Vernisáž V.Veleckého.

Průvodní slovo k autorské výstavě 13. 1. 2012, Galerie Panský Dům

Akademický malíř Vilém Velecký – jubilant (50)

Vilém Velecký se rozhodl rozvinout svůj výtvarný talent nejdříve na SUPŠ v Uherském Hradišti – v oboru sochařství u Jana Habarty a Josefa Kadlčíka. Přirozeně chtěl v sochařině pokračovat i dál, ovšem dvakrát po sobě nebyl na AVU – obor sochařství přijat. Z „trucu“ se tedy přihlásil na obor malba, kde byl po předcházející čtrnáctidenní průpravě přijat napoprvé. Malbu studoval na AVU u Václava Pospíšila a Bedřicha Dlouhého.Po absolutoriu na AVU trvalo Vilémovi Veleckému poměrně dlouho, než začal samostatně vystavovat a tím se zapsat do povědomí širší výtvarné veřejnosti. Začalo to společnými výstavami. Poprvé jsem objevil talentovaného malíře z Těšova při přípravě kolektivní výstavy „Výtvarníci zlínského kraje“ – zhruba před deseti lety, pak následovala samostatná výstava u nás v Panském domě, v Uherském Hradišti v knihkupectví Portal, no a dnes se v naší galerii setkáváme s tvorbou Viléma Veleckého již po čtvrté. Tento exkurz do nedávné historie není náhodný, souvisí totiž s jeho uměleckými vývojovými etapami. Já jsem poznal Veleckého v období „hledání“. Odpoutal se tehdy od původní poněkud ponuré figurální malby a portrétu a snažil se zahalit svůj „nový“ výtvarný rukopis do abstraktního hávu. A dá říci, že se jednalo o úspěšný pokus.  Veleckého obrazy ožily zářivějšími barvami, ostřejšími kontrasty odrážejícími „nové“ prvky malířova myšlení.  Jak sám o této tvůrčí etapě říká – „barvy tryskaly z mého nitra samovolně, neplánovaně, prostě jsem se snažil tok myšlenek přenést na plátno v podobě barev, maloval jsem pod vlivem vnuknutí. To mě však nemohlo dlouhodobě uspokojit“. Ačkoli si to sám nepřipouští, jeho HLEDÁNÍ v abstrakci se vyznačuje jak uměleckou kvalitou, tak i srozumitelností…….  V současné době jsme svědky autorova návratu k figurální tvorbě, o níž prohlašuje, že se jedná v podstatě o olejem kolorovanou kresbu, nikoli malbu v pravém slova smyslu. Že prý stojí teprve na počátku malování. Budiž. Obsahově dominuje jeho současným dílům člověk jako všehomíra bytí. Inspiraci čerpá z  Knihy knih – biblických příběhů, v nichž nalézá přirozený obraz lidské povahy vylíčený snad ve všech podobách. Na první pohled by se mohlo zdát, že Viléma fascinuje především temnější či mystická stránka onoho člověčenství. Neboť z jeho obrazů přímo sálá splín – ponuré emoce transcendentálního (nadsmyslového) tajemna, jež obestře nitro pozorovatele a samovolně ho vtahuje do příběhu prvotního hříchu, utrpení Krista a následně utrpení člověka.  Autor to nazývá temným proudem, který nás unáší v  nekonečnosti času ke světlu poznání. K němuž jako věční poutníci hledači jednou dospějeme. Ačkoli jsou nosným tématem současné Vilémovy tvorby biblické příběhy, jsou v jeho obrazech zakódovány autorovy autentické postoje, prožitky, myšlenky, emoce, které se odehrávají v jeho mysli a které jsou prosty bigotní víry či náboženského blouznění. Vilém Velecký není nábožensky založený umělec. Jeho víra se upírá především nikoli k Bohu stvořiteli, nýbrž k člověku – pánu tvorstva a tvořiteli tohoto světa.  Obrazy, které nás zde obklopují, nám v biblických metaforách vypráví příběh, mimo jiné též příběh člověka, na něhož nemilosrdně dolehla tíha „slzavého údolí“, člověka plujícího na temném obláčku, na který jen občas zasvitne slunce.Proto nepřekvapuje, že je Velecký obdivovatelem a milovníkem barokního malířství – Itala Caravaggia, zejména holandských mistrů Rembrandta a Rubense, Španěla Velasquese či největšího českého malíře baroka Karla Škréty.    Ano, u Viléma je patrný vliv realistického temného baroka, jehož drsnou temnotu dokáže až děsivým způsobem přenést do současnosti, avšak vzápětí musím poukázat na hluboké filozofické pojetí figury, jež ho odděluje od drsného barokního realismu. S figurou si pohrává jako s pojmem, Vilém vykresluje svůj figurální dominantní „pojem“ tvarem, konturami či výrazem tváře a tím k nám tu srozumitelně, tu s tajemnou nadsázkou či ponurým mysticismem promlouvá o rajské blaženosti, strachu z důsledků prvotního hříchu, utrpení Krista, či krutosti lidského konání.   A pohříchu se mu to daří, až z toho mrazí. Jeho figury se noří, proplétají či vyplouvají na povrch, jakoby se vznášely či vyplouvaly z nekonečných hlubin vesmíru. Barevný kolorit, jenž je obklopuje, evidentně prozrazuje autorovy sympatie k baroknímu malířství, připomíná však také barevnost vesmírných galaxií a černých děr. Jsem však toho názoru, že Vilém vidí tyto barvy především ve své fantazii, kdy se stav jeho mysli nachází mimo reálný prostor a čas. Myslím totiž, že ve chvíli, kdy stojí se štětcem u plátna, se autor sám nachází ve vesmíru.  Ještě si na závěr dovolím malou poznámku k pojmu umění. Jestliže se postavíte před obraz (např. malířské plátno) a pohled na něj rozbouří vaši mysl, vzedme emoce, vyděsí anebo pohladí vaše nitro, přinutí k zamyšlení, můžete si být jisti, že na vás promlouvá umění. Myslím, že toho všeho se nám z obrazů Viléma Veleckého dostává vrchovatě.        Děkuji za trpělivost.                             

 Další obrázka si prohlédněte na VA3 0447,448,449.                                                                                                                                      

   PhDr. Jaroslav Mikulík

Příspěvek byl publikován v rubrice Události. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Vernisáž V.Veleckého.

  1. Vyznání...... napsal:

    Dobrý večer…
    Váš obraz “ Žena bez tváře“ je nádherný…….slovy nelze vyjádřit,jak moc na mně zapůsobil,…..myšlenka, detaily, provedení,podtex tedailů,.náznak stínů, ….,….. -nádhera,….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>