Pozdrav Patriotům od P.Josefíka

Zdravím všechny brodské Patrioty v době (snad) pokoronavirové. Kromě jiného mně scházely i naše pravidelné schůzky. Tak přijměte popsané prožitky z jednoho červnového dne i jako pozdrav a utvrzení, že naše činnost má smysl a že máme o co pečovat….
Labyrint v srdci a světa ráj
- pokus o popis prožitků z jednoho dne věnovanému nejen uctění památky Jana Amose Komenského -
Doufám, že  parafráze názvu jednoho z nejznámějších děl J.A. Komenského nebude brána jako „svatokrádež“ a zneuctění tohoto názvu. Dlouho jsem přemýšlel, pod jakým názvem uvést všechny dojmy z jednoho dne, kdy jsem se rozhodl navštívit méně známá místa spojená s pobytem našeho nejznámějšího rodáka, od jehož úmrtí letos uplyne 350 let. Původně jsem chtěl již v dubnu zahájit cykloturistickou sezonu návštěvou všech tří uváděných rodišť spojenou s prohlídkami místních muzeí, lidových staveb a minerálních pramenů po trase Uh. Brod-Nivnice-Suchá Loz-Bystřicep.Lop.-Komňa-Bojkovice-Záhorovice-Nezdenice-Šumice-Uh. Brod.  Tuto akci jsme chtěli s některými členy komise pro cestovní ruch při Radě města Uh. Brod nabídnout veřejnosti a rozšířit tím nabídku turistických možností našeho města s ambicí, že by se tato akce pořádala každoročně. Uspořádání masovější akce zabránila hygienická opatření. Ostatně nekonaly se žádné akce, ani ty s letitou tradicí. Jednou z nich byla např. Jízda králů, slavnost nedávno zapsaná do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. A ta se měla po šesti letech jet ve všech okolních obcích, tedy Vlčnově, Kunovicích i Hluku.  K obcím, které jsou v souvislosti s touto tradicí zapsány v seznamu UNESCO, patří ještě Skoronice. Tak mne napadlo projet všechny tyto obce, když na trase jsou i místa spojená s působením J.A. Komenského.
Když po svatodušním pondělí předpověď na jinak deštivý týden uváděla čtvrtek jako den bez srážek, vydal jsem se 4.6.2020 do své rodné obce, v níž se Jízda králů až na tři výjimky koná každoročně. Tuto akci připomínají nápisy vyvolávek v kruzích na návsi u Klubu sportu a kultury. Krátce jsem zavzpomínal na dobu, kdy na tomto místě ještě počátkem 70-tých let stála hospodářská stavení, u nichž se natáčel televizní seriál Slovácko sa (ne)súdí. Domy pak byly zbourány a nahrazeny novou stavbou, která je využívána ke sportovním a kulturním účelům a v níž kdysi vyhlášenou restauraci nahradila prodejna potravin. Stavba byla tenkráte realizována v tzv. „akci Z“. Každá rodina měla rozepsaný počet hodin, které si musela na stavbě odpracovat. Jako student stavební fakulty jsem svých 40 hodin tehdy považoval i za praxi.  Po krátkém zavzpomínání jsem pokračoval „po staré trase“ do Kunovic. I zde se centrum města za poslední roky výrazně změnilo k lepšímu (až na tu dopravu…). K centru patří i nový Areál jízdy králů. Toto opravené venkovní prostranství je využíváno ke sportovním i kulturním účelům. Jednou z tradičních akcí, která se letos rovněž neuskuteční, je dětský festival „Kunovské léto“. Na tuto akci si vzpomenu vždy, když za areálem přejíždím železniční přejezd. Na něm, tehdy ještě nechráněném, před lety v den ukončení tohoto festivalu tragicky zahynula jedna z jeho pořadatelek paní Habartová. I jí patří při nájezdu na cyklostezku do O.N. Vsi (jedna z prvních v ČR)  moje vzpomínka, kterou za chvíli vytlačuje pohled na letadla v novém muzeu. Největší z exponátů je letadlo, kterým přivezli zlato naši hokejisté z Nagana. Přemýšlím, za kterým oknem seděl Hlinka, Jágr, Hašek a ostatní, kteří tenkrát v r. 1998 slovy Roberta Záruby „přepsali dějiny“.
Do O.N. Vsi vjíždím přes zrekonstruovaný lázeňský areál. Míjím golfové hřiště po pravé straně, vlevo je krásny kemp „Slovácký dvůr“ se stavbami – penziony ve stylu „vlčnovských bůd“. Rád sem každoročně zavítám i proto, že jsem měl možnost se na stavbě tohoto areálu podílet. V dáli vidím „slovácké moře“ – ostrožská jezera a přijíždím do Uherského Ostrohu. K tomuto městu mám zvláštní vztah daný skutečností, že jsem zde v 80-tých letech čtyři roky pracoval. Takže jsem mohl poznat nejen město, ale především některé rodáky-patrioty, od nichž jsem se dověděl nejednu zajímavost. Uprostřed města je nepřehlédnutelný zámek, který si město v posledních letech opravilo a umístilo do něj úřad i muzeum.  Kousek za zámkem je Náměstí sv. Ondřeje, jehož stav se v posledním období taky výrazně zlepšil. Za zmínku stojí funkcionalistická budova naproti zámku, kterou jsem znal jako prodejnu Domácích potřeb. Tato firma měla v Uh. Ostrohu v době socialismu sídlo, takže uvedená prodejna byla „reprezentační“ s přednostním zásobováním. Někdy kolem roku 1985 jsem zde koupil tehdy nedostatkový šicí stroj „Luczsnik“, abych o tři desetiletí měl ještě větší problém s jeho odprodejem….  Objekt je již několik let opuštěný. Před pěti lety se objekt prodával, v rámci stanovení jeho ceny jsem měl možnost si ho prohlédnout. Objekt byl původně postaven židovskou rodinou jako výrobna oděvů s prodejnou, módním salonem a bytem majitelů. Na tu dobu se jednalo o zcela exkluzivní stavbu podobající se brněnské vile Tugendhat. Nedávno jsem zaslechl, že nový majitel z dosti zdevastovaného objektu buduje nějaké muzeum. Kéž by.
Moje cesta vede do Moravského Písku. Projíždím územím, které se stává předmětem sporů okolních samospráv se společností, která zde hodlá těžit štěrkopísek. V Moravském Písku mne v centru vítá nejen pěkně upravená náves, ale i vyhlášená restaurace. Na oběd je však čas a tak stoupám do Domanína. Jedná se o asi jediný větší kopec na celé trase. Spíše než kopcovitý terén mně však vadí stav komunikace uvnitř obce. Nerovná kamenná dlažba z několika druhů i barev žuly brání rychlejšímu sjezdu. A tak mám čas na zamyšlení. Po jakých cestách putoval Komenský a jakými prostředky? Chodil pěšky, jezdil na koni nebo na voze? A jak se vůz pohyboval, když popršelo?  V loňském roce jsem měl možnost navštívit Stockholm, Lešno a později i Šarišský Potok. Tuto trasu (a pak zpět) musel Komenský absolvovat již v pokročilém věku. J.A. Komenský byl nejen učitelem národů, ale i jeden z největších poutníků své doby, když většinu svých putování musel postoupit jako životní nutnost. Po projetí Těmic přijíždím do Žeravic. Zde byl 24.4.1616 vysvěcen J.A. Komenský na kazatele Církve bratrské. Na jeho počest je pojmenována základní škola, před níž je busta J.A. Komenského, na kterou z druhé strany dohlíží socha T.G. Masaryka. Další zmínku a o této události např. na informační tabuli jsem bohužel nenašel.
Tak spěchám přes Žádovice a Kelčany do Vlkoše a Skoronic. Jsem několik kilometrů před Kyjovem v území, které je proslavené dechovou hudbou. Z Kelčan pochází Jan Slabák, zakladatel Moravanky, na jejíž styl navázala Mistřiňanka, Stříbrňanka aj. Nejsem vyznavač tohoto druhu hudby, ale jako stálý posluchač brněnského rozhlasu mám odposlechnutu i spoustu informací z této oblasti. Stanici mám naladěnou i proto, že se zaměřuje na regionální informace, telefonují tam většinou lidé z naší oblasti a dost často jsou to osoby, které znám.  A taky proto, že tam hrají výhradně české písně. Projíždím Vlkoš v opačném směru, než jezdím běžně do Kyjova a zjišťuji, že obec je daleko větší, než jsem ji dosud poznal. Za křižovatkou a železničním přejezdem na tuto obec navazují Skoronice. Jsem zde poprvé. Na malé návsi je pěkně upravený historický dům sloužící ke kulturním účelům. Na informační tabuli se seznamuji s historií obce i Jízdy králů. Ta byla znovu obnovena v r. 1943. Jezdí se v desetiletých periodách a ve čtyřletém cyklu v Kyjově jako součást Slováckého roku. Věk jezdců v družině není omezen. Je zde zmíněna i další zajímavost. V 17-tém století majitel  zámku v sousedních Miloticích hrabě Serényi přivedl do kraje kolem 150 německých rodin. Trvalo dvě století, než došlo k počeštění těchto rodin a jejich promíchání s místním obyvatelstvem.  Důkazem toho je stále spousta německých příjmení vyskytujících se v této oblasti. Před časem se mně s tím svěřil pan Bábíček, dnes brodský Patriot, sběratel historických fotografií, jinak rodák z Vacenovic. Jeho příjmení je počeštěný zdrobněný německý název holiče – Barbier.  Ze známějších osobností mezi potomky této komunity patřila třeba Dana Zátopková – Ingrová, ministr londýnské exilové vlády armádní generál Sergej Ingr, ale třeba i náš spoluobčan a uznávaný zubní lékař Dr. Fridrich. Jeho spolužák zlínský soudce a spisovatel Dr. Josef Holcman dle příjmení patří zřejmě taky do této skupiny. V každém případě je to však on, který je velkým propagátorem Skoronic, ačkoli žije již léta ve Zlíně.
Josef Holcman byl velkým přítelem brodského rodáka Dr. Karla Pavlištíka, o němž napsal po jeho smrti monografii „Karel chodí po zemi“. V ní kromě jiného uvádí, že to byl právě etnograf Dr. Pavlištík, který se jako dřívější vynikající tanečník, choreograf a vedoucí několika souborů zasloužil o zápis lidového tance „Slovácký verbuňk“  do seznamu UNESCO. Tento tanec má šest modifikací, jedna z nich je charakteristická i pro oblast Uherského Brodu.  Některá z ostatních území protíná moje dnešní trasa, takže tento výlet by se mohl jmenovat i „Trasa slováckého verbuňku“.  Po pěkné cyklostezce spěchám z Vlkoše do Vracova, kde sotva stíhám oběd. Při něm zavzpomínám na setkání se známým rodákem, vynikajícím hercem Josefem Somrem zde, ve Vracově po jeho návratu z Prahy do rodné obce. Až dnes mne napadá otázka, zda i jeho předci patřili k oné komunitě pozvané dříve hrabětem Sereniym.  Jednou z jeho prvních a nejznámějších rolí byla postava Ludvíka ve filmu „Žert“. Film režiséra Jarmila Jireše dle stejnojmenného románu Milana Kundery byl filmován na pozadí Jízdy králů v r. 1968 i ve Vlčnově, aby se hned po dokončení ocitl na 20 let v trezoru. Recitační umění Josefa Somra jsme si mohli poslechnout i v Uh. Brodě v Muzeu J.A. Komenského nebo v klášterním kostele.
Po pěkné cyklostezce vedle hlavní silnice jedu do Bzence. Město proslavené zpravováním ovoce a zeleniny se změnilo v průmyslové centrum. Na zámku léta sídlí střední potravinářská škola, kdysi jediná střední škola v celém Československu zaměřená na konzervování potravin. U firmy Rapa cítím zápach octu, kousek dál je další konzervárna Hamé. Nelze si nevšimnout moderních budov na opačné straně. Je to nový objekt firmy RI Okna. V názvu firmy jsou kromě druhu výroby i iniciály majitele – pan Ingr vděčí zřejmě za svůj původ taky milotickým šlechticům. Ve městě sídlí i nejúspěšnější české vinařství, které se na několika bilbordech oprávněně chlubí svým i úspěchy – již sedmkrát bylo oceněno zlatou pečetí nejlepšího českého vína. „To není náhoda“ – čtu na několika místech.  Míjím střed města a moje cesta směřuje po nové cyklostezce v tzv. „moravské sahaře“ do místní části Bzenec-Přívoz. Zde je výroba betonových tašek KM Beta, ale i střední škola lesnická.
Dále ke Strážnici již musím po silnici. Přejíždím Moravu, při vjezdu do Strážnice míjím kemp, za nímž je zahrada se zámkem a přírodními amfiteátry. Jedu až ke skanzenu. Za ním je přístav Baťova kanálu a kolem něho přijíždím do míst, kde byla kdysi bratská škola a sbor Bratrské církve. Nyní je zde Památník J.A. Komenského, naproti je objekt, v němž byl kdysi mlýn a v němž u své tety určitou dobu žil i mladý Jan. V rámci rekatolizace byli do Strážnice pozváni z Itálie piaristé. Ti zde postavili kostel a poté i školu a gymnázium, na němž potom studoval J.E. Purkyně a později i T.G. Masaryk. Vracím se zpět do města, míjím židovský hřbitov se synagogou, o kousek dále Vinařství Žerotín. Vjíždím do parku, v němž se nachází zámek, který je sídlem Ústavu lidové kultury. Díky tomuto ústavu jsou v celosvětovém seznamu památek nehmotného kulturního dědictví UNESCO již zmiňovaná Jízda králů, Slovácký verbuňk, ale i nedávno zapsaný Modrotisk. Ten se nyní vyrábí v ČR jen na dvou místech, Olešnici a právě ve Strážnici. Na stadionech v parku se koná nejen největší folklorní festival v ČR, ale poslední roky i festivaly jiných žánrů, popř. samostatné koncerty. S tímto místem mám spojeny dvě celoživotní vzpomínky. Jako žák 1. třídy jsem zde kdysi vystupoval s dětským souborem Vlčnovjánek a kolem roku 1969 jsem zde byl s rodiči na legendárním představení brněnského Mahenova divadla „Pašie“ s Ladislavem Lakomým a Vlastou Fialovou v hlavních rolích. Samotná Strážnice má zajímavou historii. Z ní bych chtěl připomenout především letitou přítomnost židovské komunity, po které se zde dochoval hřbitov a synagoga. Tato komunita byla zastoupena i v dalších okolních městech –Bzenci, Kyjově, Veselí n. Mor., Uh. Ostrohu. V lednu 1943 byli občané židovské národnosti z těchto měst soustředěni na brodském gymnáziu J.A. Komeského a odsud deportováni do koncentračních táborů.
Opouštím toto zajímavé a krásně městečko po cyklostezce směrem na Vnorovy, kde se u budovy školy pokloním památce Jana Skácela, který zde v r. 1922 narodil. Ve škole působil i slovácký spisovatel kněz František Zýbal. Po značené cyklotrase vedoucí okrajem obce známé šikovnými malérečkami velikonočních kraslic pokračuji ke „krajnímu domu“ v Zarazicích“, kde najíždím do města Veselí n. Mor. Po cyklostezce, která mne po projetí kolem průmyslové zony přivede do krásného parku. Jeho jediným problémem je stav místního zámku. Kolem něho je řada nových sportovišť, pěkné koupaliště, ale hlavně přístav na Baťově kanále. Ten nyní prochází rekonstrukcí a rozšířením. Přejíždím silnici na Bartolomějské náměstí a vjíždím ke splavu na řece Moravě. Je to jedno z nejhezčích míst na trase. Zurčící Morava zde působí mohutně, navíc se zde rozvětvuje. Ne nadarmo se přilehlá část nazývá Benátky.
Projíždím krajní částí Milokoště a opět se ocitám v Uh. Ostrohu. Cyklostezka vede kolem oplocení firmy Dyas. Výška a délka oplocení budí respekt k velikosti firmy, kterou zde dříve vybudovala rodina Mayů. Původní cukrovar se později změnil na stávající druh výroby. Přes všechny problémy a peripetie se firma postupně transformovala do stávající společnosti a výroba se zde udržela. To se nedá říci o nedaleko vzdáleném pivovaru, jehož areál působí opuštěně. Za zmínku stojí i neviditelné velké sklepy, které kdysi patřily rodině Lichtenštejnů.  Jejich využití se mění, kdysi je používaly bzenecké vinařské závody. Stavebně se jedná o velmi zajímavý objekt, který bývá občas zpřístupněn. Město bylo svého času správním městem. Dle výkladu místních patriotů svůj čas promeškalo v době, kdy se rozhodovalo o umístění železniční křižovatky. Jelikož v Uh. Ostrohu nebyl nikdo ochoten se vzdát svého pozemku, byla křižovatka s nádražím umístěna ve Veselí nad. Moravou. Tím začal rozvoj Veselí a naopak stagnace Uh. Ostrohu (vzpomínám si, že počátkem 60-tých let se uváděl pouze Ostroh). Cestou k potoku Okluka ještě míjím místní hřbitov. Kousek za jeho branou spí svůj věčný spánek spisovatel Zdeněk Galuška, který nářečí a náturu slováckého lidu zachytil v knihách Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí. Zadní část hřbitova je vyhrazena židovskému obyvatelstvu.
Po pohodlné cyklostezce kolem potoka Okluka jedu přes Ostr. Lhotu do Hluku – posledního místa spojeného s tradicí Jízdy Králů. Tato cyklostezka vede kolem zmíněného potoka až do Dolního Němčí a pak do Slavkova. Jedná se o jednu z nejpohodlnějích a nejhezčích stezek v okolí. Při jízdě po ní si často kladu otázku, jak by se rozvíjely obce na trase, kdyby přes ně šla železniční dráha do Nového Mesta n. Váh. Ano, v případě umístění křižovatky v Uh. Ostrohu údajně byla zvažována i tato varianta, asi i méně finančně náročná. Ta by si vynutila max. jeden tunel někde mezi Horním Němčí a Stráním, zatímco na trase přes Horňácko a Myjavu jsou tunely tři a k tomu velký most u Lipova.  O prosazení stávající trasy přes Horňácko se údajně zasloužil i Joža Úprka. Ještě před vjezdem do lesa u Ostr. Lhoty se pohledem loučím s krásným panoramatem Chřibů – Barborkou, hradem Buchlov a Holým kopcem. Dle některých se toto panorama objevuje ve znaku Slovenské republiky?  Než vjedu do klidného údolí k Ostrožské Lhotě, sluší se připomenout, že na druhé straně je nedaleko vzdálená vinařská trať Plachty, která patřila rodině Komenských. V Ostr. Lhotě je jedno ze dvou nástupních míst k poutnímu kostelu sv. Antonína Paduánského, který byl na tzv. „blatnické hoře“ postaven v r. 1670, tedy v roce, kdy Komenský umírá v Holandsku. Toto poutní místo je proslaveno obrazy Joži Úprky. V této oblasti se nepohyboval jenom Úprka, ale musel tady chodit i Komenský, později Jurkovič, Blaho a řada dalších buditelů a propagátorů česko-slovenské vzájemnosti.
Ale zastavme se nejdříve v Hluku. Kolem sportovního areálu se dostáváme k tvrzi. O její záchranu se svého času stejně jako o tvrz v Čejkovicích zasloužil brodský rodák, spisovatel Fr. Kožík. Ten sem umístil i jeden ze svých románů o hejtmanu Šarovci. Na konci města míjíme moderní průmyslovou zonu a po nové cyklostezce lemující meandrující Okluku přijíždím do Dolního Němčí v místech, kde stojí továrna firmy Baťa, jediný výrobní objekt této firmy v Evropě. Obec Dolní Němčí je dále známá produkcí česneku, takže se tato plodina objevuje i ve znaku obce a na jejím praporu. Obec byla v r. 2018 vyhlášena „Vesnicí roku ČR“. Za vesnicí je nedávno umístěný památník Bitvy na Luckém poli, o které podal svědectví kronikář Kosmas. I když není jisté, kde tato bitva přesně proběhla, Lucká provincie se nacházela v území vymezeném řekami Morava, Olšava a Váh. Dle záznamů v církevních kronikách byla hranice luckého děkanátu podobná hranicím stávajícího brodského děkanátu, který je totožný se správním obvodem Uh. Brod. Tady opouštěly republiku před nastupujícím nacismem stovky vlastenců prchajících bojovat za svobodu v cizích armádách nebo si zachránit život.
Kousek za odbočkou na Vlčnov se dostáváme na vrchol mírného stoupání a sjíždíme do povodí Olšavy. Po pravé straně je krásné panorama Bílých Karpat se svými dominantami – Valkou Javořinou a Lopenickým sedlem. V Nivnici již nezajíždím k místu tzv. Bartkova mlýna, kde se měl dle Nivničanů Komenský narodit. Nejedu ani k soše J.A.Komenského, která sem byla převezena z Uh. Brodu poté, co byl v Uh. Brodě umístěn pomník od V. Makovského. Tato místa důvěrně znám a tak spěchám kolem nové výstavby rodinných domů a průmyslových zon Nivnický dvůr, Kluka a následně kolem Slováckých strojíren do Uh. Brodu. Z nových lávek přes silnici I/50 a řeku Olšava je krásný pohled na město, k jehož dominantám patří kromě kostelů, radnice i budovy gymnázia a muzea, obě pojmenované po nejslavnějším rodákovi.
Na tachometru mám ujeto asi 110 km, doba jízdy asi 8 hod. Všechny zážitky a postřehy se do popisu trasy nevlezly. V den jízdy přálo i počasí. Po deštivých dnech byla příroda plná života. tak mne napadlo srovnání. Vloni jsem putoval povodím Ohře až k soutoku s Labem u Litoměřic. Toto území bylo údajně ještě za života K.H. Máchy nazýváno „Českým rájem“. Později, možná z důvodu, že zde zdaleka nežili jenom obyvatelé české národnosti, bylo tímto názvem pojmenováno území mezi Jičínem, Turnovem a Mnichovým Hradištěm s Prachovskými skalami uvnitř tak, jak je známe dnes. Slováci mají svůj „Slovenský ráj“ v prostoru navazujícím za Královou holou na Nízké Tatry. Tato krásná části zemského povrchu je mně blízká i proto, že odsud pochází a částečně zde ještě žije rodina mojí manželky. Pokud bych měl vybrat území, které by se mělo označit pojmem „Moravský ráj“, tak by to dle mne bylo právě území, jehož část jsem projel. Ale proč vymýšlet nový název, když tato část Moravy se nazývá „Slovácko“.  K němu samozřejmě patří i další místa – Uherské Hradiště, Buchlovice, Buchlov, Velehrad s Modrou, Staré Město t.j. místa spjatá z počátkem vzdělanosti a kulturnosti Moravanů. Kraj bohatý nejen svými přírodními krásami, ale především kulturní tradicí. Touto cestou jsem chtěl vzdát poctu všem, kteří se o toto zasloužili.
V Uherském Brodě, 14.6.2020                                                          Ing. Pavel Josefík
Příspěvek byl publikován v rubrice Publicistika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář