Dušičkový čas…J.Slavíček

Dušičkový čas

Ano, přichází každým rokem, ale ten letošní je, jak patrně tušíme, poněkud jiný.
Více zasmušilý jak dřívější.
Co na tom, že stromy se obalily krásnou medovou žlutí, kterou už jenom vzpomínkově prostupují poslední stopy listové zeleně.
Po zemi se již hromadí první závěje hnědi listů spadlých a unášených vánkem k obrubám chodníků a cest.
I počasí je typicky dušičkové.
Kapky deště každou chvíli skrápí zem
Toho, který jsme si tak na jaro toužebně přáli a který nyní naopak přispívá ke smutné, ba nejednou i depresivní náladě.
Dušičky jsou však především obdobím, kdy se lidé jednotlivě či v rodinách vydávají k hrobům svých blízkých a známých.
V podvečer zapalují svíčky a s pohnutím či sepjatými rukama vzpomínají na ty, se kterými žili a které měli tak rádi.
Položením květiny či věnečku nebo zapálením svíčky jim vyjadřují poděkování za jejich lásku, ale zároveň i smutek nad tím, že nám chybí a do konce našeho života chybět budou.
Ano, téměř všichni vzpomínající mají svá ústa kryta rouškami, ale ani ty nemohou zabránit vzdechům a tiše pronášeným slovům či modlitbám.
Osamocenost, ať již dobrovolná či doporučovaná vzhledem k epidemické situaci, je očividně více patrná na všech hřbitovech těchto dnů.
Snad se méně v těchto místech ve srovnáním s minulostí i hovoří, ale k čemu vlastně hovor v těchto místech zasvěcených vzpomínkám.
Je mnoho těch, kteří se se smrtí nejbližších nemohou smířit. Věří, že se s nimi tam někde nahoře jednou setkají.
Je to síla víry a zároveň i útěcha, která jim dodává sílu unést tíhu osudu.
Avšak nejen u hrobů příbuzných často postojíme i u hrobů svých přátel a kamarádů, kteří prošli naším životem a zanechali v něm nesmazatelnou stopu.
I oni přece byli neopomenutelnou součástí našeho života a patří se právě v tyto dušičkové dny na ně zavzpomínat.
A protože je vše do času, i nám za vyměřenou dobu naši nejbližší, možná i přátelé a známí, postojí u našeho hrobu a budou vzpomínat s nostalgií na časy dobré i ty horší, zkrátka na život, takový, jaký byl, jaký jsme žili.
Kmitající plamínky svíček v pozdním večeru a temné noci by však měly být nejenom vzpomínkami na naše blízké, také nadějí i přáním, aby si lidé vážili svých životů, jeho krás a hodnot.
Dušičky jsou tedy časem, kdy se pomyslně stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Jsou dobou, kdy je možné se dotknout duší těch, kteří tu již nejsou s námi.
Především jsou však chvílemi hlubokého a procítěného zamyšlení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Publicistika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář