Výprava do filmového pravěku

Výprava do filmového pravěku

Hned na počátku udělám jasno v jedné záležitosti. A to, co se skrývá pod časovým údajem pravěk.

Režisér Karel Zeman by se mnou patrně nesouhlasil, neboť svou představu o pravěku nám dostatečně  vylíčil  ve svém filmu Cesta do pravěku. Právě proto řeknu teď, co budeme v následujících řádcích považovat za pravěk.

Pro mě je pravěkem doba, kdy se chodilo do kina.

A v Uherském Brodě byla kina hned tři.

Mnozí se třeba ušklíbnou, ale když se se mnou přenesou do let, kdy se stály fronty na vstupenky do kina na určité představení a porovnají to s dneškem, myslím, že zařadí zpátečku. Anebo se pletu a z ušklíbání bude řehnění. Proti gustu žádný deputát.

Co bychom si tak dali na začátek, na rozjezd.

Přenesme se třeba do roku 1954 na osmiletou základní školu na horním náměstí. Paní učitelka právě žákům oznamuje, že v deset hodin se jde do kina. Nebylo to nic neobvyklého. V té době, se školou, jak se říkalo, se chodilo do kina téměř každý měsíc. Žáci byli rádi, že se nezkouší, neučí, dobré aspoň dvě hodiny a učitelé si mohli v klidu ve vestibulu kina zakouřit a odpočinout si od žáků. No v onom zmiňovaném roce byla kina jen dvě, takže i my si v duchu musíme vybrat, kam se se školáky vydáme. Nejblíže ze školy to máme do kina Svět, zvaného kino městské. Nad vodojemem naproti muzea. Nenápadně se vmísíme mezi třídy žáků směřujících do kina. Kino Svět v té době, před rekonstrukcí, mělo hlediště s řadami sklápěcích sedadel v jedné rovině s dolní hranou plátna, tedy bez oné šikminy, jak si mnozí pamatují. A první řada mohla, jak se i tradovalo, lízat plátno.

Ale my už jsme už v kině, je dopoledne, bufet je zavřený, neprodává se nic, nebude nic šustit. Dvojité létací dveře nás vpouštějí do sálu, pan Kutálek, neodmyslitelná ikona brodských kin, nám ukazuje na volná sedadla, pěkně vzadu vedle vchodových dveří. Sál už potemněl, ozývá se známá znělka oznamující začátek nezbytného filmového týdeníku. Je slyšet, že školáky filmové zprávy moc nezaujaly, doufejme, že po krátké přestávce mezi týdeníkem a hlavním filmem, šum ustane.

Á, světla opět potemněla, titulky oznamují název filmu. V tu dobu je název filmu nepodstatný, jistě se jedná o válečný film z ruské produkce. Děj je obdobný v každém z filmů s touto tematikou, na pozadí válečných událostí se odehrává příběh hlavního hrdiny, nakonec film vtáhne do děje i rozjivené řady školáků. Za chvíli je v sále ticho k prasknutí, jen výstřely kulometu či samopalu dávají vědět, že film běží.

Ale co to? Obráncům města došla munice, proti je obrovská přesila Němců. V malých dušičkách žáků se tají dech a otevírají ústa. Křečovitě  jejich ruce svírají madla sedadel. Srdce stoupá až do krku.A německé oddíly nezadržitelně útočí. Krve by se ve školáčcích nedořezal. V nejkritičtějším okamžiku se však objevují záložní oddíly, ruské

-2-

tanky vyjíždějí odkudsi z obzoru a ženou Němce zpět. První tři řady v kině vstávají a křičí: „ Hurá naši, hurá naši!!“

Nevěříte?

Na dnešní dobu nepochopitelné, ale kino je kino a cosi pamatuje!

Po filmovém vítězství se rozsvěcují světla, pan Kutálek otevírá boční východy a davy hořících tváří se hrnou ven na vzduch.

To ve stejnou dobu, tedy roční, ve druhém kině, Oko, na Sokolovně se hrají grotesky s Charlie Chaplinem a Mary Pickford,Haroldem Loydem, Busterem Keatonem či Laurelem a Hardym.Stačí jít na půl třetí odpoledne do Sokolovny v neděli a nemohli jste hvězdy němého filmu minout.

A kdo se nemohl dočkat odpoledne nebo měl rád jiný žánr, tak  v deset hodin dopoledne, na Sokolovně se promítaly filmy cestopisné, reportážní , pod názvem Kino Čas.

No vidíte, hrálo se v obou kinech v 17 a ve 20 hodin, v neděli kromě toho v půl třetí i v deset dopoledne.

 Jestliže pan Kutálek cestoval mezi oběma kiny, tak pan Hlavica s manželkou ovládali bufet na Sokolovně.

Čas nezadržitelně plynul vpřed a s ním se měnil i repertoár kin a kino samé.

Kino Svět, jak jsem říkal, prošlo rekonstrukcí, hlediště se svažovalo k plátnu, vyměnil se formát filmu i plátna, zavládl hit tehdejší doby, film širokoúhlý.. Filmy černobílé byly vytlačovány filmy barevnými. Předprodej vstupenek byl u okýnka pokladny zvenku kina.

Že bychom, opět po čase nahlédli, jaký repertoár kino Svět nabízí?

Musíme ale do fronty na vstupenky. Řada pomalu postupuje, už, už jsme celí zpocení u okénka pokladny.

„Dva lístky na dnes večer!?“

„Na osm nebo na pět,“ ozve se za sklem.

„Na pět hodin, dva.“

„Na dnes nemáme, až napozítří!“

„Tak mi dejte dva na osm.“

„To je až od patnácti let, kolik je ti?“

Kupujeme na pozítří a díváme se na plakát, o co je takový zájem. Jsme v roce 1961 a láme se další bariéra. Garry Cooper, hollywoodská superhvězda, dorazila do Uherského Brodu v prvním westernu V pravé poledne. Ještě se prodlužovalo, tedy několik dní přidávalo na promítání dvakrát denně. Ale už o rok později, zfilmovaný román Jeromy Klapky Jeroma Tři muži ve člunu, překonal i Garryho Coopera. Aspoň v délce front na lístky. Řada několikrát zatočená končila až někde u hradeb.

To už na scénu vybíhá nová postava filmového světa, pan Kovařík, ředitel kina.

S ním bude navždy spojen novátorský čin, možná i jeho vynález či nápad.

-3-

Představme si, že sedíme v sále plném až k prasknutí, kolem pevných sedadel ještě židle, jako tak zvané přístavky, vzadu i vetřelci, kteří budou i dvě hodiny stát, jen aby viděli film. Americký film Vojna a mír, v hlavní roli Audrey Hepburn.

Davy hltají scénu za scénou, v kině je vydýchaný vzduch, bezděčně si povolujete límec u košile.

A teď. Právě teď, při tanci Andreje s Natašou, vrcholné scéně filmu, přichází hvězdná chvíle pana Kovaříka. Rázně vchází do dveří a postupuje dolů vedle řad sedadel směrem k plátnu.

Nadechněte se! A!?

Ucítíte umělou vůni jehličí!

Tento dobrý muž neváhá, obětuje se pro zdraví návštěvníků a pumpou s rozprašovačem, všeobecně používanou pro ničení obtížného hmyzu na stromech v zahradách, sytí vzduch jakousi látkou s vůní jehličí v mylném domnění, že pomáhá okysličit vydýchaný vzduch v sále. Sáhnete si na orosené čelo a otřete kapky chemikálie. Film končí, mizíte bočními východy a na vaše místo už se řítí nedočkavý dav z hlavních dveří.

Pan Kovařík se usmívá, doplňuje zásoby insekticidu a s uspokojením přehlíží a usměrňuje valící se dav.

Přibližně ve stejnou dobu v kině Oko na Sokolovně se promítá možná první horor české provenience, i když tehdy v podtitulku filmu bylo označení drama.

Film TEMNO, podle románu Aloise Jiráska, ukazoval mučení vlastenců tak barvitě, že mnozí velmi mladí návštěvníci nápor na nervy nevydrželi a předčasně, před koncem filmu, opouštěli promítací sál.

Hlad po dobrém filmu byl tak velký, že nebyl problém přidat několik promítacích termínů i dnů, jenom aby se uspokojil hlad návštěvníků.

Konjunktura dosáhla nesporně vrcholu s německým filmem Dokonalé manželství.

Dlouho tabuizované věci se ocitly náhle na barevném plátně, videokazety nebyly, DVD nebylo, televize černobílá, jedině kino mohlo uspokojit.

A už zase stojíme ve frontě na kulturu, Dokonalé manželství si nemůžeme nechat ujít!

Klidně půl hodiny i hodinu ve frontě vystojím. Samozřejmě celé okolí se sjíždí do Uherského Brodu, dva promítací časy přirozeně nestačí, tak musíme přidat čas nový, v 10 hodin dopoledne. Nevadí, vezmeme si z práce dovolenou, jen ať to vidíme!

Vždyť všichni známí už na filmu byli, jen my ne!

V 10 hodin vyprodáno, nevadí, budeme promítat i o půl třetí, v pět, v osm.

Fronta se nezmenšuje.

Každý kupuje lístky pro rodinu, známé, příbuzné, kamarády, přátele školy i pro zcela cizí, kteří nechtěli stát onu frontu. Pan Kovařík je muž na svém místě. Promítá do

-4-

úmoru, i ve 23 hodin, posléze, aby unikl lynčování davu, na který se už nedostaly  vstupenky, podvoluje se a promítá o půl třetí ráno.

Bezesporu to byl boom, který není možné překonat. Škoda, že Guinessova kniha rekordů nebyla tehdy dostatečně známa.

Doba se měnila, vkus diváků rovněž, kino mnohdy zelo prázdnotou, zejména při umělecky dobrých, ale přesto jen válečných ruských filmech. Dokonce se i vracelo vstupné a film se nepromítal, protože počet návštěvníků nepřekročil kritickou hranici pěti lidí nutnou pro zahájení promítání.

Je tady kino Oko, kino Svět a otevírá se zbrusu nové kino, kino v nové budově, v novém hávu, kino Máj.

Moderní střih, čalouněné sedačky, pódium umožňující i koncertní vystoupení tanečníků, zpěváků, muzikantů.

Pohodlné sezení, pohodlné dřímání, zkrátka komfort na tu dobu.

To už vzala za své Katolka, kde pan Pummer občas použil svou promítačku a pro zájemce pustil kužel světla žárovky na promítací plátno.

Dostalo se i na obdivovatele Voskovce a Wericha, neboť nadšenci v tehdejší průmyslové škole promítali ve třídě 16 mm film Svět patří nám nebo Hej Rup!

A všude chodili lidé, i když nebylo tak narváno, jako na trhácích kina Svět.

A kino žilo svým životem dál. Biograf Máj, v zádech se svým pohodlím, představuje svůj další projekt, Kino náročného diváka. Pravidelně nepravidelně zájemci navštěvují představení filmu, který se nepohybuje v běžné distribuci, neboť náročnost filmového sdělení nepřitáhne dostatečné množství běžných diváků.

Kino Oko zoufale zápasí o přízeň diváka, ale nakonec nerovný boj vzdává.

Televize, videopřehrávače dokonají éru starých dobrých kin s rozprašovanou vůní v ceně lístku.

Tak dlouho jsme cestovali pravěkem, že pomalu nevíme, jak se dostat do přítomnosti.

Jak bychom to jen elegantně udělali?

Mám návrh.

Zajděme do kina Máj, nejmladšího ze zmiňovaných biografů.

Tak, už jsme tady. Žádná sláva, žádné fronty na lístky, pokladní se samoty skoro bojí a to jí děravou střechou téměř zatéká za krk.

„Tak co paní, za chvíli už nebudete muset sedět v pláštěnce u okýnka, že? Rekonstrukce kina je za dveřmi!“

„No víte, snad to vyjde, byla bych ráda, kdyby se mladí začali vracet do kin. Už jsme zůstali v Brodě jediní. Sokolovna zakapala už dávno, Svět se proměnil v Dům dětí a mládeže, takže doufám, že přežijeme aspoň my.“

Tak to vidíte! Sokolovna zakapala, mladí nechodí. Kdo vlastně dnes do kina chodí? Procházka naším pravěkem, to byl balzám pro milovníky filmového umění.

Kam se to jen dnešní doba hrne?

-5-

Pomalu se vracím domů ponořen do chmurných představ budoucnosti brodských kin.

„Dědo, už na tebe tady čekám,“ náhle se ozve hlas osmileté vnučky.

 „Dnes jsem si udělala čas, mohli bychom jít spolu do kina? Kamarádky říkaly, že Atavar je docela hustý. Že půjdeš se mnou?!“

 „Jasně, když sis udělala čas, já si ho taky udělám. Zvlášť, když jde o takový film.           A hrají ho v brodském kině.“

A už jsem zase ve filmovém tranzu. Možná se dočkáme i rozprašované vůně.

Někdy.

Třeba pro změnu pomerančové, je přece jen jiná doba.

„Tak jdeme zase do kina!“

                                                                       Jan Kment

                                                                                  Duben 2010

Příspěvek byl publikován v rubrice Publikační činnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>