Bybytenis podle J.Slavíčka

Tak jsem si dal studenou sprchu a následně poodešel k oknu, abych zatáhl závěsy. Takové počasí přece není k přežití. Už jsem chtěl závěs zatáhnout, když tu jsem uviděl na nedalekých tenisových dvorcích nějaké hemžení. V tomto úděsném horku po poledni někdo hraje? Vždyť je venku rovných 35 stupňů. To musí být sebevrazi, pomyslel jsem si. Zaostřil jsem svůj zrak více. Vždyť to jsou malé děti, vydechl jsem překvapením. Neuvěřitelné! Chytil jsem fotoaparát do ruky a během několika minut byl na dvorcích. „No, ano, odehrává se tady, Járo, turnaj malých dětí do deseti let,“ byl jsem vzápětí organizátory turnaje informován“. „V tomto žáru?“ Pokývání ramen mně bylo odpovědí. „Musejí si zvykat,“ dodatečně odkudsi zaznělo. Další informace jsem si záhy vyžádal. „Máme tady 13 „hráčů a hráček“. Jsou rozděleni do dvou skupin. Na skupinu děvčátek a skupinku chlapců. Vítězové z obou skupin hrají o prvenství, o třetí místa soupeří druhý z první skupiny se třetím z druhé a naopak. Tak jsem to nějak pochopil. Hraje se pouze do čtyř gamů. Máme tady účastnici i z Bratislavy, kloučka z Třebíče, další pak z blízkého i vzdálenějšího okolí“. Finále jsem bohužel zmeškal, akorát jsem při svém příchodu uviděl odcházející plačící poraženou, kterou všichni utěšovali. Ale Serena nedávno plakala rovněž, tak co. Já tedy musel zaměřit svoji pozornost alespoň na boj o třetí místo, ve kterém osmiletá Bratislavanka hrála proti Staroměšťákovi. Chvíli jsem jejich klání pozoroval, abych vzápětí vytáhl fotoaparát z kapsy a v mezerách plotu začal oba protagonisty utkání fotit. Jako celoživotní tenista jsem musel těm maličkým v duchu vzdát hold. Jednak kvůli jejich snaživému počínání v nesnesitelných klimatických podmínkách, ale, a to především, kvůli jejich umění. Vždyť oni s tím tenisovým náčiním zacházeli jak dospělí. A přitom měli v rukou rakety délkou poloviny svého těla. Příkladně se stavěli k míči, brali ho v ideální výšce a dávali rány, za které by se mnohem starší děti nemusely stydět. Forehandy, backhandy, ale i smeče a voleje byly co chvíli k vidění. A obětavost, jaká se hned tak nevidí. Trochu legračně, pravda, na mě v jednu chvíli zapůsobilo, když si klouček šel ověřit dopad svého míče na stranu soupeřky. Ta ho ale zakroužkováním stopy míče bleskově „uzemnila“. Takové chování mají ti malí odpozorované od dospělých. Proč také ne, že ano? Rodiče bedlivě sledovaly umění svých dětí, o potlesk často nebyla nouze. A to i soupeři svého potomka. Tak to má být. Pak už následovalo vyhlašování vítězů, focení, podávání rukou, no prostě sláva. Ti malí si to plnou měrou tuto sobotu zasloužili.

Příspěvek byl publikován v rubrice Publicistika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>