždyť přece opálená kůže je daleko krásnější než bledá, neduživá. Těla obdařená bronzem budí většinou mezi „bledulemi“ nemalou závist. Závidím i já, někteří lidé na městském koupališti, nebo ti, co se vracejí od Jadranu, mají těla hnědí nádherně vymodelovaná. No jo, ale lékaři již dlouhou dobu varují.V posledních letech totiž nebývalou měrou přibývá zhoubných nádorů kůže, od relativně neškodných bazaliomů – tak zvaně hodné rakoviny, až po smrtící melanomy.Takže se raději vyhýbat slunci?Samozřejmě že ne, ale je třeba dodržovat určitá pravidla.S pobytem na sluníčku se to nemá přehánět, stačí pár desítek minut, a to ještě v dopoledních nebo pozdně odpoledních hodinách.Důkladně se namazat, samozřejmě nemám na mysli alkohol, vhodnými opalovacími krémy s vysokým ochranným filtrem proti nežádoucímu spektru UV paprsků.V posledních letech jsme navíc ohrožováni ozonovou dírou, která propouští k zemskému povrchu daleko větší množství tohoto záření než dříve.Je zesílená hlavně nad Antarktidou a Austrálií. A snad proto jsou Australané opatrnější než my v nabývání bronzu.V poledních hodinách prý u nich nesmí žactvo cvičit venku. V tu dobu také mnoho Australanů nosí klobouky se širokým okrajem. Přesto se u nich rakovina kůže vyskytuje více než u nás.Důvodem tohoto znepokojivého stavu může být odolnost kůže proti spálení.Každý by měl vědět, jaký je jeho fototyp z hlediska možné absorpce záření.Obezřetní musí být zejména ti, kteří mají jeho nízký stupeň, to znamená lidé rusovlasí, ale i ti, co mají blond vlasy a jsou modroocí.Ti by měli pobývat na slunci co nejmenší možnou dobu.No a Australané jsou vesměs potomci přistěhovalců z anglosaského světa, a právě tam je jedinců se světlou barvou kůže hodně; mám na mysli Angličany, Skoty apod.To jsou všechno známé věci, já vím.Ale stejně jako kdyby tato varování byla jenom házením hrachu proti zdi.Někteří z nás se v poledních hodinách na slunci doslova opékají, podobně jako je opékáno maso na rožni, aniž by si uvědomují, že lidské kůže má paměť.Na druhé straně právě ty výše zavrhované sluneční paprsky jsou důležité pro tvorbu vitaminu D, o kterém se  objevují čím dál tím pozitivnější zprávy.Takže zpět k opalování!Co dělat, když se kůže přece jenom spálí? Z lidových prostředků se doporučuje postižená místa omývat slabým odvarem čaje, někdo radí použít jogurtové mléko.Jiní dávají přednost oficiálním medikamentům, dostupným v lékárnách.Spáleniny od slunce pálí, bolí, v těžších případech hrozí i vznik na kůži puchýřů.Není tedy lepší přece jenom preferovat bledou barvu kůže?Snad ano, ale kdo zastává opačný názor, tak ať dá raději přednost samoopalovacím krémům.Je jich na našem trhu dostatečné množství.Přes veškerá varování, která touto úvahou dávám k dispozici čtenářům, i já jsem se několikrát životě na slunci spálil.Mohu jen doufat, že moje kůže trpí sklerózou a na nadměrné dávky dříve tělem absorbovaného záření snad už zapomněla.Jestli ne, Bůh mě opatruj!
Sucho
Nepršelo, ani nepamatuji.Modrá obloha, kterou jinak mám rád, je mně tentokrát už hodně nepříjemná.Kdyby alespoň nějaká přeháňka nebo „bouřička“ přišla.Vždyť když se do okolí města podívám, vidím neutěšený obraz zoufalé krajiny, po doušku vody toužící.Půda je proschlá, všude prach, který se s pohybem neustále zvedá.Když po polní cestě projede auto, aby si člověk kapesníkem zakrýval tvář a hlavně nosní průduchy, jinak se zvednutými kotouči prachu vzápětí zahltí.I na zahradě je smutné kamkoliv pohledět.Všude trhliny tak veliké, že by do nich člověk ruku strčil. Zalévání záhonů moc nepomáhá, pukliny v půdě jsou stále větší a větší.Kosit za těchto podmínek trávu?To ani náhodou.Stébla trav jsou povislá, takže by kosa po nich sjížděla a výsledek kosení by byl žalostný.Ještě tak vyčíhat si ranní rosu, ale i ta za proteplených nocí v současné době za moc nestojí.Výhodu jistě mají ti, co mají pozemky blízko Olšavy.Mají od řeky natažené hadice a funkční čerpadla.Ti zavlažovat i ve velkém mohou, otázka je, jestli ta voda při nízkém stavu je pro zalévání vhodná.Smutný je pohled i na stromy.Jejich listí visí, je šedivé, nevzhledné, jaký je to rozdíl oproti jarnímu období.Když jde člověk kolem řeky, ani to není pro jeho oči příjemný pohled.Vodní stav je už na první pohled nízký, obnažené kameny na dně ležící, pokryté žabím vlasem nepůsobí dobrým dojmem.Voda hnilobně páchne, patrně i ryby v ní trpí nedostatkem kyslíku.A chodit na procházky v tomto čase?No kolem poledne určitě ne, silnice i cyklostezky jsou žárem doslova rozpálené.Až si člověk říká, je ten asfalt k něčemu dobrý, nemohly v krajině zůstat ty tradiční polní cesty?A co tak jít do města? Do rozpálených ulic?To by se člověk musel plížit podél zastíněných zdí, případně se alespoň na chvíli schovat do klimatizovaných obchodů.Stejně tak návštěva lesa by byla asi utrpením.Kromě několika zaschlých holubinek, nikde po houbách není ani stopy.Zato obtěžujícího hmyzu je všude plno.Kde se vlastně tento množí?Možná zůstaly v nějakých prohlubeninách kalužky vody, kde nachází hmyz možnost svého vývoje.Já vím, mnohý s mými postřehy nesouhlasí, ale jde pouze o můj názor, tak co.Sucho je prostě dalším klimatickým extrémem, ať se nám to líbí nebo ne. Když jsou povodně, tak nadáváme. Když přijdou období sucha, zase pro ně nemáme dobrého slova. Co ti lidé vlastně od přírody chtějí?
Svatá Anna, chladno zrána
„No to snad, předkové, svými pranostikami nemyslíte vážně?“Uprostřed léta, a vy hovoříte o chladnech.Nad městem vidím pole pokryta zlatavými lány obilovin, žně v tuto dobu vrcholíV zahradách většina jabloní ještě nedala svým plodům typickou červenavou barvu, a „vy, svatá Anno, takto“?Co je to za nesmyslnou pranostiku? Vždyť máme teprve červenec, i když už nastupuje jeho závěr.No, ale změna se blíží! Od letního slunovratu přece už nějaký ten týden uplynul a denní oblouk slunce putujícího na obloze je kratší a kratší.No, a když se usídlí na střední Evropou tlaková výše, projasní se obloha a po takové chladnější noci může to být zrána na těle k dobru i nějaký ten svetříček.Jistě, po několika následných hodinách opět nastane horký den, ale marná sláva, první připomínka blížícího se podzim je tady.Ale i za těchto okolností nám může přece jenom příroda ukázat svoji kouzelnou tvář.Nad prochladlou hladinou rybníků a vůbec vodních nádrží se objeví první chomáčky mlhy, ba i rákosiny se na chvilku schovají to tohoto chladivého závoje.Všechen ten romantický náhled umocňují kapičky ranní rosy na stéblech trav, které svým třpytem upoutávají kolemjdoucí.Krajina se v těchto dnech zklidňuje, zemědělských, půdu po sklizni upravujících strojů bude vidět stále více, a třeba zanedlouho spatříme nad nimi i zvolna poletující pavoučí vlákna.Hory nabudou v dálce modravě pastelových odstínů, tak zajímavých pro malíře.Turisty už většinou přestanou trápit mimořádně velká horka, ale s opalováním i nadále by měli být lidé opatrní.Tvrdí se, že moudří lidé si vybírají dovolenou právě v tomto měsíci, snad proto, že v něm ubývá bouří a teploty přes den přece jen klesají pozvolna.Srpen patří ještě k létu a nejednou bývá označován za nejkrásnější měsíc v roce.Přesto se srpnovému slunci nedá už úplně věřit.Já mu však, alespoň zpočátku, důvěru dávám.Úrodou se plní stodoly, zemědělci si začínají mnout ruce, a tak proč se neradovat.Školáci sice s obavami sledují kalendář, ale pár týdnů do zahájení školního roku ještě přece jenom zbývá.Naproti tomu vinaři již častěji budou vcházet do vinic a s radostí pozorovat na objemu nabývání vinných bobulí.Holt sv. Vavřinec je na dosah a v tuto dobu se už dost dobře dá odhadnout budoucí úroda. Pochopitelně pokud nepřiletí do uvedených míst hejna špačků.Takže není na místě rezignující tón.I nadále budou koupaliště plná křiku mládeže a ovocné sady se teprve začnou prohýbat svou úrodou.Obecně je srpen označován jako měsíc vznešený, se stabilizovaným, docela hezkým počasím.Nevadí, že začíná foukat ze strnišť, kraj alespoň nabude jiného rázu, lidským očím poutavého…Takže buďme rádi, že tento sympatický měsíc máme.Bez něho by přechod léta do prvních zářijových mrazíků byl příliš náhlý.
Pozdní léto
Všimli jste si?Čeho zase proboha, člověk v současnosti neví, co ho má upoutat dříve a co později?No přece těch nenápadných změn v tvářnosti krajiny.Měsíc srpen je odborníky považován za období, které je svým klimatickým průběhem z celého kalendářního roku nejklidnější, za dobu, kdy ničivé bouře s kroupami už nejsou tak pravděpodobné a svými důsledky pro zemědělství a ovocnářství osudové.Atmosféra se stává za jasných srpnových dnů tak nějak průzračnější, a tím i naše Bílé Karpaty a Buchlovské kopce dostávají svým zabarvením na obzoru uklidňující, modravě pastelový tón, tak oblíbený u malířů krajinek.Rána jsou již ale citelně chladnější, člověk musí nejednou v tento čas i vytáhnout mikinu ze svého šatníku.                                                                                                                                       K poledni, pravda, nás slunce ještě hodně ohřeje, ale z večera už zase možná přemýšlíme o nějakém teplejším přehozu.Ostatně lidová přísloví směrem k nám již kynou varovným prstem: „Koncem srpna dopoledne léto, odpoledne podzim“,což poznáme už třeba i při sušení prádla venku, neboť si musíme na žádoucí výsledek přece jenom   o něco déle počkat.Kolem vod a na vlhkých loukách se už z rána nezřídka, zejména pak v údolích, prostírají mlžné závoje, které navozují v našich duších svým romantickým obrazem nepochybně melancholickou náladu.Šeří se také daleko dříve než před několika týdny, už krátce po večerních zprávách aby člověk sahal po spínači osvětlení.A co celkový vzhled krajiny?                                                                                                                          Lesům prokazatelně ubylo zpěvu ptáků, hostem se v nich stále více zabydluje kouzelné  a upokojující ticho, na větvích některých stromů nás zase upoutají první zežloutlé listy, ale ty jakoby se ještě styděly za své předčasné podzimní zabarvení.                                                                                                                                       Sice ve vzhledu lesního porostu i nadále převládá zeleň, ale už to není ta svěží barva z jarních měsíců, ta nynější tvář lesa je evidentně znavena letními horky spolu s nedávnými suchými týdny. Za to pod stromy je možné spatřit mezi listím plno napadaných lesních plodů, nejenom nám všem známých žaludů a bukvic, ale i méně nápadných nažek habrů a jasanů.Tato skutečnost nepochybně potěší zvěř, která se konzumací těchto plodů musí připravit na blížící se nevlídné zimní období.Ale i pole se jakoby mávnutím bičíku barevně mění a odívá se tím do nového, decentního šatu.                                                                                                                                                                        Kam se jenom poděl ten ještě nedávno běžný „medový“ obraz dozrávajících a vlnících se lánů obilovin? Holt je již většinou po sklizni, vše je v našem pohledu do krajiny střídáno jemnými odstíny okru a hnědi vzniklých strnišť, po kterých zvolna popojíždějí sběrače slámy nebo dokonce už i traktory s bránami a pluhy.Občas z těchto „holin“ zafouká i chladnější větřík, který s nastupujícím šerem některé z nás možná donutí dopnout si i nejhořejší knoflík na košili.A tak už snad jenom zlatavé úbory slunečnic a vzrostlá kukuřice na polích dávají nám na vědomí blížící se „babí léto“ s ladně se vznášejícími pavoučími vlákny nad loukami.I u vodních nádrží je náhle klidněji, ubylo zde křiku a dovádění bujarého mládí, voda, po nocích zřetelně chladnější, už přece jenom není pro koupající tak lákavá jako v horoucím létě.Ostatně pranostika ke sv. Bartoloměji,  24. 8., zvedá varovně prst:„Na sv. Bartoloměje naplije jelen do vody a nemělo by se už více koupat!“Výše uváděné klimatické změny však nesporně vítají rybáři, kterým poklesem teplot ubylo v těchto místech rušivých lidských vlivů a kteří si tedy mohou plně vychutnávat pohled na zklidněnou či jen mírně zčeřenou hladinu vodních nádrží, občas narušovanou plesknutím ocasní ploutve rozdováděné ryby.Na druhé straně jsou však právě tyto týdny z celého roku asi nevhodnější pro vycházky do oblíbené přírody, do našich blízkých i vzdálenějších hor, a to nejenom kvůli sběru hub a lesních plodů, ale také pro nezapomenutelné výhledy do okolní krajiny, zejména pak z vyšších krajinných poloh.Ruce si mnou jistě i vinaři, zarážení hory máme již za sebou, ale ne všude to vypadá na slibnou úrodu, o tu budou muset ještě vinaři svést boj s nenechavým ptactvem a možná i lidmi.                                                                                                                                              Zahrádkáři si zase pečlivě připravují lísky, do kterých budou ukládat dozrávající ovoce.                       Zdaleka však ještě nemají vyhráno, vegetaci i nadále chybí dešťové srážky, a tak prosba k vláhonosné obloze je zajisté na místě.                                                                                                                                                 Tak vlastně už jenom školáci začínají být zjevně neklidní a s nemalými obavami sledují blížící se začátek školního roku.Snad jim alespoň v paměti zůstanou vzpomínky na proběhlé letní radovánky, hezkými zážitky naplněný pobyt v přírodě a právě jimi se budou nepochybně chlubit svým spolužákům i učitelůmTak tomu ale vždy bylo a bude. Cyklus přírody je neměnný a je pouze na nás, jestli  se mudokážeme co nevhodnějším způsobem přizpůsobit.

Čarování podzimu…
První podzimní mrazík nepřišel pro mě neočekávaně.V polovině října se tento klimatický jev objevuje zcela běžně, někdy i dříve.Snad jenom tím, že letošní „babí léto“ bylo teplotně nadprůměrné, nás mohl překvapit uvedený nástup nízkých ranních teplot.A tak v těchto dnech, záhy po probuzení, jsme mohli i v našich zahradách a parcích na přízemní vegetaci pozorovat drobné ledové krystalky.Někteří automobilisté museli zase škrabkami pracně odstraňovat ledové vrstvičky z oken svých aut, někde i okna domácností měla na svých sklech ledovou kresbu, neboť sv. Terezie podle známé pranostiky by měla zasazovat „zimní okna“.                                                                                                                                            Namrzlé kapky vody na stéblech usychajících trav působily taktéž neobyčejně romanticky, ale tou největší změnou je zcela jiný, co se alespoň týče barevnosti, vzhled našich listnatých lesů.Ano, jako kdyby mávnutím čarovného proutku se ze dne na den pestře zabarvily listy stromů, jejich nastupující žluť se zkombinovala s červení a někdy již i s neodbytnou hnědou barvou.                                                             Hezky se tento přírodní úkaz pozoruje v současné době na javorech – ať už klenech nebo babykách.Na některých stromech, třeba jasanech, dosud zeleň listů náporu nízkých teplot odolala, ale tito „otužilci“ shazují listí po silnějším mrazíku bez barevných změn pak naráz.Krajina v těchto nádherných dnech dostává kouzelný, takřka melancholický ráz, který člověka nutí k nejenom k procházkám a vyjížďkám na kole, ale k hloubavému zamýšlení.

Strniska na sklizených polích jsou sice ještě pokryta „babími léty“, ale neodvratný konec teplejších dnů se blíží a naznačuje jej mimo jiné i odlet divokých husí.Pozoruhodně živo zůstává ale v remízcích, křovinách, jsou v tomto období hojnosti obtíženy velkým množstvím dozrávajících plodů – šípků, hložinek, bezinek, pro ptáky vítaných lahůdek, kterými se tito opeřenci sytí v přípravě na blížící se zimu.Lesy se pozvolna ukládají do ticha, stále více a více mezi větvemi stromů prosvěcují k zemi ve sluncem zalitých dnech kužely světla, kterýžto jev poskytuje fotografům řadu námětů na umělecké ztvárnění přírody.Nad pozemky s mladým osením krouží hejna krákajících havranů a poslední tažní ptáci odlétají v početných hejnech do teplejších krajin.Pole jsou již v drtivé míře sklizena, někde si již pospíšili i s orbou, a tím dostala krajina svůj typický podzimní, uklidňující ráz, s ním i krásy, které v jiných ročních obdobích nejsou k zastižení!Takže snad říkám pravdu, že v těchto dnech, pokud se ovšem vydaří počasí, je téměř hříchem zůstávat doma!
Sbohem, babí léto!
Je to jenom několik dnů, kdy jsme se doslova „koupali“ v přílivu nečekaně teplých slunečních paprsků.Slunce pálilo téměř jako v plném létě, příroda zmateně nevěděla, co si má myslet, dokonce ojediněle začínaly kvést některé stromy, které se asi mylně domnívaly, že už začíná jaro.Vegetaci se tak nějak nechtělo uložit k pozvolnému spánku, lesy byly na tuto roční dobu nečekaně plné zeleně, i když přece se jen v jejich tváři poznenáhlu objevovala tradiční červeň a žluť.Lidé chodili v tričku s krátkými rukávy, mnozí z nich ještě v kraťasech a nebylo ani výjimkou, že někteří, ani bych je moc nenazýval otužilci, se odvážili dokonce vykoupat v přírodních nádržích.A to, prosím, začátkem října!!!Zamilované páry se za ruce vodily  po parcích, mezi nimi obratně kličkovali na kolečkových bruslích děti, ale i dospělí.Bezoblačná obloha po rozpuštění chladivé ranní mlhy, na nebi v odpoledních hodinách nanejvýš několik sympatických, zvolna proplouvajících drobných mráčků.Pastelově tmavě modré zabarvení Bílých Karpat, z jejichž vyšších poloh jsme mohli pozorovat Beskydy, „Pálavu“ a snad i polovinu pohoří západního Slovenska, no, mohli jsme si přát něco více za uvedených klimatických podmínek? A ty západy slunce, Bože můj, jednou do ruda, jindy zase do žlutava, těžko popsatelná úžasná hra barev při pozvolném sklánění se slunečního kotouče za obzor.Je snad vůbec někdo, kdo by mohl odolat těmto nevšedním zážitkům?! Když tak vidíme tuto nádheru, kterou hýřila v tuto dobu příroda, vybaví se nám možná básně J. V. Sládka, J. Vrchlického nebo J. Seiferta.Původně se „babím létem“ rozumělo období s volně poletujícími pavučinovými vlákny, po kterých se pavouci na sklonku léta přemisťovali při hledání svých úkrytů, s čímž by asi dnešní zoologové plně nesouhlasili.V Americe mají pro podobně probíhající stav počasí název „indiánské léto.“                                                                                                                      V přeneseném slova smyslu je pak „babí léto“ začátkem stáří, pro podobnost barvy pavučin se šedivými vlasy „dříve narozených“.Ale vraťme se k popisu přírody, prostě pohoda, kterou by na přelomu září a října čekal málokdo!Téměř cize pak působí v těchto souvislostech strohé konstatování meteorologů, že jde u „babího léta“ o setrvalejší působení oblasti vysokého tlaku, tedy anticyklony, na našem území.Romanticky založený člověk by nejraději  tuto definici synoptické situace vynechal, tak nějak „kazí“ citový dojem toho, co jsme v uplynulých dnech prožili. Snad nás také napadá, že si příroda chtěla vynahradit uvedenou krásou nevlídné počasí letošního léta.Možné to je, příroda je nevyzpytatelná ve svém konání, ráda si pohrává s předpověďmi meteorologů a nedbá vždy názorů odborníků.Ale vše musí jednou zákonitě skončit. Romantická procházka teplým v večerem v minulém týdnu a…. páteční probuzení do deště, prudké ochlazení, zachmuřená obloha a prohledávání šatníku s úmyslem, co vzít na sebe., aby člověk neprochladl.Takový teplotní zlom málokdo čekal, ale co naděláme.Babí léto jak přišlo, tak zase odchází, zdáli nám už jen mává… Přicházejí dny povětšině pošmourné, často s deštěm, na Javořině se dokonce může dočasně objevit i poprašek sněhu.Ach ten zákonitý roční chod počasí…, byť letošním, nezvykle dlouhým „babím létem“ příjemně narušený.Všimli jste si? Hodně padají žaludy, dlouho drží listí na stromech, pranostiky při daných úkazech naznačují, že prý přichází tuhá zima.Kdož ví, nechme se překvapit, možná si příroda znovu s námi pohraje!A tak jen zbývá sladce vzpomínat na uplynulé rozzářené dny a týdny a doufat, že se „babí léto“ zase jednou vrátí.A ono se vrátí, určitě se vrátí, jen si budeme muset, bohužel, přibližně ten rok počkat!
O plodech podzimu
V těchto týdnech se příroda ukládá do svého zádumčivého, očekávaného spánku, aby si odpočinula od ruchu životem kypícího vegetačního období.A kdo jiný nežli senioři dokáží ocenit proměny jejího šatníku s brožemi, mezi které náleží i plody, které nám příroda v tuto dobu v oko předkládá.A tak jsem na základě pozvání přišel v první listopadový den mezi brodské seniory, abych se s nimi podělil o podzimní romanci krajiny.Pěstované ovoce je už z větší části z našich sadů a zahrad sklizeno, ne všude se tak ale stalo, a tak nezřídka je ještě vidět „zapomenuté“ plody, smutně visící na větvích stromů a žalující na nezájem svých pěstitelů.Budou postupně zasychat a časem i opadávat.Snad z nich bude mít radost alespoň ptactvo, které si tímto  přilepší  potravu před blížící se nemilosrdnou zimou.V průběhu besedy jsem se pokusil v několika desítkách minut přítomné seniory seznámit s plody dřevin, které nejsou až tak příliš známé širší veřejnosti.Už proto jsem se nechtěl příliš zdržovat promluvou o šípcích, které jsou, každý jistě ví, neocenitelným zdrojem vitaminu C a beta karotenu, předstupně to vitaminu A.Šípky se mají po utržení a rozdrcení přes noc nechat vyloužit, roztok zahřát pouze do vlažna a následně se má přecedit kvůli odstranění chloupků. Pak teprve je možné takový čaj nazývat vitaminovou bombou.Začal jsem tedy raději svůj proslov pojednáním o jeřabinách, které se svým využitím v naší kuchyni poněkud opomíjejí.Jeřábů, coby běžných dřevin, je celá řada druhů, nejoblíbenější pro zpracování je jeřáb Moravský – sladkoplodý, jehož plody nacházejí uplatnění hlavně při tvorbě džemů a marmelád.„No jo, ale jak rozpoznat jedlé jeřabiny od nejedlých? naznačil jsem obecenstvu možný problém.„Stačí si povšimnout třeba lístků jejich složených listů, u jedlého jeřábu jsou zoubkovité jenom v jejich horní polovině, u ostatních druhů po celém obvodu! Komu tento rozpoznávací znak nestačí, ať se zakousne přímo do dozrávajících malviček jeřábu, a hned podle chuti sezná, jak se věci mají,“ poznamenal jsem s nepřehlédnutelným úsměvem.Vzápětí se ukázalo, že ne všem účastníkům besedy jsou známé další druhy jeřábů, například jeřáb muk, anebo méně častý druh s neobyčejně ceněným dřevem, tedy jeřáb břek.Jeřáb oskeruše, chcete-li oskoruše, vyžadoval ode mě pak zasvěcenějšího, podrobnějšího výkladu.Už jeho fotografie s pestře zbarvenými malvičkami na větvích všechny přítomné zjevně zaujala.Plody tohoto, snad mně bude odpuštěno, když použiji název „slováckého“ jeřábu, nejsou nikterak velké, mají v průměru jenom kolem 3 cm a jsou kulovitého nebo vejčitého tvaru.Nebylo pak možné se v následujících okamžicích v těchto souvislostech nezmínit i o pálence z oškeruší dělané.„Je to doslova božský nápoj, a to i v dnešní, částečně prohibiční době,“ pravil jsem hrdě.„Ano, ano, na Maršově je k vidění ten statný strom, v prostoru známého sesuvu, víme o tom místě,“ ozvalo se odkudsi zezadu.Naznačil jsem pro jistotu, že vzrostlé oskeruše jsou svým zřídkavým výskytem předmětem nemalého zájmu zájemců právě u nás, tedy na jihovýchodní Moravě, a památné stromy tedy vyžadují patřičnou ochranu!Ale to už jsem musel v přednášce přikročit k dalším, podle mě docela zajímavým dendrologickým exemplářům.„Obrovským zdrojem vitaminů jsou kromě šípků oranžové bobule rakytníku, mají rovněž velké množství vitaminu C a betakarotenu,“ pokračoval jsem v poučování a předal okolí větvičku rakytníku ze své zahrady.Vzápětí jsem si ale postěžoval, že se jeho plody obtížně pro všudypřítomné trny sbírají.„Dejte je do mrazničky, a pak půjdou z větviček lehce setřepat!“ uslyšel jsem radu z pléna.No vida, co se člověk na přednášce nedozví!U ostatních předkládaných dřevin, ať už slovem nebo obrazem, jsem už nebyl s jejich možným využitím tak optimistický, ale považoval jsem za důležité naslouchající seniory ještě před obědem s nimi přece jenom trochu seznámit.Započala tedy řeč o poněkud známějších plodech našich lesů a hájů.Uvedl jsem, že i nažky žaludů a bukvic se dají pojídat, ale až po předcházejícím jejich pečlivém a několikanásobném vyluhování, což se kdysi ve válečných dobách pravděpodobně i dělo.U dalších plodů jsem už dokonce svým výkladem naznačoval nutnost opatrnosti při jejich sběru.Byť nás upoutají nejednou svým vzhledem, jedlé už nejsou, ba dokonce mohou být  i trávící soustavě nebezpečné.„Jé, to jsou ty praskavé kuličky, co jsme je v mládí stiskávali,“ zaznělo přede mnou, když jsem vzal do rukou další ukázku plodů jedné z křovin.„Ano, jsou pěkné ty bílé křehké bobulky, co držím, ale pozor, na jídlo nejsou, způsobily by přinejmenším trávící potíže.“Obrázek brslenu evropského, promítaného dataprojektorem, nikdo nepoznal, i když jsem vzhled jeho narůžovělých plodů přirovnával k tvářnosti kněžských čepiček.I zde jsem musel upozornit na jejich nemalou jedovatost.Ptačí zob naproti tomu identifikován diváky po chvíli váhání byl, neboť jsou často z něho vytvářeny před našimi domy živé ploty, jeho plody jsou však lidskému  jazyku rovněž zapovězeny. Nic na tom nemění skutečnost, že ptáci je bez problémů sezobávají.Rovněž nažek jasanu a zejména rozmanitých druhů javorů, které jsem promítal, je všude v přírodě momentálně na zemi i stromech jak naseto, nikoho však neláká jejich konzumace, i když našemu trávicímu traktu nebezpečné nejsou.Spíše obtěžují tím, že jejich dvounažky, známé to „vrtulky“ zalétávají do zahrad, kde na jaře klíčí, a pak se obtížně  z těchto míst odstraňují.A poté jsem, trochu snad i teatrálně, uchopil do ruky větvičku tisu červeného s jasně červenými míšky.„Co mám k těmto červeným plodům říct,“  otázal jsem se hlasitě spíše sám sebe.„Ty lidskému organismu neublíží, ale to je taky jediné, co bych možná vzal do úst, jinak je tento strom ve všech svých částech smrtelně jedovatý a neradno si s ním cokoliv začínat!“Podle pověr prý nesmí člověk pod tisem usnout, jinak se dostane pod vliv zlých sil. To bych opravdu nerad, je jich v našem okolí až tak dost.Marná byla moje následná snaha nechat kolovat větvičku tisu mezi přítomnými, asi jsem posluchače svými dramatickými slovy příliš vystrašil„Proč na některých jedincích tyto míšky jsou a na jiných ne?“ optal jsem svých posluchačů  přede mnou, tušících s předstihem otázku.Rozhostilo se ticho!„No nebojte se, nejsme přece ve škole!“ snažil jsem se vyvolat diskuzi.„Odpověď je, vážení, docela prostá,“  nenechal jsem dlouho čekat sluchová ústrojí naproti sedících.„Jde o dvoudomé rostliny, prostě jeden jedinec je on, druhý je zase ona. Je to jako u člověka, nic divného, tak co… Samčí partner by měl být ale kvůli opylení a následnému oplození někde poblíž. Obdobně zase jako u lidí, nebo snad néé?“Pak jsme se začali pro změnu bavit o kdouloních. Tyto druhy ovoce málokdo zná, ačkoliv nejsou zase až tak svým výskytem vzácné.Jejich plody, tedy kdoule, ale za syrova by mohly způsobit potíže, a tak je raději tepelně upravujme!Kdosi v povzdálí místnosti zašveholil. „A nádherně voní!“Pokýval jsem souhlasně hlavou…Čas ale pokročil a já měl pocit, že bych měl závěr přednášky věnovat něčemu už pomalu předvánočnímu.Nabízelo se mně  slovní i obrazové porovnání mezi „koňskými“ kaštany a kaštanovníkyPrvní z nich jsou vyhledávanými objekty na hraní zejména mezi dětmi, nejednou jsem musel školku procházející kolem mě navigovat k jejich nejbližšímu nalezišti.Je však třeba vědět, že k jídlu se plody těchto stromů,  jinak vzhledově nesporně zajímavé, rovněž nehodí.„Zato méně nám známý kaštanovník, to je, panečku, o něčem jiném,“ ukazoval jsem kurzorem myši na obrázek již rozevřeného ostnitého obalu plodů. Tepelně upravené nažky tohoto kaštanovníku jsou více jak žádané na našem stole.„Ty opečené, to je opravdu pochutnáníčko!“ podotkl jsem a jazykem olízl svůj horní ret…………………………Svět seniorů je světem, ve kterém se člověk zamýšlí nejenom nad dobou svého mládí, ale také již pomalu začíná bilancovat průběh celého svého života.A příroda si na podzim počíná podobně, věřte mně!

Za teplem do hor
Inverze – není to tak dávno, kdy lidé toto slovo prakticky neznali                                                         V současné době snad ale není člověka, který by se při zaznění tohoto výrazu nezasmušil.                                                              Stačí se ráno podívat z okna a o špatnou náladu úvodem dne je postaráno.Olověnou šedí pokrytá obloha, vzdálenější objekty ztrácející se v mlze, zakaboněné obličeje kolemjdoucích.O co vlastně jde? S rostoucí nadmořskou výškou klesá teplota vzduchu, v případě teplotní inverze je tomu však přesně naopak.Kotliny a vůbec snížená území jsou zaplavena chladným, těžším vzduchem a nad ním se hromadí teplejší vzduchová hmota.No a co na tom je tak nepříjemného?Na rozhraní chladného a teplého vzduchu se vytváří nízká oblačnost, která k nám v tomto podzimním období nepropouští tak žádoucí sluneční paprsky.

A co je horší, tato „mlžná“  vrstva zadržuje při zemi prachové částice a četné toxické látky, pocházející z průmyslové činnosti, dopravy  a domácích topenišť.                                                                                          Tyto emise se v přízemních vrstvách ovzduší hromadí ve zvýšené míře a znepříjemňují život nám všem.Naopak na horách, třeba v Krkonoších nebo Jeseníkách, bývá nad touto inverzní oblačností slunečno a poměrně teplo. A ty rozhledy na moře oblaků pod námi, které se vlní, zvedají a opět noří do lesů jsou „nebesky“ krásné. Vyčnívají z nich jen nejvyšší vrcholy hor jako ostrovy v bílé peřině mračen zalité jiskřivými slunečními paprsky.No prostě pohled pro „bohy!“Ale dostat se svou „maličkostí“ nad inverzní vrstvu není zase až tak jednoduché, neboť tato bývá často až ve výškách nad 1000 m.A ti, co zůstávají dole, třeba Ostraváci, ti trpí téměř nedýchatelným vzduchem anebo řeší vzniklou smogovou situaci tím, že sedají do aut a míří za sluncem na blízké Pustevny v Beskydách.                                                                                                                              V letošním podzimu se  bohužel tato svízelná klimatická situace začala objevovat i v našem kraji, a to na Zlínsku a Uherskohradišťsku. Zatím došlo ze strany hygieniků pouze k upozorněním a doporučením pro starší obyvatele a nemocné, aby omezili svůj pobyt ve venkovním prostředí.                                                                                                                              U nás na Slovácku jsou žel blízká pohoří poměrně nízká, takže spatřit inverzní oblačnost pod sebou je poměrně vzácný úkaz, viditelný z vrcholu Velké Javořiny anebo Velkého Lopeníku. Ale už jenom pozorování „kosmodromu“ televizní věže na Velké Javořině, respektive její špičky, jak vyčnívá z oblačnosti, je nepopiratelně pro každého zajímavým zážitkem.Ale zpátky do nižších poloh!                                                                                                         Člověku je líto zejména malých dětí, které musí v našich městech, ale i na venkově vdechovat v těchto týdnech někdy hodně znečistěný vzduch. Existuje tedy vůbec nějaké řešení daného problému?                                                                                                                                                 Ano, i když inverzím nezabráníme, byly, jsou a budou i nadále a navíc jejich výskytu nahrává i kotlinový ráz naší krajiny. Co tedy můžeme udělat my sami, aby se nám lépe dýchalo? Je nutno alespoň co nejvíce omezovat produkci škodlivin z průmyslových zdrojů do ovzduší využitím moderních filtračních zařízení.                                                                                                        Dalšímu hromadění nežádoucích látek můžeme pak zabránit modernizací vozového parku a vůbec zvážením potřebnosti automobilové přepravy v době krizových synoptických situací. Významnou roli v tomto ohledu má i omezování využívání nevhodných paliv v domácích topeništích, konkrétně pak umělých hmot, různých odpadů i nekvalitního uhlí.Tady sehrává důležitou roli osvěta mezi obyvatelstvem, při které by si lidé měli uvědomit, že naše plíce jsou těmi „filtry“,  které vstřebávají  ke své škodě nežádoucí emise.Ti, co bydlí v blízkosti hor, by pak neměli dlouho váhat s vyjížděním do vyšších poloh za sluncem a relativně čistým vzduchem.No, takže „modleme se“, aby nás nevlídná inverze co nevidět opustila a aby zase bylo na obloze něco pěkného k vidění, mám na mysli ten krásný, zářivý, životadárný kotouč!                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Duj, větře, duj!
Já vůbec nechápu, jak mohou někteří z nás pomlouvat vítr. Mám ho docela rád.Vždyť je to přírodní živel, který sice má nějaká ta negativa, ale zase v jiných případech je docela příjemným kamarádem.Asi je to dáno tím, že vítr má dvanáctero šarží.Ty nejvyšší, co pustoší lesy, strhávají střechy z domů, tak ty, stejně jako ostatní lidé, nemusím.Větrné víry čas od času způsobují ohromné škody na lesních porostech, narušují veřejnou i osobní dopravu, a v podobě tornád, tajfunů či uragánů pak pustoší obrovské oblasti naší planety. Ale to jsou větrná proudění nejvyšších stupnicových hodnot. Taková v našich zemích naštěstí nemáme.Ale přece jenom i naše vichřice je lepší pozorovat za okny, anebo o nich raději uslyšet  v rozhlase.V zimních měsících, když vítr doprovází klesající sněhové vločky, má  nesporně taktéž  svůj půvab. Nesmí jít ovšem o jeho závan příliš silný, ten by nám všem mohl už opravdu notně zkomplikovat život.O ten silnější a pravidelnější mají zájem vrtule větrných elektráren na hřebenech našich hor, ale nevím, nevím, jestli tady není zneužito jeho vlastností.Vysoké stožáry těchto energetických zařízení přece jenom nepůsobí v daných oblastech nejpřirozeněji…Problémy rovněž nastávají, když v zimním období přichází na návštěvu proudění od severovýchodu, to asi rychle sáhneme po teplejším oblečení, nebo raději vůbec nevystrčíme z domovů nos.Máme ale naproti tomu větřík, který v letních vedrech dokáže zmírňovat vysoké teploty, umí něžně ovívat naše tváře a zahánět nepříjemný hmyz.Dokáže z kotlin vyhnat zdraví poškozující dusivou inverzi, takže na změnu synoptické situace čekají na Ostravsku jako na spasení.Vítr odvívá od nás v dál různé pachy a naopak přináší do naší blízkosti vůni třeba borového lesa.Je krásné rovněž pozorovat, jak vítr rozvlňuje lány zlatavě zbarvených dozrávajících obilovin, ale i po jejich sklizni, když už fouká ze strnišť, nemusí být nepříjemný.Stejně tak je hezké sledovat, jak vytváří stříbřité vlnky na hladině vodních nádrží, kde nejednou umí i maličko zpěnit vodní hladinu, no co vám budu povídat.A to nemluvím u pocitech básníků, kteří nám ve svých dílech verši naznačují, jak vítr umí s okolní krajinou hovořit. Vstupuje do korun stromů, vánkem rozechvívá jejich listí, takže když se citlivá duše zaposlouchá, uslyší i zpěvohru lesa.Anebo slyšeli jste někdy větrem šeptat telegrafní dráty?Jsou strunami, na které mistrný hudebník, vítr, hraje.Dětem zase dělá na podzim radost tím, že vynáší jejich draky do oblačných výšin, se kterými si hraje hru na schovávanou.No takže uznáte, že větřík nepříliš vysokých hodností je  u našich domovů spíše vítán.To, že občas rozevlaje ženám pečlivě utvářený účes, anebo pánům strhne klobouk z hlavy, to už je jenom takové jeho laškování, které bychom měli brát s úsměvem.

Milostné mlžné výčitky
„Vím, chtěl jsi, človíčku, nyní na podzim raději chodit na rande se sluneční září, možná tě upoutala i loňská první tvoje láska, jinovatka, ale copak já pro tebe už nic neznamenám?                                                                                                                I já, mlha, mám přece svůj půvab a jsem svým způsobem krásná a přitažlivá.                                                              Proč ke mně nic necítíš, co jsem ti provedla, proč mě stále zavrhuješ?                                                                                                                                             Jistě, vím, oprávněně miluješ tu oslnivou sluneční zář, její teplé paprsky, její jas, ta po tobě vždy házela svým zářivým okem, ale i ona se ti jednou omrzí, třeba v horkém a dusném létě. Dáš mně jednou za pravdu, však poznáš!                                                                                                                                             U mě nesmíš dát na první pohled, na všechny ty zlé řeči, které se o mně mezi lidmi vedou!                                                          Zkus se alespoň občas vcítit do mých pocitů, a pak teprve poznáš moji duši, duši tajemnou, plnou záhad a tajemství!Přece i já jsem krasavicí, i když navždy zahalenou do svého chladivého závoje, ty to ale nechceš pochopit! Jsem přece tou, která tě chce a bude vždy provázet, ať už se ti to bude líbit, nebo ne!                                     A teď na rovinu, co ti na mně vlastně vadí?                                                                                                                    Jsem přece věrnou průvodkyní podzimu, ano, toho mlhavého podzimu, plného chmur a smutných úvah.A ty mně to, ten nečas, kladeš pořád za vinu, ty se ke mně nechceš znát, děláš jako kdybych byla pro tebe někým cizím! Často přece provázím tvoje kroky, kdy tiše kráčím vedle tebe, copak mě nevnímáš?Ráda do svého mlžného závoje ukrývám tvůj pohled, kdy se mým přičiněním obzorem ztrácí věnce hor, ale ony nemizí, to se mýlíš, ony se jenom převlékají do zimního, bělavého šatu, aby se po mém rozplynutí tobě ukázaly v plné své kráse.

Máš přece rád tajemství, nebo snad ne?                                                                                                                       A když ne se mnou, tak s kým se můžeš nořit do tajemství stromů blízkého lesa?                                                            Mou zásluhou jejich kmeny ustoupí tvému zraku do pozadí, zahalí se na chvíli do mého šatu, aby znovu se z lesa vynořovaly jako víly, které svými větvemi k tobě vztahují své ruce.                                                            Hovoří k tobě svými korunami, ale ty je neslyšíš, ty je nechceš slyšet, a to mě velice rmoutí.                                                                                                      Mně vytýkáš chlad, ale sám jsi netečný, sám nedokážeš vnímat přírodu kolem sebe, vidíš jenom to pěkné, neumíš spatřovat krásu tam, kde ji spatřují jiní tvorové.                                                                                                                          Ne já, ty jsi chladný ve svých citech, ty se stydíš za své pocity.Ráda bych i nadále kráčela s tebou podél řek, provázeli bychom spolu její toky, rozmlouvali s nimi, bez touhy se od nich odloučit.Vcházeli bychom spolu do osiřelých  polí, překrytých čerstvou ornicí, a ruku v ruce překračovali každou osamělou hroudu, každé uschlé stéblo.Chci se s tebou procházet ulicemi a svým chladivým oděvem se přimykat k tvým přátelům.Vím, rozmlouvají mně přátelství s tebou. Já však nevím proč. Co nedobrého jsem ti udělala?Můžeme jít přece ve třech, třeba s kamarádkou samotou.                                                                             I ona je svým založením zvláštní, ale i ona umí hovořit, umí oslovovat zadumané mnohé.Věz, neubližuji lidem, jsem jen jednou z přírodních sil, všichni přece patříme  k rozmanité přírodě.Jsem zasněná, budím v lidské mysli spoustu představ, ale já umím zklidnit jejich myšlenky, tam kde je duše rozrušena neklidem.Že přivolávám deprese? Ne, ne, deprese si lidé vnucují sami svým jednáním, svými zklamanými nadějemi.Já nejsem zlá, jsem jen lidmi nepochopená.Ale pokud mě opravdu nechceš, buď bez obav, dříve nebo později se rozplynu, ale                                                                                                       až se ztratím z tvých očí, možná si na mě jednou s nostalgií vzpomeneš…!“
Dušičkový čas…
Přišel, nebo zvolna přichází! Kdo ale? No přece dušičkový čas, plný melancholie, tedy stavu,  kdy člověk jde, jak se často uvádí, do sebe, zmítán ve své duši myšlenkami na čas uplynulý. Dny jsou již podstatně kratší, stmívá se s blížícími se večerními zprávami.A to překvapivě rychle, jako kdyby tma nechtěla zbytečně čekat na převzetí své, v průběhu roku neodkladné vlády.Naopak ráno k plně světelnému dni rozhodně nespěchá, jakoby váhalo, proč také se otevírat do mlhavých, počasím většinou nepřívětivých dnů… I ruch v nedávno ještě kouzelné přírodě pozvolna utichá. Listy stromů jsou sice ještě místy krásně zabarveny žlutí a červení, ale už to není, jako tomu bylo před pár dny.Na naši náladu depresivně působící hněď, která se stále nemilosrdněji proplétá nyní již prořidlými korunami stromů.                                                                                                                            Mnohé z nich se už totiž zbavily svého sezónního zeleného šatu, stejně tak jako druhově rozmanité, někdy i trnité keře na vyvýšených mezích s odumřelou bylinnou vegetací.                                                                                                                                                A právě na těchto nízkých dřevinách je možné spatřit osamoceně nebo i v celých trsech plody šípků, hložinek či ptačího zobu, o které má přirozený zájem drobné ptactvo neskrývanou touhou se předzásobit na neúprosně se blížící nevlídnou zimu. Taktéž v lesích a parcích zvěř usilovně vyhledává na zemi ležící žaludy a bukvice, případně i jiné pamlsky podzimu, neboť nebude už dlouho trvat a tyto zdroje potravy překryje bělostná sněhová pokrývka.                                                                                                                                        Nejednou se i my, lidé, probouzíme do mlhavého dne, svým rázem počasí nic dobrého nevěstícího, který nám třeba jen obrazně a vzdáleně připomene atmosféru ostrovních rašelinišť s prohánějícím se baskervillským psem!A tak možná první, co po opuštění lůžka učiníme, je to, že sáhneme rukou po žebrech radiátorů, zkoumajíce jejich teplotu, abychom následně přistoupili k regulátoru teploty a zařídili vše potřebné.                                                                                                                      Teploměr vně okna je rovněž ráno velmi často očima vyhledávaným objektem. Po zrakovém odečtu čárek na jeho stupnici se pak místností nejednou nesou naše překvapená slova: „Pane Bože, tam je dnes zima! Podívej se, na sklech aut je dokonce námraza!“Ale do škol, do práce, nebo na nákup se přece musí!To už ale pravděpodobně nestačí navléct si na sebe mikinu, a tak vybíráme ze šatníku vše možné, co nás zahřeje, tedy teplé kabáty, případně i prošívané bundy.I šály a vlněné čepice, přes léto pečlivě uložené a dočasně zapomenuté, už nedočkavě čekají na naše pozvání k ochraně těla před chladem, pokud samozřejmě plánujeme opustit svůj domov.                                                                                                                                                    A co krajina jako celek? Podle očekávání se nejenom lesy, ale i po sklizni upravená pole ukládají k dlouhodobému odpočinku.Při procházce kolem polností nás obrazem vítají čerstvá oraniště, případně ještě strniště s hejny nad nimi kroužících nepříjemně krákorajících vran.Obloha bývá nezřídka zatažena nízkou oblačností, která je občas doprovázena i dotěrným, vtíravým mrholením.Ve vyšších polohách se už mohou dokonce snášet k zemi i první sněhové vločky, které si určitě kladou při svém tanečku otázku: „Můžeme tě, země, už navštívit, anebo máme přece jenom pár dnů ještě posečkat?“My, živoucí tvorové, si naopak přejeme, aby se v průběhu dne přece jenom šedavý pokryv oblohy alespoň na chvíli rozpustil a vysvitlo na pár okamžiků sluníčko, byť jeho paprsky už zajisté nebudou tak hřejivé, jak tomu bylo ještě před několika týdny.O co častěji se ale prohání v ulicích chladný větřík, přemisťující tlející listí z místa na místo, o to více mají lidé k sobě blíž. Scházejí se v kavárnách i jiných společenských místnostech při šálku horkého cappuccina nebo čaje, aby si popovídali a svěřili se navzájem se svými radostmi i starostmi.                                                                                                                                               Na stránkách tisku také zřetelně přibývá nabídek kulturních představení, výstav a různých zábav. Nejednou se po čase scházejí i ti, co dlouhá léta spolu studovali a kteří se pak se rozešli do široširého světa, aby si v tomto zklidněném období znovu podali ruce a společně zavzpomínali na tehdejší, jistě krásná a nezapomenutelná léta.Na tržištích se v těchto dnech rovněž vyrojily davy prodejců se širokou nabídkou věnců a kytic, spojenou s blížícím se svátkem zesnulých.Lidé chodí kolem těchto rozložených symbolů smutku a vzpomínek, z jehličí, šišek i zimostrázu šikovnou rukou vytvářených, a zvažují, kterými by co nejvíce uctili památku na jim blízké, kteří odešli do míst, odkud není návratu.Na hřbitovech tak šerem přibývá i svitu hořících svíček, které z večera již z dálky pohledem navozují v našich duších pocity úcty a pokory.Ale i procházka večerními ulicemi měst a vísek má hodně do sebe svým nesporným půvabem.Stíny lamp vykreslují na chodnících i silnicích originální kresby, osvětlení budov a zejména chrámů má pro náš zrak někdy až mystický charakter.                                                                                                              Když ke všem těmto dojmům člověk v pozdějších nočních hodinách připočte zvuky kroků osamělých chodců, pak je obraz této zadumané, ale svým způsobem krásné roční doby dokonán.

Tak jaká bude vlastně zima?
Kdo z nás by nepřemýšlel o blížící se zimě.A já nejsem výjimkou.Dokončujeme úklid v našich zahradách, hrabeme listí, přikrýváme růže, obměňujeme naše šatníky teplým oblečením a snad už i přemýšlíme o posypových materiálech a nářadí na úklid sněhu.Ale bude vlastně nastupující zima „stát“ za to?  Vždyť ta poslední zimní období nebyla svými zápornými teplotami až tak  krutá.Meteorologové jsou ve svých předpovědích tradičně skoupí.Dobře vědí, že předpovídat počasí na delší období je velmi ošemetné i při využívání moderních prognostických metod.A tak nezbývá než  se opřít o zkušenosti našich předků, snad nejlépe vyjádřených mnoha lidovými pranostikami.No, ale tady vyvstává problém.Mnohé pranostiky si doslova navzájem protiřečí!Jedna z pranostik například tvrdí, že zůstává-li listí na sv. Martina dlouho na stromech, tak má přijít dlouhá a krutá zima.Což o to, listí je na stromech, alespoň na některých ještě poměrně hodně, takže bych si měl pořídit teplejší kabát?Jiná, známější pranostika, souhlasně předpovídá, že přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí, tak tedy by se měla očekávat patrně veliká chladna.No, ale on zdaleka nepřijel, něco ho asi zdrželo, tak nevím, zima bude přece jenom mírnější, jestli tu pranostiku dobře chápu.A co si myslet o pranostice, která tvrdí, že když se husa na ledě na sv. Martina houpá, po vánočních svátcích se ve vodě koupá?Na ledě se, pokud jsem se dobře díval, nic takového nehoupalo, takže asi by neměly být Vánoce bílé! To by ale byla jistě velká škoda.Sníh k Vánocům prostě patří, tak jak hvězdy k noční jasné obloze….Nebo z jiného „soudku“ pranostik Prý při jižních větrech lze rovněž usuzovat na mírnou zimu.Celé uplynulé týdny krásného babího léta vál sice vítr jižní směrů, ale jako na „potvoru“ se na Martina změnil na severní, takže z toho usuzuji, že zima bude mrazivá.Člověk prostě neví, komu věřit, pranostikám tedy ne, meteorologům rovněž ne, tak komu, proboha?Asi bude nejlepší usuzovat na počasí v příštích měsících, berte to ale ironicky, podle husí pečínky, ano, vidíte dobře, podle husí pečínky.Na svatého Martina nejlepší je husina, hovoří totiž přísloví.Na vysvětlenou je nutno v této souvislosti podotknout, že při martinském obědě dostával kdysi nejmladší pomocník hospodáře husí křídlo, starší pomocník stehno a hospodář si ponechal kobylku, tedy maso na hrudní části kosti.Pak prý platilo: je-li kobylka hnědá, bude málo sněhu a holomrazy, je-li bílá, bude sněhu hodně…Ale už tehdy dávno jakýsi tvůrce kalendáře okomentoval výše uvedené doporučení následovně: Pozorování martinské husy jest jedno ničemné aneb raději pověrečné.Asi bude třeba upřesňovat výhled na počasí letošní zimy podle blížících se kateřinských pranostik a posuzovat tyto obdobně opatrně jako „martinské“.Berme lidové pranostiky spíše jako projev krásné lidové tvořivosti.Jedno je ale jisté, zima bude pestrá ve svých povětrnostních projevech, takže i ti, co mají opačné názory na charakter letošní zimy, budou mít pravdu. „Že bych ji měl i já?“

První sníh
Tak se do klidu ukládající naše krajina přece jenom dočkala.                                                                  „Čeho prosím?“                                                                                                                                                   No přece prvních sněhových vloček! Z večera se začaly snášet z tmavé oblohy, možná tak trochu nesměle a zvědavě, jestli je matička Země vůbec přijme.                                                                                        Popravdě řečeno i ona zprvu nevěděla, jak má na ty roztančené ledové krásky reagovat.                                                                                                                              První z nich i nemilosrdně rozpouštěla, jako kdyby je trošinku od příchodu i odrazovala:                                                            „Ještě chvilku počkejte, dámy, jsem maličko z minulých týdnů uhřátá, nemohu vás ihned přijmout do své náruče, snad za pár minut!“A skutečně, za několik okamžiků byla ruka v rukávě. Sněhové vločky si začaly po předcházejícím tanečku na zemi hovět, přibývalo jich více a více, až nakonec na ní vytvořily sněhobílý poprašek. „Jé, mami, podívej, venku je sníh! Kde jsou sáňky?“asi ráno znělo v nejedné domácnosti.„Ale to ještě na sáňkování není,“ tlumí maminka dětské nadšení.Ano, mezi ty první rozradostněné tedy přirozeně patří děti, které se nemohou dočkat stavění sněhuláků, koulování, jízdy na saních, anebo jen tak chytání snášejících se vloček do svých dlaní.                                                                                                                                                   Ale budou mít opravdu všichni z nás z nastávající bělostné pokrývky radost?Člověk by rád slyšel jednoznačnou odpověď, ale ono tak v životě není. Pravda nebývá ani černá, ani bílá, možná dokonce ani černobílá.Někomu ty sněhové vločky přinášejí radost, jinému zase nemalou starost.                                 Možná vítá sněhový poprašek vegetace.

Paradoxně ji chrání hutnější sněhová pokrývka před velkými mrazy, pokud jí není mnoho, neměla by jí nějak zvlášť ublížit.Navíc si vegetace musí odpočinout od toho enormního vypětí v době svého růstu, musí v ní zimním odpočinkem proběhnout nezbytné změny, které ji jarem znovu nastartují do nového životního cyklu.V živočišném světě je to o něčem jiném, sníh ukrývá živočichům zdroje potravy více a více, takže hlad postupně začíná dotírat na leckterého z obyvatelů lesů, luk i vod.A tak buďme rádi, že mezi námi existují rozumní a hlavně soucitní lidé, kteří na zvěř v našich lesích nezapomínají ani v krutých zimních měsících.Naše pozornost by měla být v nastávajících týdnech upřena i na ptačí krmítka, na kterých se před našimi zraky odehrává plno dějů, nejenom ornitology zajímající.Co na tom, že někdy sledovaný rej je velmi živý s evidentními konkurenčními vztahy, takže nezřídka připomíná naši politickou scénu.A tak už asi nezbývá než nakoupit slunečnicová semínka, zavěsit i lůj, aby naši opeřenci měli větší šanci přečkat zimu.A co my dospělí, jak my se stavíme k nastávající, snad už jednou konečně „ladovské“ zimní krajině?Asi je to různé.Mnozí z nás vytáhnou lyže ze sklepů a půd, upevní nosiče na střechu auta a hurá na hory.               Jiní zase skluznici běžek přemáznou nějakou tou voskovou směsí a už se budou těšit, jak si provětrají plíce rytmickým skluzem na lesních stezkách.Další vezmou zavděk třeba jenom procházkami v lese, ale i v něm je co pozorovat.                              Třeba jenom sojku, přeletující z místa na místo, anebo veverku snažící se najít oříšky, které si „zapomnětlivka“ kdesi na podzim uložila.Není ale málo i těch, kteří když ráno po probuzení rozhrnou záclony, vzdechnou:                         „Můj Bože, zase musím jít uklízet chodník.“No, mělo by to dělat město, ale než čekat na úklidovou četu, člověk raději vezme odhrnovač do ruky sám…„Nastartuji vůbec auto, vždyť tam mám starý akumulátor?“ v očekávání mrazu broukne si znepokojeně pod nos mnohý pán domu.„Na to jsi měl myslet dřív!“ kousavě poznamenává manželka ze sousední místnosti.                                          „Doufám, že máš alespoň přezuté pneumatiky?“ pokouší se drahá polovička o dialog.                                       „Ale mám, a už dej, prosím tě, pokoj s těmi poznámkami!“ ozývá se rozmrzelý mužův hlas.Jak je tedy vidno, sníh přináší radosti a starosti do každé naší rodiny.Ale obojí patří do našeho života, radosti vítáme, a u starostí nám nezbývá, než je pozměnit do míry snesitelnosti.Takže nedávejme vinu za ty bílé krystalky obloze, jsou darem přírody, prostě k ní patří!

Předvánoční Uherský Brod
Tak jako v jiných městech, tak i v Uherském Brodě se v těchto dnech rozprostřela sváteční vánoční atmosféra.Pozvolna utichají shony nákupní horečky, neboť dárky jsou většinou již nakoupeny a na příhodných místech pečlivě ukryty.Na každém kroku je cítit, že se blíží toužebně očekávaný Štědrý večer.Vánoční atmosféra na nás nejvíce zapůsobí zejména v pozdních večerních hodinách, kdy se město zklidňuje, ubývá chodců i aut a většina přípravných předvánočních aktivit se přesunuje do tepla našich domovů.V mnoha domácnostech se dokončuje náročný úklid a leckde je již cítit vůně hospodyňkami připravovaného vánočního pečiva.Co nevidět se budou stavět vánoční stromky, a co si budeme namlouvat, jejich strojení patří mezi nejoblíbenější předvánoční činnosti, a to nejenom dětskýma rukama.                                                                                                         Zatímco otec rodiny má tradičně na starosti ukotvení smrčku nebo jedličky, vlastní „obohacování“ stromků vánočními ozdobami povětšině zůstává na ženách a dětech.                                                                                                                                        Všechny ty baňky, hvězdičky, zvonečky, figurky a jiné ozdoby je třeba přece na stromečku co nejlépe rozvěsit, a to vůbec není snadný úkol. S pomocí háčků se na větvičky zavěšují kromě tradičních foukaných ozdob cukrovinky, stříbřité, pozlacené řetízky a nezbytným doplňkem „výstroje“ jsou samozřejmě prskavky a svíčky.                                                                                                                                                         U posledně jmenovaných je škoda, že jejich klasický vzhled je stále více nahrazován světelnou elektronikou, u které sice můžeme obdivovat její barevnost a relativní bezpečnost, ale vůně vosku a pohled na planoucí svíčku je něčím, co je neodmyslitelně spojeno právě s Vánocemi.Na vrchol stromku se nasazuje ozdobná špice, čímž se završuje naše pracné dílo, a pak už zbývá jenom přemýšlet, jakým způsobem přemístit pod něj dárky tak, aby byly včas dopraveny na vyhrazené místo.Ženy mají již jistě promyšlenou přípravu štědrovečerního kapra s bramborovým salátem, přičemž ryba asi tráví své poslední chvíle pod dozorem dětí někde v koupelnové vaně.Děti, případně i dospělí, se v relativním klidu těchto poetických večerů dívají na starší nebo i novější pohádky a možná, že prostorami už zaznívají i melodické koledy.Mnozí lidé si rovněž v těchto dnech do svých domovů opatrně přinášejí i betlémské světlo, dopravené k nám ze vzdálené „biblické“ krajiny.Do poslední chvíle se asi všichni budeme těšit na sníh, ten přece k Vánocům taktéž tradičně patří, ale bohužel právě na Vánoce často dochází k oteplení, a tak s bělostným pokryvem krajiny se setkáme zřejmě opět jenom ve vyšších polohách Bílých Karpat.                                                                           Kdyby bylo alespoň sem tam vidět snášející se sněhové vločky, ale marnost nad marnost, Vánoce pravděpodobně zase budou jenom na „blátě“ a o „ladovsky“ laděných svátcích si budeme muset nechat nějakou dobu zase jenom zdát.Tak si alespoň nenechejme si ujít večerní procházku vyzdobenými předvánočními ulicemi našeho města!Už jenom Masarykovo náměstí s přilehlými ulicemi je přehlídkou variací barev a světel a stejný pocit jistě budeme mít při zvědavém nahlížení do vánočně vyzdobených výkladních skříní obchodů se všemi těmi nasvícenými stromečky a jinými ozdůbkami.Četné domy, byty, někdy i předzahrádky našich spoluobčanů již řadu dnů přímo září nejbizarnějšími světelnými obrazy, vytvářenými snad stovkami různě barevných svítících žároveček a řetízků.                                                                                                                             Spolu s běžnými neonovými světly a rozzářeným vánočním stromem na Masarykově náměstí je kouzelný obraz Vánoc v našem městě doslova vetkáván do naší paměti.U téhož stromu uprostřed náměstí byly s předstihem postaveny jesličky, poblíž kterých je již připravena ohrádka pro ovečky.I radniční věž se v těchto dnech po rekonstrukci odívá do nového šatu a tak na ní znovu ve výklenku můžeme spatřit legendární sošku Černého Janka a na samém jejím vrcholu sochu Spravedlnosti.Pokud pozvedneme oči směrem k obloze jen kousek dál, můžeme se pokochat malebně osvětlenými věžemi brodských chrámů, nad kterými, někde vysoko, se snad budou i jiskřit zimní souhvězdí.V našem kraji se uchovávají silné náboženské tradice a na půlnoční mši o Štědrém dni se do kostelů jistě chystá přijít velké množství lidí, a to i nevěřících!Lidé mají v tuto dobu k sobě tak nějak blíže, vycházejí si svými prosbami více vstříc, přibývá úsměvů, tisknou si navzájem ruce a přejí klidné Vánoce a šťastný nový rok. Kéž by nám tato pohoda vydržela i do dalších dnů a měsíců!Spíše na vesnicích nežli v našem městě se ještě možná v domácnostech udržují prastaré zvyky, uskutečňované zejména na Štědrý den a doprovázené věštěním budoucnosti – krájením jablek, rozlouskáváním ořechů, házením střevíců, pouštěním lodiček a pod.Přirozeně tyto tradice nemají rozumovou podstatu, ale navozují soudržnost mezi bližními a dotvářejí nenapodobitelnou rodinnou atmosféru. I v restauracích, v kulturních zařízeních a vůbec tam, kde se setkává větší množství lidí, je na každém kroku cítit jedinečnost těchto dnů a nemusí to být jenom výzdobou těchto míst.                                      Pořádají se početné výstavy betlémů, organizují se klasické i benefiční koncerty.Vystoupení tanečního souboru „Olšava“ nebo pěveckého sboru „Dvořák“ dokáží každoročně přilákat do hlediště Domu kultury značné množství zájemců.                                                                                                                           Ale domov je domov, a tak se budeme snažit strávit tyto svátky především v kruhu svých nejbližších, i když bychom neměli zapomínat rovněž na ty, kterým v životě štěstí nepřeje, tedy na nemocné, přestárlé, a to návštěvami, eventuálně i pozváním do našich rodin.A tak prožijme tento krásný předvánoční a vánoční čas v pohodě, vzájemné soudržnosti, lásce a zdraví!                                                                                                Bílé Vánoce, zimo, prosím!
Kdo by si je nepřál.Vždyť přece vánoční atmosféra musí být s bílým hávem, který pokrývá ztichlou, odpočívající krajinu.V jinou roční dobu se snad krajina bez zimního šatu obejde, omlouvám se lyžařům a vůbec všem milovníkům zimních sportů, ale Vánoce musí být přece bílé.No, ale jak to udělat?Vánoční pranostiky jsou bohužel nesmlouvavé. „Na Adama a Evu čekejte oblevu.“ Mnohé našim meteorologům nevychází, ale předpověď o Vánocích beze sněhu až příliš často z jejich úst pravdivá je.Jako kdyby si zima, která někdy udeří již koncem listopadu, respektive na Mikuláše, řekla. Přišla jsem příliš brzo, omlouvám se, ještě se vrátím za dveře, a teprve po Novém roce vám ukáži svoji sílu.„My tě, zimo, ale potřebujeme nyní,“ to je ten problém. My chceme mít obsypané stromy alespoň bílým popraškem, chceme se v tyto sváteční dny brouzdat závějemi a ne brodit se blátem.„Měj, zimo, přece ohledy! A když už ne na nás, tak na naše děti.“Ty přece zpravidla dostávají pod stromeček brusle, lyže, sáňky a tak se přirozeně těší, že po Štědrém dnu je vyzkouší.„Copak nemáš s nimi soucit? Copak nevidíš ty jejich smutné oči, které se dívají  okny ven a vidí jen bláto a bláto?“…„Ty nemáš ponětí, jak má vypadat vánoční atmosféra?“„Poruč prosím svým sněhobílým vločkám, které se tiše a pozvolna snášejí k zemi, ať ulehnou jedna na druhou a vytvoří krásný, byť studený bílý plášť!Víš stejně jako my všichni, že na Štědrý den, když to bude na chodnících při naší chůzí po sněhu chroupat a za okny bude svítit vánoční stromek, bude to od tebe krásný dárek.Takže, zimo, prosím, prosím, oděj krajinu do bílého, alespoň v tyto sváteční dny!“  Děkujeme!
čas vánoční   šeří se a příroda se ukládá do spánku,                                                                                               větve stromů se obdaly závojem  sněhua obloha je plná rozprostřených hvězd,klid v duši předává srdcím svou něhu,
tu člověk se nechává myšlenkami néstnení v roce citů lidské přízně  krásnějších,kdy lidská nitra jsou pohnuta  dojetím,                                                                              činí čas Vánoc nám všem svátkem velebným!bělavý poprašek prostírá se v lesů líce,                                                                                             vísky tichounce usínají do noci vánku,okny prosvítají vánočních stromků svícekrajina ukládá se do hvězdného spánku
z nebe snáší se sněhu krystalů vločky,ty vznášejí se a znovu k zemi míří zas,světla lamp hovoří s jejich stíny mlčky,jen zvony kostelní z dálav oslovují nás

Počasí a člověk
O sepětí těchto dvou pojmů snad nikdo nepochybuje.Na změnu počasí upozorňují svérázným způsobem rosničky, pavouci, mravenci, vlaštovky, ale třeba i kolena revmatiků, zejména pak babiček. Ale ruku na srdce, je vůbec někdo mezi lidmi, kdo by nereagoval na měnící se povětrnostní podmínky?Stačí, když se odněkud přiženou temná mračna na studené frontě, a hned má většina z nás po náladě,a dívá se s výčitkami na uplakanou oblohu.Kdyby se jen měnila nálada, ale se změnou povětří mnohé z nás přepadávají chmurné myšlenky, případně se nastolují i závažnější poruchy našeho zdraví.Vědci už dávno přišli na skutečnost, že ta která synoptická situace má velký vliv na náš zdravotní stav.V čase přes naše území procházejícího frontálního systému se mnohým lidem zhoršují srdeční potíže a nedobře se jim dýchá.Platí to zejména pro zimní období, neboť chladný vzduch svíravě působí na dýchací cesty.Pokud se k němu přidruží navíc ještě inverzní situace, ve které se nečistoty hromadí v přízemní vrstvě ovzduší, pak je o krizové situace postaráno.Běžnou meteotropní chorobou je obtěžující senná rýma, ale dost běžně reaguje na výkyvy povětrnosti i vředová choroba a již zmíněný revmatismus.Uvádí se v té souvislosti i bolesti hlavy, zejména pak známé migrény, jsou popisovány i bolesti zubů, ba i ledvinové a žlučníkové koliky.Za těchto klimaticky nepříznivých stavů se údajně méně daří operace v nemocnicích, přibývá dopravních nehod, a dokonce prý roste i počet sebevražd.Ne každý z nás ale reaguje nastejno.Zvláště jsou pak citliví staří lidé, potažmo ženy.Zajímavé je, že větší tendenci negativně reagovat na  změny počasí mají rovněž lidé s drobnějšími postavami.Jejich organismus se pomaleji a méně dokonale přizpůsobuje změnám povětrnostní situace,a proto je náchylnější k výskytu i závažnějších chorob.Bránit se všem těmto popisovaným negativním vlivům je zatěžko. Každý z nás disponuje svojí specifickou genetickou informací a změny počasí tedy vnímá po svém.Jakmile ale vysvitne slunce, zvedne se naše nálada, vzduch se dešťovými kapkami pročistí, a hned se cítíme subjektivně lépe.Za ideální povětrnostní stav se považuje nad námi přetrvávající  tlaková výše, tedy situace, kdy se obloha nad námi projasní, nebo je alespoň polojasná.Lidé s dýchacími potížemi by měli častěji navštěvovat přímořské oblasti, kde aerosol, doslova nabitý mineráliemi, má velmi příznivý vliv na dýchací, ale i kožní choroby.Obdobně, i když v menším měřítku, pozitivně působí pobyt ve vyšších nadmořských výškách, spíše ale středohorských.Někdy dovedou s naším já zamávat i místní proudění, zde na Slovácku jde o více či méně známé föhny.Tato teplá padavá proudění, ovlivňovaná orografickými poměry, která jinak mohou uspíšit zrání vinné révy, na druhé straně navozují nervozitu a mají nemalý vliv na nespavost.Naštěstí vanou jenom omezenou dobu, takže jejich negativní význam nemusíme až tak přeceňovat.Tak tedy, když se nám už nedaří, máme se alespoň doma či na pracovišti na co vymlouvat…
Z předcházejících řádků by mělo být patrno, že pozorování naší přírody má něco do sebe, neboť navzájem snoubí její krásu s praktickými potřebami každého z nás.A já se pokusil o popis obojího.Takže, jsem nebo nejsem brodská „rosnička,“ respektive sameček této žabky?To musí po pročtení mých předcházejících úvah posoudit samotní čtenáři…Ale chtěl bych tou „rosničkou“ být…Opravdu chtěl!
Jaromír Slavíček

Příspěvek byl publikován v rubrice Uherskobrodští autoři píší. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>